Výtvarnice Léna Brauner na rovinu říká, co si myslí. Je alergická na slovo ezoterika a miluje Harryho Pottera

12.02.2023 | Rozhovory
Výtvarnice Léna Brauner na rovinu říká, co si myslí. Je alergická na slovo ezoterika a miluje Harryho Pottera

Skrze slova i obrazy se prolínají myšlenky, úvahy a nálady v kouzelně pojaté knize s názvem O vílách a snech. „Je o ženské křehkosti a vůbec o možnosti si křehkost dovolit,“ říká výtvarnice Léna Brauner, která na rovinu říká, co si myslí. Dotkneme se i Hobita, Harryho Pottera nebo Tima Burtona, a rozhodně autenticity.

Uf, víly… Nezájem. – To jsem si řekl, když jsem poprvé náhodně zahlédl vaši knihu. Později jsem změnil názor, povím vám to. Co mi o ní ale prvně řeknete vy?
Uf, víly… (smích)?! Kniha je o vílách a snech. Je to mírně krycí název pro moje opisování jemnohmoty ze stavů, když jsem bděle a přítomně v prostoru.

Mylně jsem si o vaší nové knize myslel, že je pohádková! Když jsem ji ale otevřel minulý týden kvůli rozhovoru, dostal mě jeden z prvních obrazů…
Mám ji tady s sebou. (vyndává na stůl zelenou knihu v plátěné vazbě s ozdobnou zlatou ražbou)

Skvělé, možná ji využijeme během povídání. Nemusím se ale dívat. Je to naslouchající žena s rukou u ucha.
Proč?

Teď se ptáte vy mě (smích). Jsem z toho obrázku až dojatý. Vnímám ho jako naslouchání ženy, pozornost, citlivé pozvání dál do knihy. Pak jsem samozřejmě listoval dál, ale vracel jsem se opakovaně k tomuto. A i když pro mě byl začátek textově neuchopitelný, tak obrázky mě hezky vedly a během chvíle jsem se zorientoval a naladil u kapitoly Důvěra. Tam jsem tomu najednou rozuměl, nebo jinak – rezonovalo to se mnou. Říkal jsem si, že to může být hezký ženský dotek, jak pozvat nás muže do svého světa.
To je nádherné! Mám úplně „zimomriavky“, jak se mi líbí vaše recenze. Také to tak vnímám a cítím. Líbí se mi, jak jste na začátku hned prvním slovem popsal ilustraci s uchem – Naslouchej – tak se ten obraz jmenuje. Vnímám, že bych ráda ženám zachovala možnost vnímání vlastní křehkosti. Nemusíme být neustále v silovém poli toho, že všechno zvládneme samy. Dávejme si prostor jak pro tu mužskou, tak zároveň pro ženskou energii. Mám pocit, že muž a žena se mají doplňovat. Ano, všechno se dá brát na sílu, a žena může všechno zvládnout sama. Je ale velká škoda, že pak už nezbývá prostor pro to, aby muž mohl být mužem. Svoji knížku jsem vlastně dávala do prostoru se záměrem, aby vyprávěla o ženské křehkosti a vůbec o možnosti si křehkost dovolit. Znám to, sama jako matka samoživitelka musím být silař.

Zmiňujete, že je o možnosti, ale přijde mi, že je málo o mužnosti. Když koukám na vaše namalované muže, tak mi i vedle víl přijdou dost křehcí, postavičky z Petera Pana. Jako by nedospělí – je to jen můj pocit?
Můj pocit je, že se teď z rozhovoru o knížce přesouváme do hodně osobní roviny (dlouhý smích). Pardon, všechny myšlenky, které si teď říkáme… Ty jo, tohle už je snad mimo rozhovor, to snad ani není psatelné!

Chcete být autentická, ne?
To, co zmiňujete, mě napadá od chvíle, kdy jsem nedávno potkala muže, se kterým v současné době jsem. Jak jste definoval muže z mé knížky, tak přesně tohle se mi dělo ve vztazích, než jsem poznala Filipa. Tak tohle je velká autenticita… Tohle teď ultra žiju. Jsem velmi ráda, že jsem vydala knížku O vílách a snech předtím, než jsme se poznali, jinak bych ji musela přemalovat a přepisovat.

Kniha ale vychází z nějaké etapy vašeho života. Může být skrze vaše texty a obrazy inspirací pro spoustu žen, a třeba i spoustu mužů, kteří v něčem podobném žijí.
Je to tak.

Proč se střídají obrázky postav, které mají ostřejší kontury, s těmi, které jsou jemnější, až snovější?
Většina maleb, které nemají konkrétní konturu a nejsou ilustrativní, jsou akvarely – v poměru k originálu jsou skoro jedna ku jedné. Další obrazy v této knížce ale vznikly na velkém formátu, ten největší použitý má dvakrát dva metry. Třeba konkrétně tento (ukáže na nalistovanou stránku) – žena uprostřed Měsíce v úplňku – má podle mě 120 na 100 centimetrů. Všechny ilustrace, na kterých je vidět zmenšené měřítko, tak jsou použité z hodně velkých formátů mé sbírky obrazů za posledních sedm, osm let.

