Prahu letos ovládla kafkománie: připomíná si stoleté výročí úmrtí jednoho ze svých nejslavnějších rodáků, ulice brázdí tramvaj s Kafkovou hlavou. Ani nakladatelé nezůstávají pozadu a chrlí „kafkovské“ tituly. Nepřehlédnutelná je mezi nimi Kafkova abeceda Radima Kopáče a Petra Stančíka, jejíž vizuál jedinečným způsobem zpracoval známý kreslíř Štěpán Mareš (vydal Malvern). Dílo má jednatřicet kapitol, od á do zet, a každému textu patří černobílá kresba, výtvarně zpracovaný motiv z Kafkova života anebo díla.
 

Přináší vaše kniha nějaký objev o Kafkovi?

P. S.: Čtenáři v knize najdou nové souvislosti i netradiční pohledy na Kafku a jeho texty. Kafkova osobnost se projevuje v bizarních detailech, často sluchových. Příklad? Ač celoživotním vegetariánem, stále vzpomínal na šťavnaté židovské klobásy, baculaté jako vodní krysy, jejichž napnutá kůže vydává při rozkrojení zvuk, který Franzovi zněl od dětství v uších. Objevný je ale hlavně celkový koncept knihy: spojení informací a zábavy v komiksové ambaláži.

Co z Kafkova díla považujete za zásadní – romány, povídky, aforismy, dopisy, deníky?

R. K.: Kafkovo dílo je jedno. V jeho bibliografii nejsou položky zásadní, zásadnější, nejzásadnější. Kafka je otevřená nádoba, do které si každý může nalít svůj obsah, protřepat a pak pozorovat, co vzniklo. Kafka je ideální zrcadlo, rezonanční deska. Skvělý nástroj pro sebepoznání. Badatelé vybádali, že Proměnu lze číst víc než stovkou různých způsobů. Ve skutečnosti je těch způsobů tolik, kolik je čtenářů. Kafka je paradoxní, píše mnohoznačné protokoly. Kafkolog Reiner Stach například bere Popis jednoho zápasu za marginálii. Pro mě je to jeden z nejdůležitějších Kafkových textů vůbec. Tady je Kafka postmoderní dekonstruktér všeho, tady je surrealista i spisovatel absurdity v jednom. Tady rozkládá příběh, postavy, samotnou řeč. Aby si je potom, co jeho dvojjediný hrdina přecválá sám sobě na ramenou přes Karlův most, poskládal dohromady – ryze po svém. Kafka je svůj. Byl a bude.

Na co jste se ve své knize v Kafkovi soustředili?

R. K.: Právě na tohle. Na Kafkovu nejednoznačnost, nesamozřejmost. Na kvanta možností, které svým dílem otvírá. Dílem, za které bez nadsázky ručil den, co den, noc, co noc svým vlastním životem. Proto je tak působivý. To není žádné psaní s nějakým ideovým úběžníkem, to není psaní vůlí, to není úkol. Kafka psal z nezbytí. Kdyby nepsal, tak by nebyl. To ale nevylučuje komiku. Kafka je někdy hodně zábavný. Ať v těch mystifikačních hrách, co si dopřával různě s přáteli, anebo rovnou ve svých textech. V Proměně je spousta absurdního, někdy trochu pervertovaného humoru. Skvěle tuhle rovinu, to sepětí existenciální úzkosti s úlevnou komikou, vystihl režisér Jan Němec ve své filmové adaptaci Proměny z pětasedmdesátého roku.

Vydalo nakladatelství Malvern.
 

Přináší vaše kniha nějaký objev o Kafkovi?

P. S.: Čtenáři v knize najdou nové souvislosti i netradiční pohledy na Kafku a jeho texty. Kafkova osobnost se projevuje v bizarních detailech, často sluchových. Příklad? Ač celoživotním vegetariánem, stále vzpomínal na šťavnaté židovské klobásy, baculaté jako vodní krysy, jejichž napnutá kůže vydává při rozkrojení zvuk, který Franzovi zněl od dětství v uších. Objevný je ale hlavně celkový koncept knihy: spojení informací a zábavy v komiksové ambaláži.

