Vydání posledního dílu série o Marii Kostkové z Kostky si říkalo o krátký rozhovor s autorem Aristokratky, kastelánem a úspěšným spisovatelem Evženem Bočkem, a také s interpretkou jejích audioknižních verzí, oblíbenou herečkou Veronikou Khek Kubařovou.
Chtěli jste být spisovatelem, potažmo herečkou už odmala?
EB: Od dětství jsem hodně četl, ale spisovatelské ambice jsem neměl.
VK: To já ano, už úplně od malinka, ale dlouho jsem to brala jen jako takový sen. Být herečkou = být princeznou, a to se neděje. Až na dramaťáku na prvním stupni jsem se dozvěděla, že existují i herecké školy, a začala si pohrávat s myšlenkou nějakou vystudovat.
Co je podle vás na psaní humoristické literatury, respektive herectví to vůbec nejtěžší?
EB: Aby se tomu někdo zasmál?
VK: Určitě práce s vnitřkem, hodně čerpám ze sebe sama. Někdy je to náročné, protože si člověk půjčuje kus sebe, nějakého svého prožitku. Když je toho moc, můžete se cítit tak jako „vnitřně vyjezený“… To mě dokázala naučit teprve praxe. A pak je tu samotné řemeslo – všechna ta práce s řečí, artikulací, posazením hlasu tak, aby člověk nebyl unavený, to je stejné na jevišti i před mikrofonem.
A co máte na psaní a hlasovém herectvím nejraději?
EB: Konec
VK: Mně vždycky přijde – když mám šanci natáčet knížku –, že si tím vytvářím vlastní svět. Mohu celý ten svět vytvořit ze sebe sama tak, jak ho vidím já. Jsem šťastná, že to můžu dělat.
Nechala jste se někdy při načítání audioknih inspirovat výkonem nějakého svého kolegy?
VK: Pořád se učím, takže ano. Strašně mě inspiroval třeba David Novotný v Doktoru Proktorovi. Bavilo mě, jak do toho šel úplně naplno, vůbec se nežinýroval, hodně to hrál, což je mi blízké. Nebo Táňa Medvecká je skvělá interpretka, líbila se mi i s Luckou Pernetovou, když dělaly audioknihu S elegancí ježka, která je krásně načtená. Teorie podivnosti s Jitkou Ježkovou je taky parádní.
A vy jste se nechal někým inspirovat při psaní svých postav?
EB: Věřte tomu, nebo ne, ale všechny postavy jsou vymyšlené. Až na knížete Schwarzenberga. Mám je ale všechny bez rozdílu rád. Kdyby ne, bez milosti je vyškrtnu.
Máte nějaký rituál, který praktikujete před načítáním audioknihy, resp. obvyklý čas, kdy píšete?
VK: U pravé ruky mám ráda připraveno něco k pití, protože potřebuju zavlažovat krk, a protože miluju vůně, pořád okolo sebe něco stříkám – většinou nějaké éterické oleje, aby se mi dobře dýchalo, anebo i nějaké olejíčky, kterými se sama potírám. Ráda se u mikrofonu cítím hezky. Také ještě stahuju světla, protože čtu raději trochu ve tmě.
EB: Píšu pouze ráno – přibližně od 5 do 7. Když mně to nejde, beru to jako znamení, a jdu od toho. Pak už musím řešit provozní problémy a na nějaké psaní není ani pomyšlení. A večer už mám hlavu jako pátrací balón. Jinak lidi, zvláště návštěvníky, miluju. Ale tak nějak platonicky.
Abychom na závěr trochu potěšili Aristokratčiny četné obdivovatele, ať už čtenáře, nebo posluchače… Mohou ještě doufat v nějaký budoucí návrat do světa svých oblíbených postav?
EB: Mám ještě rozepsaný tzv. prequel, tedy díl, který celé sérii předchází a měl by se jmenovat Aristokratka v roce 1983.
Text: Tereza Špetlíková
Foto: se svolením OneHotBook
