Jarmila Stráníková je autorkou mysteriózního psychologického thrilleru Balada pro Emily, ve kterém se drsná a krvavá historie z doby odsunu sudetských Němců střetává se současností, kdy staré hříchy znovu po letech vyplouvají na povrch a nemilosrdně se připomínají.
Balada pro Emily zpracovává nelehké téma poválečného odsunu Němců. Jak jste se k tomuto tématu dostala a čím vás zaujalo?
Když jsem knihu začínala psát, žádnou historickou linii neměla, pouze temnou a hodně pochmurnou přítomnost. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tam příběh německé dívky Emily patří, přestože jsem o jeho existenci věděla už dlouho. Přivedl mě na něj totiž kamarád, kterého jsem se už velice dávno na dům, o němž v knize píšu, ptala. Byli jsme dva mladí nadšenci do paranormálních jevů, kteří se jednoduše rádi báli.
Když jsem mu odvyprávěla originální Veroničin příběh, podělil se se mnou o tamní povídačku, která by se dala nazvat „zřídlem“ událostí, jež následovaly, a to i ve skutečnosti. Právě ta se stala pro knihu jedním ze základních kamenů. Příběh jsem rozvedla, nastudovala tehdejší dobu, zvyky a události, dala mu hloubku, a tak se Emily stala nezbytnou součástí celého románu.
Příběh je tedy reálný a opravdu se stal přímo v tom místě, o kterém píšete?
Ano, stal. Nebo alespoň jeho jádro se tam skutečně odehrálo. Zbytek jsem poskládala z útržků informací, které se ke mně donesly z různých zdrojů, něco jsem si vymyslela a část jsem vykonstruovala dle toho, co jsem načetla v literatuře věnované té době. Spojitost se skutečností pro mě ale byla v průběhu psaní jednou z nejdůležitějších věcí.
Čím je vám historie tak blízká? Vaše prvotina Ve stínu války se odehrává za třicetileté války, jedna dějová linie Balady pro Emily zase v roce 1945…
Samotná historie pro mě vlastně nijak zajímavá není. Mě fascinuje spíš tajemno, které se za historií a tvrdými fakty často skrývá. Přitahují mě záhady. Kniha Ve stínu války původně vůbec historickým románem nebyla, ale moje tehdejší lektorka tvůrčího psaní, spisovatelka a scenáristka Markéta Dočekalová, mi doporučila do románu skutečné historické události zapracovat.
Pro mě byla mnohem důležitější spojitost s pověstí O čertově kazatelně, která ve mně zažehla takovou tu prvotní jiskru. Říká se totiž, že každá pověst v sobě nese zrnko pravdy a já se sama sebe zeptala: „Co když se příběh sedláka opravdu odehrál? Jak by to mohlo vypadat ve skutečnosti, ve světě, kde na čerty a strašidla nevěříme?“
U Balady pro Emily je to podobné. Jako první přišla záhada, která mě uchvátila natolik, že jsem se jí začala důkladněji věnovat. Samotná historie, kterou se snažím do knihy zapracovat, tomu pak dodává zvláštní mrazivý nádech. Otevírá lidem oči, ukazuje jim svět, jak ho neznají, a nutí je přehodnotit vše, čemu doposud neoblomně věřili. To mě na tom velice baví. Ráda posouvám hranice skutečnosti.
Přestože jste nenapsala primárně historický román, nepochybně jste musela pátrat v archivech a jiných zdrojích. Kolik času jste tomu věnovala a kde všude jste hledala?
Že bych hledala fyzicky někde v archivech, to ne. Kvůli tomu, že mám doma dvě malé děti, jsou mé možnosti trávit čas výzkumem mimo dům velice omezené. Dokonce, i když jsem byla vesnici navštívit, děti jely se mnou. Občas mi asistovaly i v knihovnách, když jsem si vyhledávala vhodnou literaturu, která by mi dobu přiblížila. Díkybohu za oddělení pro děti, chvíli tam se mnou alespoň vydržely.
V tomto případě byl ale mým nejmocnějším nástrojem internet. Často jsem procházela staré noviny, které jsou už naštěstí naskenované a poskytnuté k nahlédnutí on-line. Úžasná věc! Proto jsem si mohla dohledat přesné datum, den a co se právě odehrávalo. Inspirovat se a snadněji se rozhodnout, které události použít a které nikoli. Co se týče knih, tam stačilo kápnout na jednu, která se mi bude dobře číst a obsáhne téma, jež jsem potřebovala. Tou byla Chladná vlast od Andrease Kosserta.
Kolik času mi to zabralo, jsem nepočítala. Všechny informace jsem si sháněla tak nějak průběžně a podle potřeby.
Vyšlo v nakladatelství Rosier.
Říkáte, že posouváte hranice skutečnosti. Nakolik sama věříte, že se nadpřirozená dějová linie z Balady pro Emily mohla opravdu odehrát, a nakolik to berete jako literární nadsázku?