Co z Kafkova díla považujete za zásadní – romány, povídky, aforismy, dopisy, deníky?

R. K.: Kafkovo dílo je jedno. V jeho bibliografii nejsou položky zásadní, zásadnější, nejzásadnější. Kafka je otevřená nádoba, do které si každý může nalít svůj obsah, protřepat a pak pozorovat, co vzniklo. Kafka je ideální zrcadlo, rezonanční deska. Skvělý nástroj pro sebepoznání. Badatelé vybádali, že Proměnu lze číst víc než stovkou různých způsobů. Ve skutečnosti je těch způsobů tolik, kolik je čtenářů. Kafka je paradoxní, píše mnohoznačné protokoly. Kafkolog Reiner Stach například bere Popis jednoho zápasu za marginálii. Pro mě je to jeden z nejdůležitějších Kafkových textů vůbec. Tady je Kafka postmoderní dekonstruktér všeho, tady je surrealista i spisovatel absurdity v jednom. Tady rozkládá příběh, postavy, samotnou řeč. Aby si je potom, co jeho dvojjediný hrdina přecválá sám sobě na ramenou přes Karlův most, poskládal dohromady – ryze po svém. Kafka je svůj. Byl a bude.

Na co jste se ve své knize v Kafkovi soustředili?

R. K.: Právě na tohle. Na Kafkovu nejednoznačnost, nesamozřejmost. Na kvanta možností, které svým dílem otvírá. Dílem, za které bez nadsázky ručil den, co den, noc, co noc svým vlastním životem. Proto je tak působivý. To není žádné psaní s nějakým ideovým úběžníkem, to není psaní vůlí, to není úkol. Kafka psal z nezbytí. Kdyby nepsal, tak by nebyl. To ale nevylučuje komiku. Kafka je někdy hodně zábavný. Ať v těch mystifikačních hrách, co si dopřával různě s přáteli, anebo rovnou ve svých textech. V Proměně je spousta absurdního, někdy trochu pervertovaného humoru. Skvěle tuhle rovinu, to sepětí existenciální úzkosti s úlevnou komikou, vystihl režisér Jan Němec ve své filmové adaptaci Proměny z pětasedmdesátého roku.

Kafka a Praha – proč je pro něho tak důležitá?

P. S.: V matičce Praze Franz Kafka poprvé četl i psal, miloval i miloval se. Prahu má napsanou ve svém rodném i úmrtním listu. Několikrát z ní chtěl utéct, ale pokaždé se do Prahy zase vrátil. Naposledy zaletovaný v kovové rakvi.

Patří Kafka spíše do české nebo německé literatury?

P. S.: Do obou. Kafka se narodil v české židovské rodině. Ještě v roce 1890, při všeobecném sčítání lidu Rakouska-Uherska, Franzův otec Hermann Kafka za celou rodinu uvedl jako „obcovací řeč“ češtinu. Otec ho ale od šesti let posílal na německé školy, protože předpokládal, že to jedinému synovi pomůže v kariéře. A nemýlil se; nebyla to však kariéra obchodníka, jak si přál, ale spisovatele, jak si naopak nepřál. Němčina pomohla Kafkovi stát se světoznámým.

Kafka odešel od rodičů až v jednatřiceti letech. Bylo to v té době běžné? Co to o něm podle vás vypovídá?

P. S.: Právě naopak, tenkrát bylo normální hned po vojně nebo po studiích postavit se na vlastní nohy, najít si vlastní bydlení a založit si rodinu. Kafka bydlel u rodičů vlastně až do svého předsmrtného pobytu v sanatoriu v rakouském Kierlingu, do cizích bytů v Praze či Berlíně si jenom odskakoval. I v tomto byl vizionářem, avantgardou dnešní Generace Z a průkopníkem mamahotelů.

Ve vaší knize figurují všechny čtyři Kafkovy osudové ženy. Proč měl podle vás tak komplikované vztahy a ze sňatku pokaždé vycouval?

