Dokáže se dokonale převtělit a dát každé postavě přirozenost, pravdivost a energii. Aňa Geislerová ale není jen skvělá herečka, ale i autorka. Před pár dny jí vyšla nová knížka s názvem Co tě nezabije.
První knížku jste dávala dohromady pět let, kolik času a energie jste investovala do té druhé?
Myslím, že první povídka vyšla v roce 2018. Máme rok 2023, takže to vypadá, že jedu na pětiletky… Sním o tom, že píšu víc a rychleji, ale přeci jen mojí profesí je herectví a k němu ještě pár dětí. Jde mi to pomalu.
Na svém Instagramu jste nedávno sdílela fotku, na které píšete v karavanu během filmového natáčení. To byla náhoda, nebo běžná praxe?
Je to běžná praxe. Každý herec ví, že natáčení je cca 40 minut denně před kamerou a zbytek v karavanu, cateringu nebo prostě na čekačce. Je pravda, že soustředit se je těžké, každá věc si žádá svoje. Ale mně je líto tím časem plýtvat. A navíc se mi nejlíp soustředí v chaosu. Pokud je kolem mě moc klidu, začnu vyrábět chaos sama. Pokud mě chaos obklopuje, vím, že se musím zkoncentrovat, zpevnit a jde to líp.
Co pro vás psaní vlastně znamená, co vám to přináší?
Je to můj komunikační prostředek. V herectví jsem interpretem a vyprávím příběh někoho jiného, někoho, na koho se musím napojit. Ale v psaní se napojuju sama na sebe a moje podivná zákoutí v mozku. Někdy opravdu nevím, odkud se věty, které píšu, berou, ale někde ve mně nebo skrze mě zkrátka žijí. Každý člověk, který někdy držel v ruce svou vlastní knihu, ví, že to je neuvěřitelný pocit.
Jak byste svou novinku s názvem Co tě nezabije charakterizovala?
Je podivná. Některé povídky vyšly už dřív a ze začátku jsem nad nimi nepřemýšlela jako nad celkem. I témata byla zadaná. Ale když jsem pak dopsala ty nové, kdy témata byla zcela na mně, došlo mi, jak se to celé pěkně propojilo dohromady. Knížka je plná bizarních zápletek a postav a má takovou až temnou náladu. Je v ní i humor, ale černý.
Vyšlo v říjnu v nakladatelství Ikar.
Proč jste se zaměřila zrovna na povídky? Vymyslet je a vypointovat není vůbec jednoduché…
Nápad, abych je psala, měl Boris Dočekal. Oslovil mě a mně lichotilo, že můžu být součástí povídkového souboru, ve kterém byla taková jména jako Petra Hůlová nebo Alena Mornštajnová. Ego se zatetelilo, ale ukázalo se, že mi to moc nejde. Ovšem když se něco takového děje, a já to přitom chci, tak se zatnu. A tak jsem to zkoušela dál. Musím říct, že povídky jsou fantastický formát. Já ty svoje vnímám jako takové krátké filmy. A ta omezená plocha pro dovyprávění všeho, co potřebujete říct, se mi líbí. Je to taková minisérie, kterou úplně vidím před očima.
Kdo bývá váš první čtenář?
Většinou manžel, děti nebo sestra Lela. Jejich připomínky vždycky oprskám a odpálkuju, ale pak se jimi většinou řídím, nebo se nad nimi alespoň poctivě zamýšlím. Věřím totiž na dobrý vkus mých blízkých.
Kdo jsou vlastně hrdinové vašich příběhů?
Řekla bych, že zvláštní lidé…
Najde se mezi nimi někdo, k němuž máte třeba blíž než k ostatním?
V knize drtivě převládají ženské postavy. Všechno, co člověk píše, je jistým způsobem jeho součástí. Nebo jeho schopností takové lidi, příběhy nebo motivace cítit a chápat. Já i v rámci své herecké profese musím umět rozpitvat charakter postavy, kterou hraju, abych ji mohla tvořit. A když píšu, musím ji naopak vytvořit. Rozborka, sborka, konstrukce a dekonstrukce. Na lidech mě nejvíc zajímá motivace. Proč se člověk chová tak, jak se chová, co za tím stojící, co se mu stalo, co ho ovlivnilo, ať už v dobrém, nebo ve zlém. To na lidech a na sobě nejraději pozoruju.
Říká se, že nejdůležitější částí každé knihy je obálka. Dala jste své sestře Lele volnou ruku, nebo ji nakreslila podle vašeho zadání?
Moje Lela… Nakreslila obálku, aniž by znala povídky a intuitivně se trefila tak, že jsem se úplně vyděsila. My dvě máme spolu zvláštní napojení, ale tohle bylo až šokující. Žena na lehátku snažící se za každou cenu udržet dojem, že to, co se kolem ní děje, je v pořádku. Prostě „pohoda“ i za cenu krve! Pak jsme obálku spolu ještě ladily a Lela nakonec doplnila ilustraci o zásadní detail, a to ten mikrotenový sáček na hlavu oné šílené ženy, co je mi tolik podobná. Musím říct, že Leliny obrázky miluju, ale její vztah k uzávěrkám nesnáším.
