Milovníci Agathy Christie a jiných autorů píšících detektivky založené čistě na dedukci budou při čtení knih Kena Bruena pohoršeně zvedat obočí. Těžko lze totiž najít jiného detektiva, než je právě irský alkoholik a feťák Jack Taylor, který by na jakoukoli detektivní práci tak zvysoka kašlal – a přesto se mu podařilo případy vyřešit. Tedy někdy… možná…

PANTEON LITERÁRNÍCH DETEKTIVŮ SOUČASNOSTI 
Série Jack Taylor

Irsko počátku tohoto milénia je zemí neomezených možností. Ale také zemí, kde se může stát všechno. Turistické bedekry vyzdvihují jeho krásu, panenskou přírodu, neobyčejnou atmosféru, milé lidi, typické puby a spousty dalšího nej.

Všechno je to samozřejmě pravda. Jenže existuje i druhá podoba Irska – taková, kterou byste nikdy nechtěli vidět, případně zažít. Temná, zvrácená, krutá, bezútěšná, zoufalá. Přesně taková, již reprezentuje i Jack Taylor, vypravěč Bruenových krátkých, zato však úderných románů – úderných ve smyslu palice, která vás mlátí do hlavy a nepřestane, dokud se vaše lebka nepromění v krvavou kaši…

Feťácké blues
Jack Taylor je ztroskotanec, od policie ho vyhodili, z Anglie musel utéct zpátky do rodného města Galway v Irsku. Oženil se, ale svou ženu nikdy nemiloval, a tak se s ním brzy rozvedla. Pije (hlavně Jamesona, ale v podstatě jakýkoli tvrdý alkohol, který se mu dostane do ruky), fetuje – kokain, prášky, speed, nebrání se ničemu – životem se jenom tak poflakuje od ničeho k ničemu. Tváří se jako soukromé očko, ale výsledky jeho práce jsou přinejmenším sporné.

Na druhou stranu je vášnivý čtenář a trousí jednu popkulturní narážku nebo citaci z oblíbených románů všemožných žánrů i kvalit za druhou. Miluje punk, ale i depresivní písničky, jejichž poslech ho vždycky uvrhne do ještě horší závislosti než dřív.

Prostě parťák na houby, ale literární postava, kterou nelze nemilovat. Žít se s ním nedá, přátelit taky ne, ale provázet ho všemi průšvihy, do nichž se dostane, je čirá čtenářská radost.

Drsná škola ad absurdum
Bruenovy romány svým specifickým, skoro by se chtěl napsat irským způsobem navazují na americkou drsnou školu, zvláště na „hammettovskou“ odnož, v níž atmosféra a jakási až bezděčná krutost dominovaly nad samotnou detektivní složkou. U Jacka Taylora jsou ale všechny atributy tohoto žánru dovedeny ad absurdum.

A to se týká nejen samotného hrdiny, hláškujícího, vykořeněného solitéra se svébytnou vizí spravedlnosti, avšak bez přátel (neboť všichni, které by Taylor mohl považovat za přátele, nakonec zcela spolehlivě skončí jako bezdomovci, vrahové nebo mrtvoly, a to často Taylorovou vinou), ale i krvavých, svou přímočarostí až na dřeň oholených zápletek, v nichž nechybí lidé přibíjení na kříž, sériové vraždy cikánů (zde si tak říkají sami) ani zavraždění duchovní.

Ano, zločin je u Bruena zcela neodmyslitelně spjat s ulicí. A jeho řešení nemá často s rafinovaností vůbec nic společného, protože ani zločin spáchaný psychopaty a jinak defektními osobami takový v realitě prostě není.

Jak se proflákat k vrahovi
Nikterak rafinované se pak jeví i samotné působení Jacka Taylora (vyšetřování se tomu dá říkat jen stěží). V polovědomém stavu se potlouká po barech a hospodách, sem tam někoho náhodou potká, sem tam někoho do případu zasvětí – a čeká. Dny, týdny, někdy i měsíce.

Mezitím přečte desítky knih, o kterých zapáleně čtenáři referuje, komentuje irskou realitu té doby (politiku a hlavně náboženství) – často sžíravě a bez jakéhokoli sentimentu, proleze kdejakou špeluňku nebo zpustlou čtvrť, která byla kdysi za jeho mládí přeci tak skvělá, jednou za čas narazí na nějakou ženu, která ho zaujme – ale nikdy to nedopadne, protože způsob života, jejž vede, není se žádným vztahem ani náznakem kompatibilní. A někdy dostane i přes hubu, protože vrahové a podezřelí jsou z toho, že by se jim mohl dostat na kobylku, nervózní – aniž by tušili, že Taylor na ně kašle.

