V novém románu Karikatura muže Barbara Nesvadbová zkoumá křehkost partnerských vztahů a ptá se, jak se vyrovnat se zklamáním a opuštěním, aniž bychom ztratili víru v lásku. Ačkoli příběhy vztahových ztroskotání působí velmi věrohodně, autorka se dušuje, že se nejedná o autobiografii: „Kdybych měla prožít vše, co prožívají mé hrdinky, dávno už bych byla v Bohnicích,“ říká. Podle čeho se rozhoduje, o čem bude psát? A proč místo výletů po Florencii seděla v tmavém kamrlíku a ťukala do počítače?
 

Vaše nová kniha Karikatura muže je takovou mozaikou partnerských ztroskotání. Čím to je, že partnerské vztahy mají čím dál kratší trvanlivost?

Nejsem terapeut, ani statistik, jen pozorovatel. Ve svém okolí vnímám obé, jak funkční, hezké, dlouholeté vztahy, které partneři poctivě budují, tak jakýsi efemérní sprint za štěstím, jenž převážně s prvním nedorozuměním vyšumí. Vždyť víte, žijeme v „tekuté době“, paradigmata jako víra, či věrnost jsou kapku nevalidní. Můj dobrý kamarád Petr vždy říká, proč bych měl partnerovi tolerovat nevěru, vždyť pak by to už nebyl partner.

Píšete o lásce, zklamání, opuštění. Zná to asi každý z nás. Měla byste nějaké doporučení, jak si to zklamání a opuštění ušetřit?

Moje kmotřenka mi kdysi dávno napsala do památníčkové knížky větu: „Nevaž své srdce k ničemu, nebude ti zatěžko se loučiti.“ Takže asi tak. Jen, pokud se obrníme cynismem, přijdeme o tolik krásného. Já sama se přeci jen raději pořád zamilovávám, než abych přestala věřit.

V anotaci stojí: „Nový román Barbary Nesvadbové je o světě za klíčovou dírkou, o tom, čemu věříme a jak málo spoléháme na vlastní intuici.“ Kdy se vám vyplatilo poslechnout intuici?

Vždy. Někdy se tak ukázalo až po delší době. Nejhorší je být ve stavu, a to nemusí být partnerský vztah, může se jednat o práci, záměr, kamarádství, kdy jdete proti své intuici. Nejen, že to nikdy nevyjde, ale ještě se vrháte přímo do nitra trápení. Rozum toho v našich životech zvládá překvapivě málo.

Vyšlo v únoru v nakladatelství Ikar.

Vypravěčkou knihy je fotografka Karla. Čtenáře bude určitě zajímat, do jaké míry je váš román autobiografický. Co jim odpovíte?

Každý autor, i autor pohádek, sci-fi, či detektivek píše takzvaně ze sebe. To ovšem neznamená, že píše o sobě. Kdybych měla prožít vše, co prožívají mé hrdinky, dávno už bych byla v Bohnicích, a ne u počítače. Nicméně, je pravdou, když jsem potkala třebas Joa Nesbøho, říkala jsem si, zda bych s ním šla sama v noci do lesa.

Hlavní hrdinka je čtyřicátnice. V tomto věku už se člověk hůře přizpůsobuje novému partnerovi, nesnadno mění své návyky. Jak to máte vy?

Magdalenka Dietlová mi kdysi dávno řekla, že věk je pověra. Pravda, bylo to v době, kdy jsem byla na vše až příliš mladá, a ona mi ve třiadvaceti svěřovala šéfredaktorování Xantypy. Riskovala dost. Pevně věřím, že ani ageismus, stejně jako rasismus, či gender rozdělování už není aktuální. Přesto máte pravdu, že věkem je člověk jaksi vybíravější a náročnější. Je to vlastně škoda. Měl by být spíše smířlivější.

Píšete o vztazích mezi muži a ženami. Dá se na tomto poli objevit ještě něco nového? Nebylo už všechno napsáno?

Záleží, jakým prizmatem přistupujete k světu. Dá se říct, že všechno už bylo řečeno. Nebo se dá svět objevovat vlastní cestou.

