Když byly jeho děti malé, vyprávěl jim scenárista Miroslav Adamec před spaním pohádky, které si z hlavy vymýšlel. Měl s nimi takový úspěch, že děti skoro nikdy nechtěly spát. Teď napsal dobrodružný příběh pro lehce starší publikum. Stříbrná parta: Legenda žije líčí střet party třináctiletých dětí se starou pověstí, která se ukáže být něčím mnohem skutečnějším...
Na kontě máte jak filmové a televizní scénáře, tak básnické sbírky. Teď přicházíte s dobrodružným příběhem pro děti. To je docela široký záběr tvorby...
Psaní scénáře předchází dlouhá příprava námětu, děje, pak přicházejí připomínky producentů, režiséra… Samotný scénář má vždy mnoho verzí. Je to nekonečná piplavá práce. Psaní knih je mnohem zábavnější činnost. Bohužel o to méně honorovaná… (smích)
Liší se psaní pro dospěláky a pro děti? Říká se, že psaní pro děti je dvojnásob těžké, protože musíte nadchnout jak samotné děti, tak jejich rodiče, aby jim tu knihu koupili...
Když píšu pro malé čtenáře, chci jim nabídnout hravost a nápady, protože to potřebují ze všeho nejvíc. Taky se snažím krátit věty a každou kapitolu končím pointou. Chci, aby mladí čtenáři každou chvíli vyprskli smíchy, ale nebojím se, že si knihu poprskají brambůrkami, protože je doufám dovést do takového stavu napětí, že je k četbě zapomenou přikusovat…
Skrývá v sobě Stříbrná parta i nějaké ponaučení, které jste mladým čtenářům chtěl předat, nebo je jejím cílem skutečně jenom pobavit?
Chci rozhazovat plnými hrstmi růžové filtry do brýlí. Budu rád, když budou rozpouštět beznaděj, skepsi, nudu; to je něco, co by děti měly poznat co nejpozději. To ale neznamená, že krajina mých příběhů je zalitá cukrářskou polevou. Naopak, dopřávám svým hrdinům nejrůznější peripetie, ale důležité je, že si poradí.
Vaše kniha představuje skupinu výrazných postav. Mohl byste nám je lehce přiblížit?
Hlavní postavou je třináctiletý kluk Petr Perka, jehož jméno zní jak zaklínadlo a před kterým žádná záhada nezůstane dlouho záhadou. Jeho kamarád je Lukáš, který koktá, ale přátelé ho z toho dostanou. Když jsem ty scény psal, vzpomněl jsem si na Huckleberryho Finna a mojí ambicí bylo napsat stejně zábavné situace. Další hrdinkou je copatá Marie, která si jednou Lukáše vezme.
Příběh Stříbrné party se odehrává v Jáchymově. Máte k tomuto kraji nějakou osobní vazbu, nebo vám prostě stříbrné doly přišly jako atraktivní lokalita?
Do Jáchymova jsem vozil rodiče do lázní. A jako každé lázně je to město něčím zázračné. Začalo to ale tím, že mi volala kamarádka z Jáchymova, že by chtěli do sborníku povídku o partě kluků. A tak jsem se seznámil s místními legendami a našel jsem legendu o Hadí hoře. A pak se z povídky stala kniha a z jedné knihy se stane série...
Cestoval jste kvůli psaní na konkrétní místa, nebo jste se spoléhal na fantazii?
Je docela vtipné, že se ptáte, protože já jsem měl skoro celý příběh hotový a potřeboval jsem si ověřit nějaké podrobnosti. A tak jsem odjel do Jáchymova a tam je blízko kostela dům, kde se léčil Karel May. A jak je známo, ten sice o indiánech psal pořád, ale v Americe vůbec nebyl (smích)! Bylo to pro mne symbolické. Není třeba znát příliš mnoho detailů, jde o sílu příběhu.
Váš příběh ožívá i díky ilustracím Jana Jiříčka. Už jste někdy předtím spolupracovali?
Udělali jsme s nakladatelstvím regulérní konkurs na ilustrátora. Jan Jiříček vyšel vítězně. Ty obrázky měly být výpravné, některé jak výjevy z bájí, ale současně dynamické. Nechtěl jsem, aby byly pitvorně humorné, ale vtip v sobě i tak skrývají.
Jak taková spolupráce mezi spisovatelem a ilustrátorem vypadá v praxi?
