Věhlasný psychiatr Radkin Honzák se spolu s novinářkou Klárou Mandausovou zamýšlí nad nejčastějšími větami, které mají toxický charakter a mohou druhým lidem ublížit. „Ty věty používáme všichni. Snad naše nová kniha Hoď je za hlavu: 50 toxických vět, které nám ničí život pomůže k tomu, abyste se uměli včas zastavit a říct si v duchu: Stop!“ říká lékař v rozhovoru.
Co vás inspirovalo k napsání knihy o toxických větách a jejich vlivu na psychiku?
Lépe řečeno, kdo? Spoluautorka. Vším je vinna Klára Mandausová, protože na tenhle nápad přišla a byla se mnou ochotná trávit čas a pak to ještě hezky napsat. Jí patří největší dík, ne mně. První autorkou měla být po právu ona, nikoliv já. A to mě ještě pokaždé, když jsme spolu pracovali, nakrmila něčím dobrým.
Jaký máte pocit z toho, že mnohé z těchto vět přicházejí od lidí, kteří s námi často myslí údajně „dobře“?
Řekl bych, že ty věty používáme všichni, protože všichni hrajeme hry a všichni máme své „miniscénáře“, jak ty pasti nazvala jejich objevitelka, anglická astroložka a psycholožka Mavis Kleinová. Mnoho lidí myslí dobře a udělá to špatně a mnoho lidí nemyslí a udělá něco automaticky. Všichni jsme nasákli nějakými zvyklostmi, nepsanými pravidly, nevyřčenými zákazy, říkáme těm zlozvykům „normální“ a podle toho vypadá i naše komunikace. „Myslím to s tebou dobře“ – kdy profesionál ví, že je to hra slangově MYTODO – je ten strašný začátek. Je to totiž nevyslovený příkaz: Poslechni mě! A tam začíná zádrhel.
Kniha se zabývá nejen tím, jak jedovaté věty identifikovat, ale také jak na ně reagovat. Mohl byste přiblížit, jaký je základní přístup ke zvládnutí takových situací?
Především nereagovat automaticky, když to slyšíme. Klasická odpověď: Ty mně taky! neřeší ten problém, o který právě jde. Zastavit se (tady je dobré cvičit v duchu výkřiky STOP!), a pak reagovat klidně a věcně.
Tohle je krásná rada, a já sám vím, po výcviku, a nejednom, že mi to taky ujede docela často. Je však dobré vědět to o sobě a hlídat to. A nebrečet, když neuhlídám.
Jaký vliv mají jedovaté věty na naši psychiku z dlouhodobého hlediska? Může opakované vystavování takovým výrokům vést k vážnějším psychickým problémům?
Jde o to, proč jsou vůbec vysloveny. Ze stanoviska které „normálnosti“? To, že padly, znamená, že jsme ve sporu – to myslím ve smyslu rozporných postojů – a ten může najít řešení, vést ke konfliktu, nebo k oddálení a posléze ještě závažnějšímu konfliktu. Pokud je takovému tlaku vystavováno dítě, může z něj vyrůst neurotik, pokud příliš často padají v partnerském vztahu, je na místě něco upravovat, zejména když jejich výsledkem jsou rozbolavělé duše, flór přes plotnu, významné mlčení, práskání dveřmi a jiné předbouřkové úkazy.
Jak mohou lidé rozpoznat, kdy jde o neškodný komentář? A kdy už jde o něco, co má potenciál jim ublížit?
Podle zabarvení, počtu decibelů, neverbálního doprovodu. Na žertovnou nebo konverzační rovinu není třeba žádná bouřlivá odpověď. Zajímavé v tomto ohledu také je, jak často taková věta padne.
Vyšlo v nakladatelství Mladá Fronta.
Co byste poradil lidem, kteří mají problém s tím, že podobné jedovaté věty často používají vůči ostatním, aniž by si uvědomovali jejich dopad?
Zatímco ničema ví, že je ničemou, člověk hrající MYTODO si toho není vědom. Myslí si o sobě, že je pachatelem dobrých skutků i nápadů a že ví nejlépe, jak věci zařídit. Příklad rady: MYTODO, měli byste se rozejít, nehodíte se k sobě. A já v roli strážce mravů řvu: Jakým právem kecáte lidem do života? Je to jejich život, ne váš.
Zjistil jste při psaní knihy, že některou z popsaných vět třeba sám občas používáte? To znamená, byla práce na knize nějak přínosná i pro Vás, pokud jde o Váš život?
Proč bych zapíral, když už jsem to na sebe vybreptal nahoře. Učit se mě baví a dělám to stále, čím dál tím obtížněji, zato s o to větší chutí.
Často se setkávám s názorem, že mladší lidé k sobě budou milejší, sami jsou citlivější a budou takový přístup uplatňovat i na druhé. Myslíte, že problém s toxickými větami tedy vymizí s nástupem dalších generací?