Občas mu stopa spadne do klína sama, jindy zapracují jeho spolupracovníci. A takto klopýtavě, nesystematicky, bez jakékoli koncepce se pozvolna blíží k řešení – které někdy možná ani nevede ke skutečnému vrahovi. Jen málokdy je konec křišťálově jasný a jednoznačný (jako v kuriózní vedlejší linii se zabíječem labutí, jehož Taylor skutečně dopadne tím, že aspoň trochu vyšetřuje), málokdy nezůstane po vyřešení pachuť nejistoty a mnoha nezodpovězených otázek.

Nekonečná samota
Ken Bruen zajímavě pracuje i se samotným vývojem hlavního hrdiny. Ten průběžně zkouší nad svými závislostmi zvítězit, občas je dokonce nějakou dobu „čistý“, ale vždycky dojde k nějaké nešťastné příhodě nebo události, která ho srazí zpět do temnoty. A někdy k tomu nepotřebuje ani žádný osudový zážitek. Jack Taylor má prostě své závislosti rád – a je mu srdečně jedno, jestli nakonec skončí jako alkoholik a feťák někde na ulici nebo utopený v moři. Bruenovy knihy tak mají velký přesah i v dokonalém, mrazivě přesném zobrazení člověka potácejícího se na hraně zkázy – na hraně, z níž sice několikrát spadne, ale vždycky se za cenu obrovských ztrát dokáže vyškrábat zpátky nahoru.

Také nekonečná samota Taylorova života je tím pádem záměrná a zcela logická, a proniknout do ní dokáže jen občas někdo – a pokud dotyčný přežije, a dokonce duševně zdravý, je to malý zázrak. Svou matku Taylor nenávidí, otce Malachyho, kněze, který mu neustále připomíná jeho hříchy, rovněž, Clancy, bývalý kolega u „gardy“, tedy místní policie, nyní policejní šéf, zase nenávidí Taylora.

Jeho možná nejbližší přátelé, majitel baru U Nelsona Jeff a jeho manželka Cathy, skončí tragicky, mladíka Codyho, který se chce stát detektivem a jehož Taylor považuje skoro za adoptivního syna, nakonec někdo zastřelí. A takhle dopadne snad každý, kdo se s Taylorem zaplete.

Kdo zbývá? Bývalý drogový dealer Stewart, který se po propuštění propadá do hřejivé náruče podivného náboženského vytržení. A lesbická policistka Ridge, jejíž vztah k Taylorovi je však podobný spíš horské dráze než nějakému přátelství…

Kam s ním
Český nakladatel vydal s Jackem Taylorem zatím (a nezbývá než doufat, že opravdu jen „zatím“) osm románů, dnes sedmdesátiletý Bruen však pokračuje dál. A s postupujícími díly je jeho vidění reality stále temnější a temnější. Propast mezi skutečností a světem, ve kterém by chtěl Taylor žít, se pořád prohlubuje – a sám bezděčný detektiv si tak připadá stále ztracenější.

V podstatě se tak dá říct, že další přidanou hodnotou, již Bruenovy romány mají, je břitký a ničím nezkrášlený pohled na jednu generaci, která se už nedokáže v současném světě zorientovat – a reaguje na to tím nejhorším možným způsobem.

Jack Taylor je prostě v kurzu – a bylo by jenom dobře, kdyby se i pro české čtenáře stal stejně jako v rodném Irsku kultovní a nezapomenutelnou postavou – kteroužto skutečnost dokazují tři televizní minisérie natočené podle Bruenových románů. Taylora si v nich zahrál Iain Glen, známý zejména z role Sera Joraha Mormonta ve slavné Hře o trůny.

KEN BRUEN
Irský spisovatel detektivních románů řazených buď k drsné škole, nebo žánru noir, narozený v roce 1951 v městě Galway na západním pobřeží Irska. Ač vystudoval metafyziku, čtvrtstoletí se živil jako učitel angličtiny na různých kontinentech, dnes žije v rodném Galwayi a živí se psaním na plný úvazek.
Jeho nejslavnější postavou je anti-detektiv Jack Taylor, s nímž jako vypravěčem napsal již šestnáct románů (z toho přesná polovina, osm, vyšla i v českém překladu), je ale zároveň autorem dalších zhruba pětadvacet knih, mimo jiné se seržantem Tomem Brantem a šéfinspektorem Jamesem Robertsem.

Text: Jiří Popiolek
Foto: Joe O’Shaughnessy