Aleš Palán se dokáže svými rozhovory dotknout lidské duše, aktuálně díky knize s názvem Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě. „Není to sluníčkovská progresivistická knížka,“ upozorňuje autor desítek knih, který si touto novinkou přeje narušit tradované škatulky v duchovní oblasti „naší malé republiky“.
Vaše nová kniha rozhovorů může bavit a inspirovat každého, kdo trochu víc přemýšlí o životě, ani ne třeba přímo o Bohu?
Určitě. Může zaujmout každého člověka, který se chce potěšit pestrostí světa. Přitom nemusí být křesťan ani duchovně orientovaný, dokonce ho to ani moc nemusí zajímat. Setká se ale se sedmi naprosto odlišnými a jedinečnými osobnostmi, které může brát tak, že jsou shodou okolností faráři. A farářky.
Hodně mě zaujali fousatý fanoušek hokeje nebo lezec-běžec-sportovec.
Ano, páter Semela, padesátník, který se ve volném čase věnuje závodům iron mana, leze po čtyřtisícovkách a má další podobné koníčky. Zároveň je matfyzák, takže jeho myšlení je přesné a exaktní. Právě v pohybu nachází propojení se spiritualitou. Páter Jäger ze Světlé je zase venkovský intoš, který nachází duchovní kontexty třeba i ve fandění na hokeji nebo v chození do hospody. Je super, že víra není zavřená v kostele a vychází s farářem ven.
Hezky spolu probíráte Číhošť, kde působí.
Shodou okolností se mi v knize objevila dvě – v uvozovkách – svatá místa. Jednak zmiňovaná katolická Číhošť, a také evangelické Kralice nad Oslavou, kde vznikala Bible kralická – v rozhovoru s Filipem Boháčem. Oba dva vnímají dané místo velmi inspirativně, moderně a netradičně.
Vyšlo v nakladatelství Portál.
Filip Boháč je mladý farář, jeho fotka s elektrickou kytarou je i na obálce knihy. Povídáte si i o hudbě, farním žitu, trabantech nebo hobitím klášteře. Co kromě víry v Boha spojuje vybraných sedm farářů a farářek, se kterými jste vedl rozhovory?
Primárně můj pocit ze setkání s nimi. Klíč byl velice subjektivní a spočíval v jakémsi mém radostném tetelení, když sem je potkal, a když jsem si s nimi začal povídat. V křesťanském prostředí se pohybuju už léta, farářů a farářek znám přehršel, říkal jsem si, že mě jen tak něco nepřekvapí. Tito lidé mě ale překvapili, a to je ten výběr.
Prospělo nějak knize, že jste ji plánoval napsat přes deset let?
Setkal jsem se se spoustou farářstva a začal být vybíravější a vybíravější. Čekal jsem na – pro mě – nejzářivější osobnosti. Dlouhá doba možná posloužila i v tom, koho všeho jsem nezařadil, protože někteří potenciální respondenti se mezitím stali slavnými. Chtěl jsem si ale povídat s lidmi, o kterých předpokládám, že je většině čtenářů představím poprvé.
Podle částí obsahu, které jsem četl, i teď výrazu vaší tváře, jste si rozhovory užíval?
Byli to strašně chytří lidé, takže jsem si spíš utužil nějaké svoje komplexy, než abych si rozhovory užíval. Když se setkávám s lidmi, kteří jsou opravdu moudří, vzdělaní a svůj pohled na svět mají opravdu vyfutrovaný, podložený studiem, přemýšlením a něčím odžitým, tak nikdy nemám úplný pocit, že jsem jim dostatečným intelektuálním partnerem. Mohu ale zůstat naslouchačem.
Přitom jde často o mladé lidi.
To je ono. Když se člověk potkává s takto mladými a chytrými lidmi, to je „hrůza“. (úsměv)
Proč jste se pustil do této knihy rozhovorů?
Někdy mám pocit, že v různých variantách slýchávám to, co jsem slýchával jako žák základní školy za normalizace. Největší mýty a stereotypy o křesťanské víře, které se tehdy hodily z ideologických důvodů, a dneska v nás často přetrvávají možná z nějaké intelektuální lenosti. Lidé v knize jsou otevření, uvažují po svém, nepohybují se ve škatulkách, ale zároveň se nevzdalují spirituální, duchovní podstatě své služby. Říká se, že jsme nejateističtější země široko daleko. Nevím, možná to tak je, možná si to tak jenom říkáme, abychom byli alespoň v něčem první kromě konzumace piva. Byl bych ale rád, kdybychom vzali tuto křesťanskou jinakost na milost. Kniha nemá evangelizovat lidi k víře, ale může být malým krokem k rehabilitaci farářské profese. Ta bývá v ateistickém nebo ezo prostředí často nazírána optikou, která mě vytáčí. Bolí mě, kolik se tam točí předsudků a nesmyslů.
