Dodnes převládá mýtus o lásce národních socialistů ke zvířatům. Jeho kořeny sahají k Hitlerovu zákonu o ochraně zvířat, který byl v mezinárodním měřítku považovaný za pokrokový a ve Spolkové republice Německo platil bez zásadních změn až do roku 1972 – zákon, jímž měla být v Německé říši zvířata poprvé chráněna „kvůli nim samým“ (pro jejich vlastní dobro) a jenž samozvanému příteli zvířat Hitlerovi dokonce vynesl ocenění v USA. Známé jsou historky o Vůdci coby milovníkovi psů a vegetariánovi, považujícímu masový vývar za „čaj z mrtvol"; známé jsou fotografie Göringa, jak krmí z láhve mládě lva. Jaká však byla skutečnost?
Rasová mánie a šlechtění se praktikovaly i v přístupu ke zvířatům – od německého ovčáka přes chov prasat až po jeleny. Hitler na své milované feně Blondi testoval účinky kyanovodíku a Göring byl posedlý lovem. Publicista Jan Mohnhaupt v knize Zvířata v Hitlerově říši zkoumá dosud málo probádanou oblast a uvádí mýtus o lásce nacistů ke zvířatům na pravou míru. V překladu Michaely Škultéty ji vydává PROSTOR.
Fenoménem zvířat v období nacismu se dosud zabývalo jen několik málo historiků. Důvody jsou nasnadě: badatelé, především němečtí, mají z tohoto tématu strach, protože se obávají, že soustředění se na zvířata povede k bagatelizaci lidských obětí. Avšak zdánlivě „nevinný“ příběh zvířat je těsně propojený jak s každodenním životem, tak s ideologií nacionálního socialismu jako takovou. V neposlední řadě totiž ukazuje, jak hluboce byl nebezpečný způsob uvažování zakotvený dokonce i v těch oblastech života, které s ideologií nijak nesouvisejí, a jak významně může utvářet společnost.
Jan Mohnhaupt začíná své vyprávění vzpomínkou na malou zoologickou zahradu v koncentračním táboře Buchenwald, kterou nechal postavit velitel tábora Karl Koch jen patnáct kroků od krematoria. Tři metry vysoký a tři kilometry dlouhý elektrický plot odděloval Buchenwald vězňů od prostoru dozorců a strážných, kde se zoo nacházela. Na péči o medvědinec byli najímáni Sintové a Romové, kteří – jak tvrdilo tehdejší běžné rasistické klišé – si vydělávali na chleba jako artisté a kejklíři a nezřídka předváděli tančící medvědy. Velitel tábora, jemuž tolik záleželo na blahu zvířat, nechával pro své pobavení vhazovat vězně do medvědího kotce a sledoval, jak je zvířata trhají na kusy. Těmto hrůzným detailům odpovídá vyprávění o údajně dobromyslném kříženci bernardýna Barrym v Treblince, vycvičeném na povel: „Ty tam, pohlaď toho psa!“ A pes se okamžitě ze všech sil zakousl…
Jan Mohnhaupt věnuje psům první kapitolu; zabývá se historií chovu německého ovčáka, ale také rozporuplným vnímáním vlků, kteří jsou na jedné straně uctíváni jako „totemová zvířata“ a na druhé straně jsou loveni jako úhlavní nepřátelé zemědělců.
Kdo se zaměří na téma hmyzu, ocitne se dříve či později ve třídách německých škol – a nevyhnutelně se bude muset zabývat „černou pedagogikou“ a sociálním darwinismem. A pokud by někdo chtěl zjistit, jakou roli v té době hrála prasata, narazí na reklamní plakáty potravinářského průmyslu, na rané formy recyklace, ale také na perverzní výrůstky nacistické ideologie.
Příběhy zvířat otevírají často jiný, nový, avšak nikdy bagatelizující pohled na život v období nacionálního socialismu.
Jan Mohnhaupt se narodil v roce 1983 v Porúří. Jako nezávislý novinář píše pro přední německé časopisy, mj. pro Spiegel Online, Zeit Online a P. M. History. Jeho kniha Der Zoo der Anderen (Zoo těch druhých, 2017) o bizarním souboji mezi západoberlínskou a východoberlínskou zoologickou zahradou během studené války se setkala s mimořádným ohlasem a byla přeložena do několika jazyků.
Knihu Zvířata v Hitlerově říši vydalo nakladatelství PROSTOR.
Text: Denisa Novotná
Foto: Markéta Havlová, reprodukce z knihy - Getty Images
