Na začátku 90. let jezdil vystudovaný biolog a tělocvikář Jan Hocek po světě a vyhledával zajímavé lokality pro zájezdy. Dnes je z něj uznávaný fotograf a autor řady knih, které motivují, inspirují a ukazují cestu. A to doslova. 

Váš nový cestopis mapuje takzvanou Centrální stezku. Co o ní můžete prozradit?
Jde o třetí nejdelší samostatnou trasu Via Czechia, měří 1036 km, spojuje nejzápadnější a nejvýchodnější body ČR a vede přibližně středem země. A taky se jedná o první dálkovou trasu u nás, která má samostatné trasy pro pěší, cyklisty, běžkaře i vodáky.

Jak dlouho vám trvalo tuhle stezku projít a jakou formou jste to dělal?
Celá práce na této trase mi zabrala přibližně rok. Nejprve jsem musel vytvořit koncept trasy – u této bylo základní myšlenkou vést ji přes středy České republiky, kterých kupodivu u nás najdeme několik. Přibližně dva měsíce mi pak zabral průzkum v terénu, kdy bylo potřeba trasu projít pěšky a projet na kole, část se mi podařilo i projet na běžkách a z minulých let jsem měl i splutou Berounku a Sázavu. Často jsem se na některá místa vracel, ať už kvůli počasí, fotkám nebo jsem hledal lepší alternativy cest. Na podzim jsem pak psal text knihy, zpracovával fotografie, mapy nebo výškové profily. Dalším důležitým aspektem stezek Via Czechia je i možnost ubytování podél trasy – bylo tedy třeba vytipovat nejvhodnější ubytování, z nichž mnohé jsem osobně vyzkoušel a v knize je doporučuji. 

Různá místa přinášejí různé pocity. Co ve vás tahle trasa vyvolala?
Jít středem země je jiné než putovat po hranicích. Po Severní stezce a Jižní stezce jsem se tak na tuto trasu velmi těšil. Je to autentičtější Česko, než jsou příhraniční hvozdy – trasa je velmi pestrá a prochází jak horami, tak i mnoha údolími, vede přes městečka, vesnice a častokrát skrz takovou tu naši „obyčejnou krajinu“, která je ale nesmírně půvabná a často přehlížená.

Součástí knihy jsou i ukázky z vašeho deníku. Za jakých podmínek vznikal?
Obvykle si během cesty píšu poznámky na papír a hned po návratu, a ještě za čerstvé paměti, vše přepisuji do finálních textů. To už dělám doma na počítači. Často se mi vybaví vzpomínky nebo mě něco napadne i při třídění a úpravě fotografií, a to je pak další příležitost k tomu deník doplnit. Úryvky z deníku ale nejsou jenom zachycené příhody – jsou to i různé úvahy nebo myšlenky, nad kterými při putování přemýšlím.

A čím jste se řídil při výběru fotek?
Je to jeden z nejtěžších a zároveň nejradostnějších úkolů při tvorbě mých knih. Snažím se jednotlivá místa zachytit v různých ročních obdobích nebo denních časech a výsledkem je poměrně široké portfolio fotek, z něhož pak musím vybrat přibližně 8–10 na každou kapitolu. Převládají krajiny, ale doplňují je i nejrůznější detaily, architektonické záběry nebo čistě náladové fotografie, kvůli kterým je zapotřebí vstávat ve čtyři hodiny ráno a za tmy šlapat na vrchol kopce.

Zažil jste během svého putování nějakou zajímavou příhodu?
Napadá mě jedna, kdy jsem jednoho večera byl „zatknut“ v četnické stanici v Rabštejně nad Střelou. V chládku tlustých zdí tohoto domu jsem se večer po své úmorně horké cestě ze Žlutic ocitl i já. Ne že bych se ale dopustil nějakého přestupku – zdejší četnická stanice není ve skutečnosti žádná šatlava pro zadržování zloduchů, nýbrž tento název nese budova informačního centra, kde do poloviny minulého století skutečně četníci úřadovali. Dorazil jsem už po zavírací hodině na pozvání Ondřeje Fábery, předsedy spolku Postřelí a velkého znalce celé oblasti. Během večera jsme probrali možnosti ideálního vedení trasy Centrální stezky a také služby, které může četnická stanice poutníkům nabídnout. Během

inspirativního setkání se mi podařilo nejenom nasát spoustu vědomostí, ale také téměř zlikvidovat zásoby jejich vynikající domácí bezinkové limonády a doplnit tak vypocené tekutiny. Spolku Postřelí tak patří dvojnásobné poděkování!