Já vím, že lidé, kteří ten příběh prožili, v ten okamžik celou svou bytostí věřili, že to, co slyší, a to, co vidí, je skutečné, a to je podle mě dostatečně silná představa. Já osobně věřím v něco víc, v něco mezi nebem a zemí, pro co běžně lidé nemají pojmenování. Ráda popouštím uzdu fantazii a představuji si, že všechny ty věci můžou být, ráda se bojím, ale stejně jako Kamila v knize hledám nejdříve racionální vysvětlení.
Balada pro Emily se zabývá ještě jedním závažným tématem – psychickou nemocí ženy, která je zničující zejména pro dítě, jež v takové rodině vyrůstá. Konkrétní projevy této nemoci jsou ve vašem románu až děsivé. Vycházela jste i v tomto případě z reality?
Ano, i tato část je inspirována reálnými událostmi. Při čtení si mnoho lidí bude možná ťukat na čelo, co jsem to vymyslela, ale právě tato část má v sobě ze skutečnosti nejvíce. Ano, některé věci jsem si přikrášlila, ale Veroničin příběh má děsivě reálný základ. To, co prožívá… to, jak se cítí… to, co vidí, se až na výjimky doopravdy stalo.
Veroničin příběh byl vlastně iniciátorem tohoto mého spisovatelského počinu. Existoval jako první.
Žánrově je Balada pro Emily přes všechno výše uvedené především horor. Čím je vám tento žánr blízký – kromě toho, že se ráda bojíte?
Není horor jako horor. Já mám ráda spíš duchařinu, ta v sobě má nadpřirozeno, které mě přitahuje. Možná je v tom jen vnitřní touha po dobrodružství, touha zažít něco vzrušujícího… něco, co vás vytrhne z nudné a obyčejné reality. K mým oblíbeným žánrům patří i fantasy, a když se mi dostane do ruky fantasy s nádechem hororu, tak jsem v sedmém nebi.
Jaký jste měla pocit, když jste děti vezla právě do vesnice z Balady pro Emily?
Vernířovice jsou krásná obec. Pocházím z toho kraje, takže to tam velmi dobře znám a rozhodně se není čeho bát. Teď už ne. Každopádně to není první zářez v rámci strašlivých událostí, které tahle vesnice má.
Slyšeli jste o vernířovické žebračce Maryně Schuchové? Ne? Tak vám určitě něco řekne jméno Boblig, který byl hlavním inkvizitorem čarodějnických procesů ve Velkých Losinách a na Šumpersku. A právě žebračka z Vernířovic, byla jednou z jeho prvních dvou obětí.
A co se týče mého příběhu, redaktorka se mě při čtení rukopisu jednou zeptala, jestli se během psaní takových věcí bojím. S naprostým klidem jsem jí odpověděla, že ne. A je to pravda. Kdysi jsem se bála hodně, za každým rohem jsem viděla ducha, ale pak se to zlomilo. Něco ve mně se těm věcem uzavřelo a já pocítila neuvěřitelný klid. A dnes místo abych od strašidelných zážitků utíkala, vyhledávám je, protože mi ty pocity občas chybí.
Zavedla jste čtenáře do dvou zcela odlišných historických epoch. Kam se s nimi chystáte příště?
Už asi před čtvrt rokem mi bylo řečeno, že by byl zájem o podobně laděnou knihu, jako je Balada pro Emily. V tom okamžiku jsem zpanikařila, nejsem zvyklá psát na objednávku, a aby měl příběh správný náboj, musí ke mně přijít sám.
Naštěstí mě pár dní před nabídkou políbila v noci múza: Zničehonic jsem se vzbudila. Shodou okolností bylo chvíli před třetí ráno. Všude kolem naprostá tma, všichni spali, a ráda bych řekla, že bylo úplné ticho, ale to bych lhala. Od stropu se ozývaly podivné zvuky. Zvláštní chroupání a rachocení… hučení. Znělo to, jako by ke mně dům promlouval.
Ležela jsem jako přikovaná a v hlavě se mi rodil nový strašidelný příběh. A ten právě zpracovávám. Opět bude jeho součástí i historická linie, která nás zavede do meziválečného období roku 1929–1930.
Ale nemyslete si, že hodlám psát jen strašidelné domy. To bych se za chvilku hrozně opakovala a to nechci. Ještě před tím, než jsem se pustila do Meluzíny, což je pracovní název nové knihy, pracovala jsem na temné fantasy inspirované naší pohanskou minulostí, a to jak tou historicky podloženou, tak pověstmi a legendami. Bude to zase jiné a moc se na to těším.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ se narodila v Jeseníku a dětství prožila na Moravě a ve Slezsku. To se znatelně odráží i v jejích knihách, v nichž se na místa, ke kterým si vybudovala nějaký vztah, ráda vrací.
V dobrodružném románu Ve stínu války se inspirovala nejen historickými událostmi odehrávajícími se v Javorníku ve Slezsku za třicetileté války, ale hlavně jednou z tajemných pověstí, která krajem koluje. Balada pro Emily je jejím druhým románem.
Text: Jiří Popiolek
Foto: se svolením Jarmily Stráníkové
