Detektiv a dětská psycholožka. Aneb spojení kriminalisty a člověka zvenčí, kteří ve výsledku tvoří funkční vyšetřovací tým pracující na vyřešení spletitých vražd. A to i přes to, že jejich lidský vztah rozhodně funkční není. To vše je navíc podpořeno mrazivým, svébytným prostředím dalekého, odloučeného Islandu…
PANTEON LITERÁRNÍCH DETEKTIVŮ SOUČASNOSTI
FREYJA A HULDAR
Série Freyja a Huldar dokazuje především dvě základní pravdy – severská detektivka má daleko do stereotypnosti a jediným spojovacím prvkem je tak často promrzlé, upršené, temné místo, kde se detektivky odehrávají – sever Evropy zahrnující do sebe cokoli od Dánska až po Island nebo Fayerské ostrovy. A pak – dva rovnocenní detektivové, mezi nimiž to jiskří, jsou vždy tím správným kořením – pokud se s jejich problematicky vystavěným vztahem pracuje obezřetně.
Sex, lži a vraždy
Když se mladá dětská psycholožka Freyja probudí v posteli sama a zjistí, že onen sympatický tesař Huldar odešel nad ránem bez rozloučení, cítí se zklamaná a podvedená. Po řadě nepovedených vztahů měla konečně pocit, že tady by to mohlo fungovat…
A když je ta samá Freyja přizvaná k vyšetřování brutální vraždy ženy, které někdo vycucnul veškerý vzduch z těla vysavačem, a jediným svědkem hrůzného činu byla malá holčička, zjistí, že Huldar jí tak trochu lhal… Ve skutečnosti je totiž detektivem reykjavické kriminálky a celý případ dostal na starost…
Dempsey a Makepeacová, Castle a Beckettová – a v dávné televizní minulosti i Addison a Hayesová z Měsíčního svitu. No a v detektivní literatuře zde nedávno propíraní Strike a Ellacottová nebo ve značně humorističtější podobě i Plumová a Morelli od Janet Evanovichové, a v českém prostředí pak Divíšková a Tvrdík od Marie Rejfové.
Muž a žena, mezi nimiž to nezpochybnitelně jiskří – ale jejichž vztah tím správným způsobem koření samotné detektivní pátrání, jen dokud se z nich nestane harmonický pár. Dva lidé, z nichž je policistou nebo detektivem často jenom jeden – a druhý mu ze své pozice laika pomáhá. Což může vést ke spoustě komických a bizarních situací. Nebo naopak – jako v případě Huldara a Freyji – se jedná o klíčový prvek, který pomáhá k objasnění samotných zločinů.
Uměřená bezútěšnost islandské samoty
Aby bylo jasno – humoru je v islandských detektivkách Yrsy Sigurdarđóttirové poskrovnu – a objevuje se vždy jen na těch pravých, kde je potřeba trochu prosvítit jinak tísnivou, klaustrofobní, zamračenou severskou depresi.
Navíc Freyjino povolání předurčuje skutečnost, že jejich společné případy s Huldarem se nějakým způsobem vždycky dotýkají dětí – a to je bez výjimky přesmutná záležitost. Naštěstí Yrsa (budu používat její křestní jméno, protože islandská příjmení jsou vesměs krkolomná a dlouhá) zná míru a nevyžívá se v sáhodlouhém pitvání sadistických detailů či praktik svých vrahů. Je z toho úzko, ale pocit hnusu se dostavuje spíš až v okamžiku, kdy si čtenář domyslí, co se stalo –, ne při samotném čtení.
A stejnou uměřenost projevuje autorka snad ve všem. Zápletky jsou barvité a složité, ale ne bláznivě překombinované, islandské reálie jsou upozaděné – ale ten základní pocit a atmosféra z toho mála doslova čiší. A hlavní hrdinové jsou sice poněkud… nestandardní, ale jejich „ujetost“ nikdy nepřekročí mez, při níž by už čtenář kroutil hlavou a myslel si něco o samoúčelnosti.