Ne! Má se odpovídat celou větou, tedy: nenenene, nikoliv. My si je totiž předáváme jak štafetu z generace na generaci.
Například děti: žijeme víc ve světě slov než ve světě reálném, a slyší-li dítě něco o tom, jak bude roztrženo jako had, také si to dramaticky v duchu zobrazí. Verdikt „Z tebe nikdy nic pořádného nebude“ pak poslušné dítě ochotně splní. Děti jsou vůči těmto nesmyslům (pardon: normálním větám) bezbranné, i když někdy mají své úskoky.
Jaká z popsaných toxických vět je podle vás úplně nejvíce zákeřná? A proč?
Vím, že nejjedovatější z hub je Amanita phaloides a jed zvaný phaloidin v dávce 1/20 mg usmrtí myš během 12 hodin. A dále z téhož atlasu hub vím, že půl gramu tohoto jedu by usmrtilo 100 tisíc myší, které seřazeny za sebou, utvořily by řadu osmnáct kilometrů dlouhou, podle níž bychom si vykračovali 4,5 hodiny vojenským krokem.
Která z vět je nejzákeřnější, stejně jako která dýka nejužitečnější k vraždění, nevím. Stojí všechny za zvážení, než je začneme používat ve velkém.
Co byste chtěl, aby si čtenáři z vaší knihy odnesli? Jak doufáte, že jim pomůže?
Bylo by mi smutno, kdyby si odnášeli vytrhané listy na podpal v kamnech. Kdybych mohl něco čtenářům doporučit, tak ať se chovají, jak bylo kdysi doporučeno čtenářům časopisu Malý čtenář, ročník 1924: Pobavíš se i poučíš! Tak to řekl klasik, a tak je to proto správné!
(Foto: se svolením Albatros Media)
MUDr. Radkin Honzák (* 1939)
Jeden z nejrespektovanějších českých psychiatrů, jehož odborná činnost inspirovala spoustu odborníků u nás i v zahraničí. Absolvent Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy působil v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, Ústavu pro výzkum výživy lidu, v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Mimo jiné se několik let věnoval i práci v manželské poradně. Dodnes provozuje psychiatrickou ambulanci a pracuje v IKEM – Institutu klinické a experimentální medicíny v transplantačním programu. Je autorem řady knih. Například Holky to někdy nemaj’ lehký (Mladá fronta), dále bestsellery Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, Psychosomatická prvouka nebo knižní rozhovor s Renatou Červenkovou Všichni žijem v blázinci (Vyšehrad). S novinářkou Klárou Mandausovou sepsal knihy Muži jsou vinni? a Hoď je za hlavu – 50 toxických vět, které nám ničí život, které letos vydalo nakladatelství Albatros Media.
První dojmy z knihy Hoď je za hlavu: 50 toxických vět, které nám ničí život
Slova dokážou potěšit, utěšit, povzbudit, motivovat, zkrátit dlouhou chvíli… Ale také pořádně ublížit. To často přehlížíme či nebereme v úvahu. A pak jsme třeba překvapení, jakou spoušť i dobře míněná věta dokáže napáchat. Nová kniha psychiatra Radkina Honzáka a novinářky Kláry Mandausové se zabývá právě takovými větami, jež ve výsledků mohou způsobit druhým lidem škodu. Jsou toxické a často neublíží jen těm, kterým je říkáme… A mnohé vypovídají rovněž o lidech, kteří je pronáší.
Pro autory muselo být těžké vybrat padesátku vět, které jsou podle nich nejčastější a nejvíce závadné. Čtenáře pak možná překvapí, že některé z nich používá i on sám. Díky komentářům autorů si však až díky knize uvědomíte, co vše je na průpovídkách, otázkách a poznámkách špatně a jak nepříjemné může být pro druhé je poslouchat.
Drobná otázka na děti může otevřít hlubokou ránu. Otázka na sexuální orientaci dostává druhého do velmi nekomfortní zóny. A dobrácká rada: „Přes to se musíš, holt, přenést“ je necitlivá a hovoří o nedostatku empatie. Jak Honzák trefně poznamenává: „Ne, nemusím! Opravdu ne.“
Právě v tom je kniha velmi přínosná. Autoři pouze nepoukazují na věty, které by se ve slušné komunikaci neměly vyskytovat. Ale zároveň radí, jak nereagovat (aby nedošlo ke konfliktu), a naopak, co danou problematickou situaci rychle a elegantně vyřeší. To se hodí opravdu pro každého, neboť pokud nežijete na pustém ostrově, s těmi toxickými větami se v životě zaručeně setkáte. Jak píše spoluautorka knihy Mandausová: „Když víme, proč se občas chováme jako pitomci, proč nás takové věty štvou nebo proč kvůli nim smutníme, jsme na dobré cestě házet je za hlavu.“
Text: Vladimír Barák
Foto: se svolením Albatros Media
