„To nejlepší ze mě vypadne, když nechám šéfovat intuici,“ říká spisovatelka Jarmila Stráníková, autorka hororově laděného románu z poválečných Sudet Balada pro Emily. Na konci února jí vyšel nový román Meluzína, v němž jsou strach a hrůza opět nejsilnějšími emocemi.
Váš nejnovější román Meluzína se stejně jako předchozí Balada pro Emily žánrově nejvíce blíží hororu. Bojíte se ráda?
Ve skutečnosti jsem se už velice dlouho pořádně nebála a někdy mi to chybí. Mám ráda takovou tu správnou mrazivou atmosféru, a když jsem byla mladší, tak jsem ji i vyhledávala, ať už výpravami na opuštěné hřbitovy s kamarády, anebo vyvoláváním duchů. Dnes už na ten strach paradoxně nezbývá čas.
Jak takové vyvolávání duchů u vás probíhalo?
Záleží, v jakém věku se odehrávalo. Jednou, to jsem byla možná ve druhé třídě, se se mnou moje nejlepší kamarádka zavřela do koupelny, že zkusíme vyvolávat a že prý to nic není. Jenomže strach udělal své, a přestože se vlastně vůbec nic nestalo, bylo mi ještě další dva dny strašně zle.
V patnácti už jsem pak s partou kamarádů zkoušela vyvolávat za pomoci takzvané ouija desky vyrobené z papíru. Vyvolávali jsme Adinu Mandlovou, protože tehdy jsme slyšeli, že její duch patří narozdíl od takové Boženy Němcové k těm hodnějším. No a opravdu nám odpovídala. Kalíšek od svíčky, který jsme použili, se nám pohyboval docela svižně, ale my jsme tomu stejně nevěřili. Vzájemně jsme se obviňovali, že s tím někdo hýbe, dokud nám její duch nezačal docela peprně nadávat. To jsme se pak lekli a dál raději nepokračovali. Nikdo přece nechce mít na krku naštvaného ducha.
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
A měli jste i médium?
Médium jsme neměli, zas takový profíci jsme opravdu nebyli. (smích)
Zájem o různé okultní vědy je jasně patrný i z vašich knih. Zůstala jste jen u vyvolávání Adiny Madlové, nebo jste tuhle problematiku zkoumala i hlouběji?
Samotné vyvolávání mě nijak zvlášť nefascinovalo, šlo jen o takové blbnutí. Ale vždy jsem věřila v existenci něčeho mezi nebem a zemí. Tak nějak ve mně převládalo přesvědčení, že je na tomto světě a v nás lidech mnohem víc, než si vůbec dokážeme představit. Odmítala jsem uvěřit, že se narodíme, zemřeme, a to je vše. Takže logicky mám k jakémusi spirituálnímu smýšlení blízko.
Jednu dobu jsem ráda vykládala taroty, vymýšlela si vlastní tajné písmo a hrála si na čarodějku. To vše je ale už dávno a spíš jsem se opájela tou myšlenkou a atmosférou mystična, než abych reálně prováděla nějaké rituály. I když teď jsem si vzpomněla, že jsem měla období, kdy mě fascinovala satanistická filozofie. Našla jsem si pár kamarádů, se kterými jsem poslouchala hudební skupiny XIII. století a Nightwish, kouřili jsme vodní dýmku a nosili černé oblečení a ještě černější linky kolem očí. Mysleli jsme si, že jsme samozřejmě fakt veliký tvrďáci a hrozně jsme si užívali, že nás lidé pro jistotu obcházejí obloukem.
Tehdy o mně dokonce šla v obci, kde jsem bydlela, povídačka, že mám zdi ve svém pokoji natřené na černo a spím v rakvi. Jednoho dne, když jsem byla ve škole, k nám vtrhla starostka, aby si to zkontrolovala, a byla velice překvapená, jakmile zjistila, že jsou zdi bílé a na podlaze mám kobereček s Marií, Josefem a malým Ježíškem.
Když jsem se to dozvěděla, musela jsem se strašně smát. Všechno to byla hra, jak to už u puberťáků bývá, takové hledání sama sebe.
Kdy se tohle všechno přetavilo do potřeby psát?