Vybral jsem místa v textu, která bych si přál vidět jako ilustrace. Konzultovali jsme každou skicu. Výborně jsme si rozuměli. Je to pan ilustrátor. Neměl problém mi vyhovět.
To zní jako pěkný základ pro pěknou knižní sérii. Máte v plánu Stříbrnou partu vyslat vstříc dalším dobrodružstvím?
Ano, druhý díl už je dokončen, jmenuje se Stříbrná parta: Valdštejnovo kopí a vyjde před Vánoci. V Chebu se vypráví legenda, že se Valdštejn každou půlnoc prohání v kočáře a kdo ho spatří, zemře. Bohužel se k tomu nachomýtnou mí hrdinové, a mají co dělat, aby se z toho maléru dostali… A už přemýšlím o třetím díle!
Na jakých dětských knihách jste vůbec vyrůstal vy?
Existovala edice Knihy odvahy a dobrodružství, vzadu byl výčet již vydaných. Přečetl jsem je všechny (smích)! Byl jsem hltavý čtenář, chodil jsem do knihovny s plnou taškou co týden. Dokonce jsem jako malý kluk přečetl Cervantesova Dona Quijota a Červený a černý od Stendhala, dítě si ze všeho vezme něco. Musí se jen přinutit si k tomu sednout – a to je úkol nás spisovatelů! Podlomit jim příběhem nohy, jak se to povedlo s Harry Potterem. Rowlingová by za to měla dostat dětskou Nobelovku. Ale humoru tam moc nemá a počáteční příběhová barevnost olejových barev se zředila ve vodovky...
Jak hodnotíte dnešní nabídku dětských knih v porovnání s těmi v době svého mládí?
Nesleduju veškerou produkci, ale všiml jsem si třech největších problémů, kterými soudobé knihy pro děti trpí: nedostatečná fabulace, absence humoru a křídlaté fantazie. Zlatý Macourek! Zavalujeme děti problémy, které si mají vyřešit dospělí.
Už jsme tady zmiňovali, že máte bohaté zkušenosti s prací na filmových scénářích. Ovlivnilo vás to nějak při psaní knihy?
Můžu prozradit, že o příběh projevila zájem filmová produkce, ale natočit dětský film nebo seriál je nákladná záležitost, takže jsme teprve na začátku spolupráce. Literárně píšu tak, jako bych koncipoval filmový obraz – rychlé uvedení do děje, opustit situaci v nejvyšším bodě napětí, nebo po pointě. Finálové peripetie můžou být delší, musíte si příběh užít. A pak gradovat vyprávění tak, aby ho čtenář dočítal na kyslíkový dluh a divák zapomněl, že si potřebuje odskočit. Do toho všechny ty literární radosti pěkných vět, trefných přirovnání, myšlenkového šimrání. Takhle by to mělo vypadat v dobré knize pro děti a já se modlím, abych toho dosáhl.
V minulosti jste spolupracoval s Halinou Pawlovskou. Ta taky vydává velice úspěšné knihy. Neplánujete třeba nějaký společný knižní projekt, když se znáte?
Na tu dobu, kdy jsme psali společně pro televizi, rád vzpomínám. Dokonce jsme jednou zašli za Dvořákem a Bohdalovou s drzou nabídkou, že pro ně začneme psát skeče. Dvořák nás ke své smůle odmítl… Ale k další spolupráci s Halinou nejspíš nedojde. Já chci psát pro čtenáře, kteří ještě nevyrostli.
A otázka na závěr. Náš magazín se jmenuje Knihkupec, takže se musíme zeptat: jak často chodíte do knihkupectví?
Dělám tam nájezdy před dovolenou. Ale buď je ta dovolená krátká, nebo těch knih kupuju moc, protože to dopadá tak, že mám pořád nepřečtené přebytky (smích)!
MIROSLAV ADAMEC (* 1957) je scenárista a spisovatel na volné noze. V roce 1982 vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scenáristika. Stojí za filmy jako V peřině, Přání k mání a je autorem večerníčku Berta a Ufo. Na kontě má kromě filmových a televizních scénářů taky sbírku poezie, pohádku a několik knih pro děti. Jeho nejnovější kniha Stříbrná parta: Legenda žije je první díl plánované série. Vydání publikace bylo umožněno díky dotaci od Karlovarského kraje.
Text: Vavřinec Fiala
Foto: Štěpánka Levá
