Na první pohled byste neřekli, že má tahle usměvavá sympaťanda na svědomí tucet mrazivých severských thrillerů. Nejslavnější islandská spisovatelka současnosti Yrsa Sigurdardóttir ale už mnohokrát dokázala, že umí překvapit. Ve své novince Kořist se nechala inspirovat skutečnými a dodnes nevysvětlenými událostmi. Čtěte jen pokud máte pro strach uděláno!

Loni v červnu jste Česko navštívila v rámci veletrhu Svět knihy. Jak se vám v Praze líbilo?
Veletrh byl úžasný, město překrásné a jídlo lahodné. Jenom vzhledem k tomu, že pocházím z Islandu, tak na mě bylo trochu moc horko. Naštěstí jsem ale v centru našla pár takových těch vodních mlžítek, které mě zachránily před rozpuštěním. Stála jsem u nich, dokud mě nevytlačili jiní turisté ze Skandinávie, kteří se taky potřebovali osvěžit.

Dělal jsem tehdy rozhovor se Shari Lapenou, která zmiňovala, že jste spolu byly na skleničce a vypily jste toho příliš mnoho!
Ano, v tom baru měli ty nejlepší a nejkrásnější koktejly, které jsem kdy ochutnala. Asi jsme si jich daly víc, než by doktor doporučil, ale člověk si musí trochu užívat života. Každopádně druhý den jsem alespoň zjistila, že mlžítka fungují nejen proti vedru, ale taky proti kocovině… (smích)

Už jsme zmiňovali Shari Lapenu, znáte hodně thrillerových autorů? Povídáte si spolu o zápletkách a zvratech? Představuju si to jako tajný spolek, kde se scházíte a řešíte, jak nejlíp překvapit čtenáře.
Thrillerových autorů znám opravdu hodně a některé z nich považuju za své nejbližší přátele. Ale asi by vás překvapilo, kdybyste věděl, jak ve skutečnosti vůbec nejsme tajemní. O napínavých věcech se prakticky nebavíme, většinu času si ze sebe děláme legraci a hodně se smějeme.

Jste asi nejslavnější islandská spisovatelka. Je těžké nést tohle břemeno?
Svou zemi miluju, a tak se snažím nedělat nic, co by Island mohlo poškodit nebo ztrapnit. Pravděpodobně je to jeden z důvodů, proč jsem si tehdy v tom baru se Shari Lapenou nedala poslední rundu koktejlů. Nakonec se mi podařilo v pořádku doklopýtat zpátky do hotelu a nemusela jsem volat záchranku (smích).

Zařadila byste své knihy do škatulky severské krimi?
Ano i ne. Ano, protože se odehrávají na Islandu, což definici severského krimi splňuje. A navíc tam mívám hodně sněhu. Ale k tomu, aby to bylo stoprocentní severské krimi, mi chybí jedna klíčová ingredience – pochybný hlavní hrdina, který by byl závislý na alkoholu nebo drogách… (smích)

Kořist v češtině vychází v březnu a slyšel jsem, že to tentokrát není tolik thriller jako spíš horor. Jak byste svou novou knihu charakterizovala vy sama?
Kořist je mix hororu, thrilleru i detektivky, od všeho tam je trochu. Já to vidím tak, že v thrilleru se to nejhorší teprve má stát, zatímco detektivka tím nejhorším začíná – obvykle vraždou. Horor je založený na děsivých věcech, které nejdou stoprocentně vysvětlit a nad kterými postavy nemají kontrolu. V Kořisti jsou prvky všech tří žánrů.

To zní skvěle! Mohla byste to trošku rozvést, ať víme, na co se máme těšit?
Skupina přátel učiní dost hloupé rozhodnutí a vyrazí v zimě do islandských hor. Když se nevrátí, rozběhne se pátrání a pak se najdou rozřezané stany a zmrzlá těla – buďto nahá, nebo minimálně v oblečení, které se do té kruté zimy zoufale nehodí. Jako by se ti lidé uprostřed noci snažili před něčím utéct, i kdyby je to mělo stát život. Víc už neřeknu – pokud chcete vědět, co se jim stalo, a jak to souvisí s dalšími podivnými případy, musíte Kořist dočíst až úplně do konce. Slibuju, že do sebe všechno zapadne!

