Je to kniha, která kvete proměnami stromů v rytmu ročních období – pohledem taoistické filozofie. Zuna Vesan Kozánková měsíc po měsíci odkrývá základní principy taoismu, jako jsou jin-jang, energie čchi či wu-wej – jednání v nejednání. To je Moudrost stromů – taoistický průvodce plynutím života.
Čím se můžeme na jaře inspirovat od stromů?
Stromy teď žijí v rozpuku energie. Vstoupily do nového cyklu života svěží a posílené zimním odpočinkem. My, lidé, však často na jaře trpíme únavou, protože jsme v zimě nezpomalili. I to je součástí poselství knihy – nemůžeme být neustále výkonní. Hodnota spočívá i v tom, že si umíme dopřát klid, zastavení a čas na načerpání sil.
Co se od stromů učíte vy?
Kromě toho, že oddych je přirozenou součástí práce, mě stromy učí vracet se k prožívání přítomného okamžiku. Neulpívat v myšlenkách na minulost ani budoucnost – což jako velmi pracovitý člověk rozhodně potřebuju. Tady mě ještě čeká dost práce (smích).
Jak se stalo, že autorce, původem ze Slovenska, vyjde v Česku taoistický průvodce propojený s životem stromů jako inspirací pro život lidí?
V knize jsem propojila své dvě velké vášně – lásku ke stromům a obdiv k taoistické filozofii, v níž nacházím hlubokou moudrost. Stromy miluji od dětství a posledních dvanáct let, co žiju v Orlických horách, je vnímám ještě silněji. To, co mi příroda skrze stromy ukazuje, mi taoistická filozofie pomáhá chápat a sjednocovat. Ostatně, než tato kniha vyšla, stihla jsem napsat a vydat tři jiné, které také čerpaly z taoistické tradice, tentokrát se zaměřením na čínskou medicínu, kterou jsem vystudovala, a která úzce souvisí i s čchi kungem.
Zuna Vesan Kozánková (* 1973) představuje své učitele taoismu – stromy. Taoistická filozofie proniká jejich kořeny, pulzuje v kůře, větvích, listech či v jejich tvarech a přenáší svou moudrost na každého, kdo jí chce naslouchat. Rozhovory mezi autorkou a stromy nechávají nahlédnout do jiného vnímání světa. (Vyšlo v nakladatelství Noxi.)
A vaše cesta k taoismu? Co vás na něm oslovuje?
Přitahují mě kultury Číny i Japonska a taoismus mě provází už dlouhá léta – především skrze čínskou medicínu. Poprvé jsem Asii navštívila v roce 2000, ale s manželem jsme tam byli duší už dávno předtím. Jsme oba bytosti, které mají k této filozofii přirozeně blízko. Manžel četl Konfucia už v šestnácti a dodnes je pro mě velkou inspirací. Do Asie jsme pak začali pravidelně cestovat – nechtěli jsme zůstat jen u teorie, ale zakoušet zkušenost všemi buňkami těla.
Vaše kniha provází pohledem tradiční čínské medicíny všemi fázemi života stromů během celého roku, měsíc po měsíci. Jak vznikala?
Devět let jsem si zaznamenávala vhledy a inspirace, které mi stromy přinášely. Byly to úvahy i básně, které jsem si zapsala, ale k tomu jsem v životě průběžně dělala různé další věci. Zároveň jsem studovala taoistické texty, sbírala citáty a další materiál, aniž bych věděla, jak to propojím dohromady.
To přišlo až v devátém roce?
Ano, pak se to začalo propojovat. Každé ráno jsem četla Tao-te-ťing od filozofa Lao-c'e i texty od dalších autorů, a přemýšlela, co by se kam hodilo v tématu stromů. Třetina naší domácí knihovny jsou texty od starobylých filozofů. Znám se také s čínským spisovatelem Deng Ming-Daem žijícím v Americe, kterému jsme přeložili jednu knihu do slovenštiny. Poslal mi cenné texty v angličtině a vybírala jsem takové citáty, které u nás nikdy v překladu nevyšly.
Kniha je krásně obrazově i graficky zpracovaná. Byl vznik tak harmonický, jak působí výsledek?
Jsem původně choreografka, a když jsem začala psát knihy, vnímala jsem jejich tvorbu podobně jako práci v divadle – jako celistvý tvůrčí proces. Už při psaní jsem měla vizuální představy, co by se dalo s textem propojit, a moc mě těší, jak grafik citlivě pracoval s obrazy a kaligrafiemi i bez dlouhého vysvětlování. Díky tomu kniha mluví nejen textem, ale i svým vzhledem. Všechno se krásně prolíná a doplňuje. Od čtenářů často slyším, že jim dělá dobře už jen listovat stránkami – to je pro mě velká radost.
Mám to podobně. Nicméně, jak se stalo, že vás divadlo zaválo do Asie?