R. K.: Může za to Hermann! Jeho otec. On byl hřmotný, vulgární, primitivně silácký typ. Jakkoli to byl nesmírný pracant, úspěšný self-made-man. Kafka byl dýchavičný chabrus, jemuž bylo nejlíp v tichu noci. Zaměstnání v pojišťovně bral jako nutnost, povinnost vůči rodičům. Jedinou skutečnou prací pro něj bylo psaní, literatura. Jedině při psaní žil. Dva své vztahy s ženami, s Felicí a Milenou, prožil právě v dopisech; Felici jich napsal kolem pěti stovek, Mileně psal v nejvypjatějších chvílích několikrát denně. Ostatně taky otci to spočítal v dopisu, v „dopisu otci“ z listopadu 1919. S Julií Wohryzkovou a Dorou Diamantovou víc žil. Jenže Julii mu Hermann zatrhnul, a když Kafka poznal Doru a chytil nový elán, bylo už pozdě – nemoc ho stravovala, věděl, že brzy umře. Nakonec vycouval nejen ze všech plánovaných sňatků, ale i ze života.

Co pro vás z Kafky stále žije, rezonuje?

R. K.: Toho je tolik! A ještě víc. Cokoli. Všechno. To zmíněné mamánkovství. Fatální fixace na Prahu, na nejbližší okolí Staroměstského náměstí. „Nový řád“, který je ohlášený v Procesu. Jeho pasivita, promítaná do postav z jeho fikčního světa, bytostná trpnost, která ovšem měla na svém rubu jemného, bystrého a nesmírně detailního pozorovatele, analytika, co viděl hlouběji a dál než většina jeho současníků, než těch před ním i po něm. Ne náhodou se o Kafkovi psalo taky v souvislosti s asijskými vlivy. On byl vlastně taoista. Nezasahoval, nechával plynout. Sledoval – a zpochybňoval. Vlastně permanentně provokoval k otázkám. Po smyslu světa i člověka. Čehokoli.

Proč jste oslovili právě ilustrátora Štěpána Mareše?

R. K.: Štěpán je skvělý výtvarník. A když skončil v komiksu s Raoulem a Dezolandem, začal se navenek Kafkovi taky trochu podobat. Nešlo oslovit nikoho jiného. A ten výsledek, dvaatřicet jeho černobílých kreseb na kafkovskou notu, to potvrzuje víc než jasně. Štěpán hledal inspiraci ve fotografických publikacích věnovaných staré Praze. Úzké uličky Židovského města, tehdejší hospůdky, drobní obchodníci, pavlače, ten zvláštní půvab, to vše mu pomohlo výtečně zachytit Kafkovu dobu.

Komu je vaše kniha určená?

P. S.: Kultivované a zvídavé dámě oplývající dobrým vkusem, která si třeba už od Kafky něco přečetla a touží se o něm dovědět víc, ale ne prokousávat se nějakými duchamornými tlustospisy. Nebo taky pánovi. Její hutnost jistě zalahodí oku mladých čtenářů, odkojených komiksy a svižností sociálních sítí. Čtenářům všech generací spolehlivě poslouží jako příručka první pomoci pro vstup do Kafkova univerza.

Petr Stančík (na fotografii vpravo)
Básník, prozaik, esejista, dramatik a textař je od roku 2016 spisovatelem na volné noze. Napsal mj. řadu próz (Pérák, Mlýn na mumie, Pravomil aj.) a knih pro děti a mládež (o jezevci Chrujdovi nebo klanu H2O). Jeho texty byly přeloženy do mnoha jazyků. Kromě literatury se věnuje středověké historii.

Radim Kopáč (uprostřed)
Literární a výtvarný kritik, editor a kurátor se zabývá okrajem literatury a kultury posledních století, je autorem řady knižních publikací, mj. Všechno je špatně, zpátky na stromy!, Praha erotická a Praha ožralá; studiemi uvedl mnohé knihy autorů původní české i překladové literatury.

Štěpán Mareš (vlevo)
Ilustrátor, grafik a komiksový kreslíř se do povědomí veřejnosti zapsal především spoluprací s časopisem Reflex, pro nějž osmadvacet let každý týden kreslil komiks Zelený Raoul. Vedle komiksu se věnuje kresbě, grafice a především malbě. Ilustroval řadu knih a přebalů hudebních nosičů.

Text: Denisa Novotná
Foto: Petr Beneš