Text je prokládán krátkými poetickými vyznáními, která jsou na konci zhodnocena větou: „Píše M… Vždy měl talent pro patos.“ Máte ráda patos?

Mám ráda silné emoce, mezi které patos jistě patří. Často se ale pojí s jistou hysterií, což je kapku protivné.

Občas použijete slůvko „moja“ místo „moje“. Zajímalo by mne, proč?

Je mi bližším. Láskyplnějším.

Napsala jste několik knih rozhovorů s lékaři, naposledy Bílý plášť. Lékař je profese, která vás evidentně fascinuje. Zájem o toto povolání u vás vzbudili rodiče?

Ano. Oba dva moji rodiče byli lékaři. Tedy, maminka naštěstí stále ordinuje. A skrz fond přicházím často do nemocničního prostředí, v rámci aktivit Be Charity (nadační fond podporující dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby a jejich rodinné příslušníky, kteří se o ně starají – pozn. red.) financujeme i některé primární, precedentální operace. Nesmírně si práce lékařů vážím. Vlastně mám ráda každou profesi, kde se kloubí povolání s posláním.

Vyšlo v nakladatelství Universum.

Podle čeho se rozhodujete, o čem budete psát, co stojí za to zpracovat v knize?

Témata ve mně dlouho žijí. Román jsem nenapsala pět let. Příběhy se samy mixují v hlavě, ty méně výrazné mizí. A někdy se i z pitoreskní maličkosti stane povídka. Sama nemám tu alchymii tvorby zanalyzovanou. Přistupuji k ní s největší pokorou.

Jste autorka, která má denní normu, kolik toho má napsat, a té se držíte?

Vůbec. Pro mne je psaní láska. Zamilovanost. Píšu, když musím. Když je téma silnější než cokoliv, co mne obklopuje. Tuhle knížku jsem začala psát v Toskánsku, kam jsem odjela za dcerou, která studovala ve Florencii. A namísto krásných výletů po okolí jsem každý den seděla osm hodin v tmavém kamrlíku a psala.

Co všechno se musí stát, než vám vyjde kniha a na kom záleží, v jakém nakladatelství to bude?

Nikdy jsem nepsala do šuplíku, moji první knížku dala dohromady Romanka Přidalová, která mě vlastně k psaní přivedla. Je pravdou, že jsem mezi spisovateli vyrůstala. Teď mám skvělého editora Vojtu Staňka a upsala jsem se Euromedii. Už jsem nechtěla být rozkročena mezi nakladatelskými domy. Přijde mi poctivější být věrná jednomu subjektu.

Už víte, o čem bude vaše další dílo?

Připravuji s přítelkyní Jitkou Čvančarovou texty s českými duchovními. Takže zcela jiné téma, než Karikatura muže… Nebo možná stejné? Pořád se točím okolo lásky, smyslu vlastního bytí, vnímání bližního, pravdě. Asi nezáleží na formě vyprávění, to gró je identické.

(Foto: Anna Kovačič)

Barbara Nesvadbová (* 1975)
Narodila se v rodině dvou lékařů, její otec Josef se ale věnoval také literární tvorbě a byl úspěšným autorem sci-fi. Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracovala jako šéfredaktorka časopisů Xantypa, Playboy i české edice prestižního módního časopisu Harper's Bazaar.

Roku 1997 vydala svou prvotinu Řízkaři a poté následovaly další knihy, například Bestiář, Pohádkář (oba tituly byly na základě jejího scénáře úspěšně zfilmovány), Pralinky, Laskonky a mnoho dalších. Naposledy jí vyšly knihy Bílý plášť (20 knižních rozhovorů s předními českými lékaři) a román Karikatura muže. Napsala také dvě knihy pro děti: Garpíškoviny a Tři maminky a tatínek.

Mimo jiné se stala členkou správní rady občanských sdružení Etincelle a Startujeme.cz, která podporují zaměstnávání mentálně hendikepovaných spoluobčanů, a v rámci spolupráce realizovala koncept kaváren Mezi řádky a Bez konce. Je zakladatelkou nadačního fondu Be Charity, který pomáhá s péčí o děti s hendikepem a po úrazech.



Text: Filip Lukeš
Foto: Anna Kovačič