Jak o tom tak mluvíte, trochu mi to připomíná ten skutečný příběh Ďatlovovy výpravy, která v padesátých letech v ruských horách zahynula podobně podivným a dodnes nevysvětleným způsobem. Znáte ten příběh?
Ano, právě ten mě k psaní Kořisti inspiroval! Když jsem si o něm četla, začala jsem přemýšlet o různých možných vysvětleních. Co mohlo způsobit, aby se skupina dospělých lidí uprostřed noci dobrovolně vydala ven ze stanu do zimy – bez pořádného oblečení, a navíc ve spěchu? Teorií je celá řada – od sněžných příšer přes testování tajných zbraní až po nějaký duševní zkrat. Běhá z toho mráz po zádech a ani nepotřebujete mlžítka!

Kořist je samostatný příběh s úplně novými postavami, takže se do čtení můžou pustit i ti, kdo od vás ještě nic nečetli. Baví vás vymýšlet nové postavy do knih, nebo máte raději rozjeté série, kde už víte, co od které postavy očekávat?
Oboje má své výhody. Série vám díky tomu, že už ty postavy znáte, umožňuje soustředit se na zápletku a vedlejší postavy. Ale samostatné příběhy mají zase tu výhodu v tom, že se konce knihy nikdo nemusí dožít – žádná postava nemá jisté přežití. Z toho důvodu je v mých samostatných románech většinou víc mrtvol (smích).

Co bylo na psaní Kořisti nejtěžší?
Ta ohromná spousta rešerší, které jsem musela udělat. Dokonce jsem se v zimě vypravila do hor, abych viděla a pochopila, o čem to vlastně píšu. Ale musím říct, že tahle část práce na knize mě vždycky baví. Nejhorší je potom rozhodnout se, co do knihy ještě patří a co už je moc zbytečný detail, který čtenáře vlastně nezajímá.

A co vás na téhle knize naopak bavilo nejvíc?
Kapitoly, kde jsem popisovala, co ta skupina přátel v zasněženém pekle zažívá.

Představuju si, že své knihy píšete ve velkém prosvětleném domě ve skandinávsky minimalistickém stylu a s výhledem na moře. Jak je to ve skutečnosti?
Skoro jste to trefil! Náš dům je opravdu docela minimalisticky zařízený, protože můj manžel neustále sleduje, jaké věci používáme, a jaké ne, a ty, které jeho sítem neprojdou, končí v krabici ve skladu. S oblibou říkám, že když jde o zařizování interiérů, je to islandský Kanye West, taky jde do extrémů. A ten výhled na moře máme taky. Když jsem daleko od oceánu, tak cítím, jak moje psaní trpí. Nemusím se ani koukat na vlny, stačí mi vědět, že je moře blízko – vůbec netuším, proč to tak mám...

A musíte psát v naprostém tichu?
Ne, ticho nepotřebuju. Nejčastěji píšu před televizí, kde si pouštím horory. Nedělám to, abych se na ty filmy koukala, ale ty zvuky mě motivují. Strašidelná hudba a občasné ječení. Někteří autoři píšou u vážné hudby, další potřebují rock. A tohle je moje hudba (smích).

Mlsáte něco u psaní? Shari Lapena prozradila, že je závislá na čokoládě, jiní autoři zase pro rozproudění mozku potřebují sušenky...
Ne, já obecně moc nemlsám. V jídle se popravdě moc nevyžívám. Ale přiznám se, že u psaní kouřím. Rozhodně to nikomu nedoporučuju, ale každý máme nějakou slabost a cigarety jsou prostě ta moje. Už jsem se s tím smířila.

Jakou nejlepší knihu jste loni četla?
Nejvíc mi v hlavě utkvěla detektivka Reykjavík od Ragnara Jónassona a Katrín Jakobsdóttir. Ragnar je jeden z nejslavnějších islandských spisovatelů a Katrín naše premiérka. Společně napsali výborné krimi, které perfektně zachycuje Island v osmdesátých letech.

A otázka na závěr. Vím, že hodně ráda cestujete. Už máte na letošní rok naplánované nějaké cesty?
Je vtipné, že se ptáte, protože letos budu pečená vařená v Londýně (smích). Moje dcera se tam totiž měla přestěhovat, a tak jsme si s manželem koupili hromadu letenek, abychom ji mohli pravidelně navštěvovat. Jenže pak došlo ke změně plánu a ona se přestěhovala do Curychu, takže kromě cest do Curychu mám v kalendáři hromadu zbytečných výletů do Londýna. A vzhledem k tomu, že ani jedno z těch měst není u moře, tak vím, že toho moc nenapíšu...

Yrsa Sigurðardóttir (* 1963)
Nejslavnější islandská autorka současnosti. Debutovala v roce 2005 detektivkou Poslední rituál, který jí okamžitě vysloužil označení "královna severské krimi". Úspěch první knihy však ještě překonala thrillery jako Poprava, DNA nebo Led v žilách.

Text: Vavřinec Fiala
Foto: Ernir-Eyjólfsson