Prý jste alergická na slovo ezoterika, ale pouštíte k sobě víly? Jde to dohromady?
Jde. Kniha je plná víl, ale víly mi neasociují ezoteriku. Možná je to z důvodu, že jsou pro mě součástí prostoru i díky velké představivosti už od dětství a mému vyrůstání v lese. Žila jsem v Brdech, kde nebylo moc vrstevníků a tiché dny jsem trávila malováním na paloučku. Chodila za mnou zvířátka a ve chvílích, kdy jsem unikala do vlastních světů, tak tam víly samozřejmě byly součástí stejně jako různá lesní havěť.

Mohla by o vás vyjít kniha Ronja, dcera výtvarníka
(smích) Táta je všeuměl, to bezpochyby ano. No, možná jo.

Narážím na tu knížku o nespoutané loupežnické holce vyrůstající v lese.
Ronju znám, ale nečetla jsem ji, i když jsem od dětství byla velká čtenářka. Do knih jsem hodně unikala, měla jsem čtení hrozně ráda – ale nemám ráda v tomto kontextu slovo „hrozně“. Měla jsem čtení MOC ráda.

Na jaký titul z dětství si teď vzpomenete?
Na Hobita, kterého jsem de facto sežrala, když jsme byli s rodiči v Chorvatsku. Přelouskala jsem ho tam asi za týden, a pak jsem ho četla ještě několikrát, protože mě hodně bavil. A také jsem k němu měla nostalgickou vzpomínku, že to pro mě byla první už jako dospělácká knížka.

Kolik vám bylo?
Ty jo, třeba deset, jedenáct? Tato kniha mi otevřela fantasy svět, ale pak jsem samozřejmě od Tolkiena přesídlila na Rowlingovou a od těch jedenácti let už jsem byla „Harry–Potterařka“.

Vaše dcera je o něco mladší, než vy, když jste se začetla do Hobita. Čte ráda?
Čte, i papírové knihy. Včera mi četla úryvky z… Teď nevím, jak se jmenuje v češtině, ale je to malá sbírka poezie od Tima Burtona o ústřičném chlapečkovi. Je tam přítomná smrt, je vtipná.

Zjišťuju, že vaši knížku stále držím a přejíždím palci po jejím povrchu, protože je v plátěné vazbě příjemná na omak.
Ano! Ještě předtím, než vůbec začala vznikat reálná představa o knížce, tak jeden z hlavních styčných můstků pro mě byl, že musí být příjemná na dotek, aby byla postelová.

Co na ni skrze jeden ženský obraz za druhým říkala dcera?
Líbí se jí, ale kniha pro ni spadá – podle mě – do kategorie mámy tvorba, lomeno mámy práce.

Asi je obklopena vašimi obrazy, takže to pro ni nebylo vkročení do něčeho nového?
Zná mámu hlavně v ateliéru, je mými obrazy mírně přejedená. Zvolila si mě ale jako maminku, takže věděla, do čeho jde. Tomu věřím a nebudu tady omlouvat, že děti umělců někdy mají krušný chvilky, protože tvorba má občas přednost. Jasmína je logik, klasická levo–hemisféračka, takže hodně racionální, přitom je dobrá parťačka. Když je se mnou v ateliéru, umím si představit, že moje obrázky pak má spjaté hlavně s tou fachou rodiče.

Když knihu držím, ještě mě napadá, že jste nedávno popisovala, jak lidé vnímají očima vaše obrazy, ušima vaši hudbu, a chcete přidat i čichové vjemy… A najednou něco vašeho vnímám i hmatem!
Čichově můžeme zamířit mezi parfémy a hapticky se dostaneme od knihy nejen k oblečení, ale celkově k obklopení se prostorem. Dá se vyřádit interiérově, včetně soch, které mě poslední dobou také trošku napadají.

Moje dcera miluje knížky, každou novou vezme, otevře a přičichne si k ní. Nezvažovala jste vonné knížky, když v dámských časopisech bývají nějaká vzorková roztírací vonítka?
Uvidíme, kam se budu knižně posouvat. Doufám, že tohle není moje poslední knížka! Vzhledem k tomu, že jsem uživatelem éterických olejů a různých jiných vonítek, tak si umím představit vyvinutí něčeho, co by pro náš čich vydrželo v papíru trochu déle než týden nebo dva od koupení knížky.

Proč by lidé měli mít doma vaši novou knihu lavírující mezi realitou a snem?
Proč by ji měl někdo mít? Doma? Vůbec se mi nechce kecat žádnému člověku do toho, co má mít doma.

A kdybyste chtěla?
Možná… Moje knížka zjemňuje. Myslím si, že zpřítomňuje. Tak proto.

Léna Brauner (* 1991)
Uvedla se na scénu jako malířka vyhýbající se ustáleným formám, avšak se silným a rozpoznatelným rukopisem. Prodejem svých obrazů si vydělává od šestnácti let. Proslavily ji obrazy a díla z netradičních materiálů, její tvorba ovšem stále více veřejně prosakuje i do jiných sfér včetně hudby. Knižní debut O vílách a snech je souborem myšlenek, úvah a nálad sesbíraných v posledních letech a první a dosud jedinou komplexnější sbírkou jejích snových ilustrací. S knihou vstoupíte do prostoru zabydleného zvláštními bytostmi i vílami, které dokážou promlouvat k lidské duši.

Text: Jan David
Foto: Lucie Vysloužilová

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.