Byli jsme kdysi pozvaní vystoupit s divadelním představením, nejen v Pekingu. Nebyla to sice cesta vyloženě taoistická, ale v tom okamžiku jsem najednou cítila naživo to, co jsem do té doby roky studovala jen na dálku. Do Číny jsme se pak vraceli opakovaně – a jednou nám došlo, že do Japonska už je to odsud jen kousek. Brzy jsme se na něm stali tak trochu závislí a musíme se tam často vracet.
Všímala jste si stromů už při prvních návštěvách Číny?
Při návštěvě v pohoří Wu-tchaj-šan, asi dvě stě kilometrů nad Pekingem, jsem mezi buddhistickými chrámy uviděla strom, který byl ověšený červenými stužkami. Lidé stáli kolem něj, a působilo to na mě, že s ním nějakým způsobem komunikují. Nebo že je pro ně důležitý. Začala jsem se zajímat o jejich tradiční vztah ke stromům a obecně k přírodě z čínského duchovního pohledu. V Číně jsem ale zažívala jenom odraz minulosti, nikoliv obřady i v největších městech, jako později v Japonsku, kde je tato tradice stále živá.
Proč předmluvu napsala zrovna filozofka Anna Hogenová?
Řekla mi to naše bříza, když jsem pod ní venku seděla a přemýšlela, koho oslovit. Vážím si práce paní Hogenové, proto jsem se tohoto nejprve lekla. Slyšela jsem ale od břízy opakovaně – Zkus to. Našla jsem kontakt, napsala jsem jí, a reakce byla pozitivní. I když kniha existovala teprve jako rukopis. Možná to šlo lehce i proto, že paní Hogenová má také velmi ráda stromy.
Jak tedy mluvíte se stromy a jak odpovídají?
Když jsem se přestěhovala na hory, ještě jsem stromům nic neříkala, ale vnímala jsem, že mi něco sdělují. Vnímala jsem informace formou myšlenek. Nemluví na mě lidskou řečí, spíš symboly. Dávají mi do hlavy vnuknutí skrze jakousi lehkost bytí.
Dá se to nazvat inspirací stromem?
Ano. Někdy moje duše natolik rezonuje se stromem, že cítím, čemu se mám nebo nemám věnovat, co je podstatné. Jindy zase strom komunikuje skrze svůj tvar, třeba skrze větve přichází vizuální informace. Stejně tak je možné pozorovat různé obrazce v kůře. Na kmeni jednoho olivovníku na Zakynthosu jsem kdysi zahlédla tvář vousatého filozofa, což mě podpořilo v rozhodování věnovat se staré filozofii. Tímto způsobem si se mnou stromy rozprávějí.
A vy s nimi mluvíte nahlas?
Někdy sedím v tichu, ale jindy to vyslovím. Sednu si ke stromům a rozprávím si s nimi. Řeknu jim třeba, s čím mám starosti, a požádám je o pomoc, abych mohla vidět věci s nadhledem.
Nepůsobí to někdy na lidi ve vašem okolí bláznivě?
Je to pro mě velmi intimní činnost, takže to před jinými lidmi nedělám. Není to prezentace, naopak se snažím nikoho tím neotravovat. A někdy se maskuju.
Jak?
Knihou. Sedím s otevřenou knihou pod stromem a dělám, že si ji čtu. Zatím jsem ještě svou komunikací se stromy nikoho nevyděsila. Naopak mám pocit, že to dělá spousta lidí. Čím víc budeme mluvit o tom, že je to normální, můžeme poznávat další vrstvy svých komunikačních schopností. Jsou reálné, i když ne všichni jim věří a nepovažují je za adekvátní, protože myslí, že jenom „slovo“ je komunikace.
Říkají vám duby něco jiného než borovice?
Ano, o tom píšu v následující knize, která zatím vyšla jenom na Slovensku. Každý strom má jinou energii – záleží, v jaké vyrůstá krajině i podmínkách, ale i každý druh stromu rezonuje s člověkem jinak. Taoisté zjistili, že například vibrace borovic je velmi podobná těm lidským. Proto v čínských parcích spousta lidí cvičí právě pod borovicemi, i s jejich energií, protože jim to dělá dobře. My tu zase máme duby a lípy, a pokud je člověk citlivý, může si všimnout odlišností v komunikaci.
Co překvapivého jste se od stromů dozvěděla?
Zásadní informace – i když nevím, jestli překvapivá – mi přišla od jedné lípy v Pěčíně v Orlických horách, do které před pár lety uhodil blesk. Zbyla z ní asi polovina. Nejprve jsem cítila zděšení, ale další rok lípa zase ožila, z ulomené části vyrašily nové větve, a s nimi nový život a naděje. Uvědomila jsem si, že můžeme zvládnout a překonat i zranění nebo ztráty, u kterých si nejprve myslíme, že je to konec světa.
Vyjde v Česku i další vaše zmíněná kniha, která je jakousi cvičebnicí?
Byla bych ráda, ale zatím nevím, jestli ji přeložíme ze slovenštiny. Stromy mě naštěstí naučily, že nemusím vědět všechno a hned (smích). Nemusím na vydání tlačit, počkám, jestli se to začne dít přirozeně.
Text: Jan David
Foto: se svolením Zuny Vesan Kozánkové