Psala jsem ještě dřív, než se začala projevovat má láska k tajemnu. Vlastně má první šuplíková díla vznikla ještě v dětství a byla prostá jakýchkoli bubáků.
K psaní mě pak dovedla touha po něčem víc. Jak už jsem zmínila výše, nechtělo se mi věřit, že narodit se a umřít je všechno, oč tady na tom světě jde. Toužila jsem zažít skutečná dobrodružství, a protože mi můj život přišel obyčejný a nenacházela jsem v něm uspokojení, začala jsem si ta dobrodružství vymýšlet sama.
Nakolik mají Balada pro Emily a Meluzína reálný základ? Existují podobné pověsti, domy a místa, nebo jste se spolehla na vlastní fantazii?
Meluzína není inspirována skutečnou událostí jako Balada pro Emily, ale stále se tam nacházejí střípky z reálného života. Například pozemek zarostlý lesem je v poněkud zveličené variantě místo, na kterém aktuálně žiju.
Takových drobností je v knize spousta. Třeba postava chlapce Mirka, ta je co do povahy a průšvihů mou vlastní pubertální minulostí. Doteď mě polévá stud, když si na všechny ty maléry a trapasy vzpomenu. Samotný děj je však smyšlený.
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
Jak vlastně píšete? Máte děj dopředu promyšlený, nebo jste intuitivec a necháváte vše plynout, jak vám to přijde na mysl?
Začínala jsem jako čistokrevný intuitivec, ale přineslo mi to mnoho přepisování a ve finále veliké zdržení při samotné tvorbě. Přeci jen nepíšu krátké povídky, tam by to asi na překážku nebylo. Jenomže jak jde o dlouhý beletristický text, a to jakéhokoliv žánru, je potřeba si myšlenky uspořádat.
Takže aktuálně si v prvé řadě zakládám autorský deník, v němž si sama pro sebe rozepisuji nápad, přemýšlím nad jeho obměnami, a to nejen na začátku, ale i v průběhu celého psaní. Kdykoliv se zaseknu, autorský deník je zaručená cesta, jak se zase pěkně rozepsat.
Zároveň si vedu klasickou složku, do níž zakládám dokumenty, ať už zpracované na počítači, anebo ručně. Patři mezi ně profily postav včetně fotografií, historické či jiné podklady, popisy míst, na nichž se vše odehrává, mapy, někdy ilustrace či náčrty.
K tomu mám po ruce sešit (tak trochu salátové vydání), do kterého píšu, například když potřebuji vymyslet básničku. Ráda rýmuji, což je z mých dvou posledních knih asi trochu znát a nejspíš se tomu neubráním ani příště.
Navzdory tomu, že se snažím práci si v rámci možností organizovat, můj vnitřní intuitivní spisovatel mi velice rád veškeré mé snahy hatí. Mně to ale nevadí, vlastně mě to baví. Beztak ze mě to nejlepší vypadne vždy, když nechám tu svou intuici šéfovat. Jen je potřeba lehkého usměrňování, takzvané zlaté střední cesty.
Jak to vidíte s další knížkou?
Mám rozepsanou mysteriózní fantasy inspirovanou slovanskou mytologií. Děj je zasazen do současnosti. Není nouze o napětí ani mrazení, které ve čtenářích tak ráda probouzím. Tajemství Alatyru kombinuje mou lásku k mytologii, starověku, mystice a tajemnu. Moc dlouho jsem se na něj těšila a teď už ho prostě musím dopsat.
(foto: se svolením Jarmily Stráníkové)
JARMILA STRÁNÍKOVÁ (* 1988)
Narodila se v Jeseníku a dětství prožila na Moravě a ve Slezsku. To se znatelně odráží i v jejích knihách, v nichž se na místa, ke kterým si vybudovala nějaký vztah, ráda vrací.
V dobrodružném románu Ve stínu války se inspirovala nejen historickými událostmi odehrávajícími se v Javorníku ve Slezsku za třicetileté války, ale hlavně jednou z tajemných pověstí, která krajem koluje. Baladu pro Emily pro změnu zasadila do doby těsně po skončení druhé světové války do Sudet, kde dochází k násilnostem během živelného odsunu Němců. Meluzína je její třetí vydaná kniha.
Text: Jiří Popiolek
Foto: se svolením Jarmily Stráníkové
