Rošťárny Boříka & spol. z pera Vojtěcha Steklače sice baví české děti už půl století, avšak jejich audioverze byly dosud k mání jen ve skromném výběru. Kompletního znění se dočkají až nyní, a to zásluhou vydavatelství OneHotBook, které k načtení série těchto lapálií povolalo do zbraně Jana Zadražila.
Jaký typ kluka jste byl v Boříkově věku? Lump, nebo spíš šprt Bohoušek?
Byl jsem – jak tomu říkala paní učitelka Kousalová, kterou jsme měli na matematiku – „vzorný grázl“. To je prosím přesná citace. Známky jsem měl dobré, tudíž mě ani nebylo za co plísnit, ale zároveň jsem dost zlobil a s kamarády jsme ve škole i mimo ni vymýšleli kdejaké skopičiny.
Takže producent nahrávky vsadil na to, že se vnitřně opravdu nejvíc cítíte jako Bořík?
Z jejich čtveřice zřejmě ano, i když někdy jsem býval taky docela přechytralá pečlivka jako Mirek. A jindy jsem se zase kasal jako Čenda. Řekl bych, že parta Steklačových rošťáků je sestavená s rozmyslem tak, aby se v těch klukovských typech každý aspoň na chviličku našel. Jenom silák Alešovy tonáže jsem tedy vážně nebyl nikdy.
Vydalo nakladatelství OneHotBook.
Co za knihy jste jako čtvrťák četl nejradši?
Knihovnu jsme měli doma velikánskou a já ji díky genům od maminky bral od horního fochu zprava až do dolního zleva. Bořík byl z mých nejoblíbenějších. Všechny díly knižní série, která shrnovala texty z Ohníčku, jsem postupně dostával k narozeninám a k Ježíšku, na což jsem se vždy ohromně těšil. Sjížděl jsem i trilogii o Neználkovi a hodně mě bavilo sci-fi a fantasy. A táta nám s oblibou předčítal verneovky, což byly vlastně takové moje první audioknihy.
Dejme tomu, že zanícenou kantorku, nezničitelného inspektora nebo krhounka Bohouška lze před mikrofonem ztvárnit poměrně hravě. Jak však musí herec postupovat, aby odstínil výroky čtyř raubířů, kteří se liší asi jen váhou a oblečením?
Na této nahrávce jsem poprvé spolupracoval s Michalem Burešem, což jsem si delší dobu přál. Michal je vyhlášený režisérskou náročností v nejlepším slova smyslu. Řada podnětů vzešla při natáčení přímo od něj – měl o některých figurách naprosto jasnou představu, která mému pojetí konvenovala. Byla to radostná tvorba ve dvou a pomáhalo nám i to, že dar satirické charakterizace je snad největší přednost Vojtěcha Steklače. Stačí mu pár slov – a máte pocit, že si svéráz té postavy hned živě představíte.
Čím to, že situační komika z dílny Boříkovy party zůstává sdělná dodnes, byť se škola, rodiče i mládež sama mezitím tak změnily?
Tehdy byla éra analogová. A pokud jste v ní chtěli zažít dobrodružství, museli jste ho aktivně iniciovat, prožít a taky za něj nést případné následky – to vše v reálném čase. Kdykoli jste někam skočili, bolely vás při dopadu nohy a kolena se fakt odřela. Když se strhla průtrž mračen, promokli jste na kost. A když jste chtěli s někým být, bylo nezbytné se fyzicky potkat. Dnešní kluci zažívají neuvěřitelná dobrodružství na jedno kliknutí a kamarádí se spolu, aniž by se zvedli ze židle. Nerad bych, aby to vyznělo pejorativně – my starochové jsme z toho sice málem v Jiříkově vidění, ale podle všeho stejně jako za našeho dětství rozhodují jednak stádní logika, jednak vzory. Hodně záleží na tom, jestli dnešní děti své rodiče vidí, jak touží po dobrodružství. Nemůžeme po nich chtít něco, co sami nečiníme. Pokud jen vysedáváme na gauči, nečekejme od svých dětí něco jiného.
Vyjde v říjnu v nakladatelství OneHotBook.
Text: Michaela Merglová
Foto: Michaela Merglová