S Lelou společně vydáváte také diáře. Letos však kvůli pracovnímu vytížení nebude. Můžeme se na něj těšit v roce 2025?
Rok 2024 bude rokem Draka, což je moje čínské znamení. Strašně jsem ten diář chtěla mít. Ale Lela je tak precizní a ilustrace dělá v takové míře, tempu a kvalitě, že se to prostě nestihlo. Moc nás to mrzí.
Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Bude v diáři na rok 2025 i haiku, které máte ráda?
Určitě, já ten formát miluju. Ne vždycky se trefím do těch přesných pravidel, podle kterých ho tvoří zvukomalebné trojverší s počty slabik 5–7–5, ale celkově jsem milovník zkratek a koncentrace. Většinou se musím jen soustředit. Vzpomenout si na to, co kolem sebe vidím každý den – třeba během cesty ráno do školy nebo z okna na chalupě. Haiku je o přírodě, o lidech a stejně jako je každý člověk originální soubor událostí, tak i haiku je nevyčerpatelná forma na jedno téma.
Jaký vztah máte v dnes moderní době k papírovým diářům? Mám pocit, že dneska snad všichni jednou v elektronice…
Co si nezapíšu rukou, to vlastně nevím. Takže já používám jen papírový diář! Sice v telefonu občas něco nastavím nebo přijmu pozvánku, ale není to pro mě funkční. Většinou i první náměty povídek nebo návrhy čehokoliv musím udělat ručně a až pak je přepisuju nebo stahuju do počítače. Můj mozek je víc propojený s rukou a tužkou než s klávesnicí.
Letošek se pomalu, ale jistě blíží do finále? Co čekáte od roku, který je za dveřmi?
Já nečekám nic. Věřím a doufám, že svět se alespoň trochu zklidní. Doufám, že konflikty nebudou eskalovat a šířit se dál… Svým způsobem si úplně obyčejně přeju, aby bylo všechno alespoň tak, jak to je. Asi mám v sobě strach ze změn k horšímu, což sice nesnáším, ale s tím se nedá nic dělat, to je asi věkem. Doufám teda, že ten Drak proletí důstojně a majestátně a nebude ničit a bořit, ale naopak zářit a dávat naději v zázraky.
Není žádným tajemstvím, že poslední dva roky pracujete na filmu Pramen. V jaké jste momentálně fázi a co o něm můžete prozradit?
Haha! Film Pramen… Setkání s Ivanem Ostrochovským je pro mě jedno z nejhezčích a nejšílenějších profesních setkání. Ten člověk je přírodní úkaz! Ano, točíme už dva roky, a ještě jsme neskončili! Ale díky tomu jsem se dost naučila seberegulovat vztek, neplýtvat časem v práci a organizačně přispívat na place. Navštívila jsem snad všechny lázně na Slovensku a v Maďarsku, několik cikánských osad, stala jsem se koproducentkou filmu a smířila se s tím, že občas je obědem na place taška plná punčových řezů. Základem ovšem je, že Ivanovi jako režisérovi plně věřím. A téma filmu je pořád silné – státem nařízené a dotované sterilizace v osmdesátých letech. Do této chvíle skandální a nedořešené téma. Odškodnění se vyplácí velmi pomalu a za velmi nevýhodných podmínek pro poškozené. Je to celkem ostuda.
Je to neuvěřitelné, ale ve svých sedmačtyřiceti máte za sebou více než třicetiletou hereckou kariéru. Jak to vnímáte?
Ani nevím… Mám radost. Ale ještě je toho hodně přede mnou. Pořád mám pocit, že se jen tak rozkoukávám… Ovšem nebude to trvat dlouho a přijde sezona na Life Achievement Award (cena za celoživotní dílo) a to pak už bude asi konec, haha.
Pojďme na závěr zpátky do světa knížek. Jaká jste čtenářka?
Jsem posedlá čtenářka. Většinou jednu knížku čtu a k tomu dvě poslouchám v Audiotéce. Na nočním stolku mám třeba knihu Jitky Válové Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě, dočetla jsem Deníky Alana Rickmana a poslouchám memoáry francouzské autorky, držitelky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxové, které se jmenují Roky. Štos k přečtení je v mém případě vždycky vysoký. Prostě miluju knihy!
Aňa Geislerová je filmová herečka, spisovatelka a držitelka pěti Českých lvů. Má na kontě soubor fejetonů P.S. (za něj získala cenu čtenářů Magnesia Litera) a letos v říjnu jí nakladatelství Ikar vydalo sbírku povídek s názvem Co tě nezabije. Obě ilustrovala její sestra Lela, se kterou v posledních letech připravují i tradiční diáře.
Text: Martina Vlčková
Foto: Anastassiya Vorobyeva