Jak neplést do případů soukromí
Díky tomu je uměřeně popsáno i Freyjino a Huldarovo soukromí. Ano, Freyja má za sebou neradostné dětství – její značně veselá matka si vodila domů spoustu tatínků a náhle ve třiceti zemřela na srdeční selhání, a Freyju pak s jejím bratrem vychovávali prarodiče, bigotní katolíci. Což ve výsledku vedlo k tomu, že bratr Baldur je dnes recidivistou s bohatým trestním rejstříkem a neskonale přebujelou fantazií, jaký nenásilný zločin by ještě mohl provést (pěstování marihuany nebo padělání dokumentů patří k těm běžnějším).
Huldar je zase poněkud asociální chlápek, kterého jakýkoli případný dlouhodobý vztah děsí – a velmi složitě tak komunikuje i se svým pracovním okolím. Což v rámci série skoro fatálně zkomplikuje i jeho spolupráci s kolegyní Erle, drsnou a trochu mužsky vystupující policistkou, která si Huldarovo vstřícnější chování vysvětlí tím nejnešťastnějším možným způsobem – a skončí to až obviněním ze sexuálního obtěžování.
Yrsiny postavy se tak sice dynamicky vyvíjejí a vztahy mezi nimi se proměňují (a některé linky se táhnou napříč celou sérií – jako kupříkladu Freyjino hledání bytu, kam by se mohla nastěhovat, aby věčně nemusela hlídat ten bratrův, když je dotyčný zrovna ve vězení), ale všechno je to striktně odděleno od samotných vyšetřovaných zločinů. Což je ve své podstatě velmi úlevné – detektivek, v nichž osobní život detektivů nabírá vrch a často bývá přímo spojen se zápletkami, se v poslední době vyrojilo až příliš.
Všeho užívejte s mírou
Samotné detektivky pak do celkového uměřeného rámce, který Yrsa zvolila, dokonale zapadají. Povětšinou vedle sebe existuje několik na první pohled nesouvisejících motivů, z nichž jeden je něčím velice zvláštní (mladým radioamatérem zachycené vysílání rodných čísel neznámých lidí v DNA; deset let staré pouzdro, v němž se skrývají jména budoucích obětí vražd v Černé díře; panenka vylovená z moře přinášející smrt v Panence). Tyto motivy, často zasahující hluboko do minulosti, se nakonec propojí v logickém řešení, které by dělalo čest i těm nejlepším kouskům od klasických autorů.
Freyja a Huldar navíc patří do skupiny „procesních“ detektivek, kde je základem policejní vyšetřování založené na pozvolném, systematickém a často úmorném (pro postavy, ne pro čtenáře) shánění důkazů, které nakonec jako mozaika vyjeví celkový obraz zločinu. Tenhle přístup velice polidšťuje i samotné hrdiny, kteří nesypou z rukávu geniální řešení ani nečelí výzvám, jež by nikdo normální nebyl schopný přežít – a přes jejich zvláštnosti to z nich činí uvěřitelné, lidské postavy.
Na severské detektivky poměrně netypicky udržuje Yrsa v rozumné míře i délku svých knih – a když se k tomu připočte úsporný jazyk, v němž není místo na nadbytečné popisy ani ukecané dialogy, čtou se případy nespolečenského kriminalisty a osamělé dětské psycholožky jedním dechem.
I z tohoto důvodu by se celá série dala doporučit hlavně těm čtenářům, kteří ve výsledku upřednostní samotné detektivní pátrání a propracované zápletky před rozervanými solitérními hrdiny, z nichž na všechny strany tryskají nezvladatelné emoce a řeší si spíš vlastní psychické problémy. Nezbývá než s úlevou dodat – je fajn, že takové ještě existují.
YRSA SIGURDARĐÓTTIR (* 1963)
Celosvětově uznávaná islandská autorka detektivní a thrillerové literatury. V roce 2005 vydala svůj první detektivní román Poslední rituál, který jí okamžitě vysloužil přídomek „královna severské krimi“ a který znamenal začátek oceňované série s právničkou Tórou Gudmunsdóttir. Své postavení jedné z nejlepších detektivních autorek současnosti upevnila řadou samostatných thrillerů, jež byly dosud přeloženy do více než 30 jazyků, a především pak v roce 2014 románem DNA (Metafora, 2017), prvním dílem volné série s dětskou psycholožkou Freyjou a detektivem Huldarem. Na ten posléze navázala dalšími pěti díly.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Lilja Birgisdóttir