Co vám vlastně cestování dává. Proč se mu věnujete?
V mládí jsem hodně sportoval – závodně jsem dělal atletiku, lyžování, jezdil na kole a zkoušel i jiné sporty. Pak jsem postupně zjistil, že pohyb v přírodě, spojený s focením a poznáváním krajiny mě více naplňuje, než tomu bylo při prostém polykání kilometrů a měření časů. Dělám to, co mě baví a zároveň při tom vlastně pracuji.

Doprovází vás na vašich cestách někdo?
Jak kdy. Často putuji sám, ale mnoho míst jsme procestovali s rodinou – přešli jsme společně kupříkladu Beskydy, Jeseníky nebo Rychlebské hory, na skialpech přejeli hřeben Krkonoš nebo část Velké Fatry a na kanoi jsme s dětmi spluli většinu českých řek. Někdy se na cesty vydávám i jako průvodce a putuji s klienty – naposledy jsem takto přešel jednu z nejtěžších túr světa, bhútánský Snowman Trek.

Kde se vám zatím líbilo nejvíc?
Mám vystudovanou biologii, a proto také preferuji místa přírodně cenná a pokud možno stranou masové turistiky. Jsou to kupříkladu vysoké hory, polární oblasti nebo ostrovy uprostřed oceánů. Místa, kde najdeme divočinu, zvířata nebo jedinečné lesy. Do těchto lokalit vyrážím sám a někdy i se svými klienty jako průvodce zájezdů na míru, které organizuji.

Co nikdy nesmí chybět ve vaší výbavě, ať už po Čechách nebo po zahraničí?
Bezesporu je to fotografická výbava. Snažím se ji sice omezit na to nejnutnější, ale i tak fotoaparát, několik objektivů, baterie a další drobnosti váží kolem 4–5 kilogramů. Ostatní se mění podle podmínek, prostředí i typu akce – jiné věci si vezmu na plavbu plachetnicí po polynéských ostrovech a jiné na cestu po Aljašce.

Co byste poradil lidem, kteří zatím nenašli odvahu poznávat krásy naší planety na vlastní pěst? 
Určitě bych doporučil zjistit si o zemi, kam cestují, co nejvíce informací. Velmi často totiž na místě samotném už není mnoho možností měnit plány a cestovatelé tak mohou minout spoustu zajímavých míst.

Jednu dobu jste se zabýval zážitkovými kurzy pro manažery. Jak se vám dařilo je rozhýbat a třeba i změnit styl jejich myšlení?
Byla to velmi zajímavá doba, kdy nastal boom manažerských teambuildingů. Vzpomínám, jak jsme se s řediteli velkých firem plazili bahnem nebo se vrhali ze skal do zatopených lomů. Prolomit ostych a nastartovat akci se nám většinou dařilo zajímavými aktivitami, pobytem v přírodě nebo silnou dávkou adrenalinu.

Co vás čeká dál?
Budu pracovat na další knížce – šesté trase Via Czechia, která povede po historické hranici Čech a Moravy. Loni jsme ji projeli na kole s manželkou, letos na jaře ji ještě chci projít pěšky. Je to zajímavá trasa s mnoha historickými souvislostmi a také vede po hlavním evropském rozvodí. Také chci vyrazit na Slovensko a projít část stezky, kterou bych chtěl v budoucnu publikovat. Po několika letech, kdy nás trápil čínský virus, se konečně zase chystám za hranice – navštívím Galapágy a na podzim asi pojedu za zvířaty do keňských národních parků.

Via Czechia
Stezky Via Czechia představují ucelený, důkladně zmapovaný a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových tras v České republice. Celkem 5 tras je vyznačeno samostatně pro pěší turistiku, cykloturistiku a částečně pro zimní turistiku na lyžích nebo vodácké putování. Síť aktuálně čítá dohromady přibližně 10.000 kilometrů tras – tedy téměř nekonečné možnosti poznávat celoročně a různými způsoby českou krajinu, přírodu, památky nebo poutní místa. O stezkách byly zatím vydány 4 knihy v nakladatelství Euromedia. Více info najdete na www.viaczechia.cz  

Jan Hocek (* 1970)
Absolvent Přírodovědecké fakulty a FTVS Univerzity Karlovy v Praze, původně VŠ učitel na katedře sportů v přírodě FTVS UK. Řadu let cestuje profesionálně – nejprve coby průvodce a skaut dobrodružné cestovní kanceláře, později i jako fotograf na volné noze. Je autorem řady knih (např. Nejhezčí dobrodružné výpravy, Českem od severu k jihu, Nejhezčí místa světa).

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Jana Hocka