Už v úvodu píšete, že jste si přál narušit touto knihou tradované škatulky o farářstvu.
Řadu let jsem psal pro Katolický týdeník, kratší dobu jsem byl šéfem evangelického nakladatelství Kalich. V těchto dvou církvích jsem trochu insiderem a čím dál víc jsem se setkával s mnohem zúženější představou o farářské profesi oproti její opravdové pestrosti skrze osobnosti i v jednotlivých církvích. Pokud v nějaké diecézi převládá určitý způsob vnímání víry a její odpovědnosti ke světu a k jedinci, pokud je člověk dlouhou dobu jen se svým farářem nebo farářkou, tak je velmi snadné podlehnout představě, že jde o univerzální princip. Zaplaťpánbůh jsem hodně na cestách po České republice, stále někde šmejdím a toulám se, takže potkávám roztodivné farářstvo. A objevuji pestrost tohoto světa.
Zaujalo mě v druhém rozhovoru téma „nekostela“, který jste v jedné otázce nazval nízkoprahovými bohoslužbami pro lidi, kteří hledají… Co vlastně?
Hledáme především sebe. A můžeme ho v odrazu o oblohu lépe spatřit. Když jdu do kostela, mohu se primárně obávat, že nevím, kdy se má klekat, kdy vstávat, kdy si mám s kým podávat ruce, kdy se dívat nahoru nebo dolů. I když to ale zvládnu, tak tomu stejně nerozumím, proč to mám dělat, a obřad mi přijde nesmyslný, třeba i zbytečný, směšný nebo marný. Tyto věci přitom nejsou samoúčelné, a jak říká jeden z respondentů, už vyžadují určitou míru předporozumění. Nekostel, který dělá Saša s dalšími lidmi, se snaží toto odbourat. Svým způsobem se o to snaží i ostatní faráři v knize, byť třeba bohoslužby vedou tradičněji nebo tradičně. Když už na faru přijdete, můžete se setkat se zajímavým týpkem, se kterým můžete jít na pivo, opravit kombajn nebo si povídat o hobitím klášteře.
Učitel matematiky nebo fyziky může pro svůj obor nadchnout nebo ho ve vás udusit. Může tedy farář znechutit cestu k Bohu, tím třeba i k sobě?
Mnohdy se to děje. Zatímco ve velkých městech můžete popojet tramvají a zajít do jiného kostela, tak na venkově jste bez auta odkázaný na místní duchovní osobu, se kterou si nemusíte sednout lidsky ani názorově, což se nemusí týkat jen víry, ale třeba i politiky. To se stává a stávat vždycky bude. Touto knihou nezařizuji taxíka do přívětivější farnosti nebo sboru, ale snad skrze ni mohu ukázat možnost. Důležité pro mě bylo, aby v knize nebyly jen osobnosti, které by se daly s velkými uvozovkami označit za liberální, ale i ty konzervativní. Uvažování o tradici a otevřenosti ve farářských tématech je široké a pestré, ale není to sluníčkovská progresivistická knížka.
Zatím jsem ji viděl alespoň v PDF, ale už se těším na papírovou verzi. Jaký z ní máte po dokončení pocit?
Pocit získávám, až když držím papírovou knihu v ruce podobně jako vy. Takže ještě nevím, protože zatím je v tiskárně (rozhovor byl pořízen v polovině února, pozn. red.). Jsem už ale připravený na hejty z různých stran. Ať už ze strany bojovné části ateistické společnosti, tak ze strany „ultrášů“, tedy velmi konzervativních křesťanů, ale i ze strany lidí uvažujících liberálně.
Proč od liberálů?
Nechci nikomu dávat žádné nálepky, ale i mnozí liberálové se na svět dívají velmi konzervativně. Přitom je to jen jiný způsob konzervatismu, než jak bychom si představovali třeba od katolické hierarchie.
Když může třeba nekatolické křesťany na Vysočině rozdělit použití kříže nebo svíčky… Je to překvapení?
Je. Také to ukazuje teritoriální pestrost v naší malé republice. V katolické církvi se říká, že česká spiritualita je úplně jiná než ta moravská, což je do jisté míry pravda. V knize poznáte tento svět ještě mnohem pestřejší.
Foto: František Plzák
Aleš Palán (* 1965)
Novinář, spisovatel a editor. Jeho knihy rozhovorů často přibližují pozoruhodné lidi z okraje společnosti, utajené umělce, svérázné samotáře. Nejnovější kniha z nakladatelství Portál přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví. Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás.
Text: Jan David
Foto: František Plzák; se svolením Aleše Palána
