„Kde se dá žít bez telefonu a bez internetu? Možná už jen v říši fantazie,“ říká redaktorka
a moderátorka Jolka Krásná. Vyrůstala na vesnici a její představivost ožívala četbou knih
i volností, když si jako děti hrály celé odpoledne v lese, stavěly bunkry a nikdo dospělý
je nehlídal. V knize Belinda a tajemný výlet vypráví příběh desetileté dívky,
kterou její máma vezme do říše svého mládí, do fiktivní Zatílie.

Belinda ráda a výborně plave, má svůj názor a umí se bránit, když se jí něco nelíbí. A nesnáší střídavou péči po rozchodu svých rodičů. Jak se vám jako matce jednoho syna psala postava dívčí hrdinky?
Bývala jsem taková holčička, která si uměla prosadit vlastní názor, takže dobře. V příběhu se ukáže, že Belinda je sice výborná třeba v plavání tady v našem světě, ale pak se dostane do fantazijní říše, kde se ledacos musí naučit i chápat jinak. Potká tam tři kluky, bratry, se kterými se spřátelí, i když zpočátku těžko. Dokáže se jim ale vyrovnat a zdokonalí se i v plavání, protože do příběhu zasáhne půvabná vodní dívka Zlatka. Líbí se mi motiv, kdy dítě přijde do nového prostředí, po úvodních peripetiích najde přátele a vznikne dobrá partička. Jistě je to častý motiv, ale je platný ve všech prostředích – fiktivních i reálných.

Je kniha příběhem o nacházení vlastní cesty?
Asi ano. Belinda je normální desetiletá holka a řeší, kde bude žít. Má před sebou volbu, zůstane s mámou v Zatílii? Nebo bude s tátou? V říši fantazie přece jen platí přísné pravidlo, že se sem skrze Taru nesmí cestovat často, a hrozí za to i trest.

Moc toho neprozrazujte. Nicméně Tara je obrovský pavouk, kterého se Belinda velmi bojí. Jak to s nimi máte vy?
Přesně tak jako Belinda. (smích)

Proč jste vytvořila fiktivní svět bez mobilu, bez internetu, bez televize?
Pomohla jsem si říší fantazie, protože dnes už by mi snad ani děti nevěřily, že by jejich vrstevníci mohli šlapat sami večer do lesa, koupali se, někoho ztratili, pak ho hledali, a to všechno bez dohledu dospělých. To je skoro nereálné. Zároveň mám ale zkušenost, že i dnes děti umí vydržet bez mobilů. Syn jezdí od svých šesti let na indiánský tábor. Spí se tam v týpí, vaří si na ohni, není tam elektřina...

Musíme si dnes vymýšlet fiktivní svět, abychom v něm mohli prožívat dříve běžné věci?Prožívání dětství se mění s každou generací. Vyrůstala jsem na knihách Astrid Lindgrenové a moje nejoblíbenější knížka byla Děti z Bullerbynu. Sama už jsem nezažila, že bych chodila pět kilometrů pěšky do školy a zase zpátky, jako Anna, Lisa, Britta, Lasse, Bosse a Olle. Ale moje babička přesně tahle chodila denně pěšky do školy – pět kilometrů přes les, protože bydlela na Chodsku ve statku. Když jsem byla malá, moc mě bavilo její vyprávění, jak ji kluci v lese strašili. A já jsem se v knize jen posunula do jiného světa.

Máte svůj vlastní svět někde za dvěma lipami?
Ve fantazii jsem byla vždycky doma, už od mala. Chtěla jsem být původně výtvarnice, ale život mě vedl jiným směrem. Po narození syna se pohádkový svět ve mě zase probudil. Když byl Kryštof maličký, hodně jsme četli a vyprávěli si, měli jsme vymyšlený vlastní svět. Stavěli jsme v lese domečky pro skřítky, dělala jsem pro něj bojovky po bytě i na výletech. Když byl větší, chtěl vědět jaké lumpárny jsem jako dítě prováděla. Některé příběhy jsem si poznamenala a tak to začalo. Na počátku ale kniha nebyla cílem, spíš mě bavila ta cesta.

Vašemu synovi je sedmnáct let a podle fotek na sociálních sítích je už o hlavu vyšší než vy. Jak vnímal, že píšete knížku? Ovlivňoval děj?
Dnes už dvoumetrový volejbalista četl příběh poprvé, když mu bylo tak dvanáct, třináct let. Jeho připomínka zněla, aby hlavním hrdinou nebyl kluk. Tak je to dívka. Její tři noví kamarádi jsou ale trochu esencí mého syna. Přála jsem si, aby byli čestní, vtipní, chytří, odvážní, aby si uměli poradit v každé situaci, aby byli vůči dívkám gentlemani. Tak jsem je i napsala. To neznamená, že se někdy nepoperou. Jasně, že poperou, ale mají se rádi a rychle si odpustí. Takové kamarády přeji i mému synovi. A kniha se mu líbí.

Čím se třeba děj inspiroval skrze vaše dětství?
Děti se jdou samy koupat do pískovny v lese a nikdo je nehlídá. Vyrůstala jsem kousek od Okoře a my, venkovské děti, jsme se v létě chodily samy koupat do rybníka. Ti starší hlídali mladší. V zimě se totéž dělo při bruslení na ledě. Kdyby mi ale syn řekl ještě před pěti lety, že jde s kamarády pěšky čtyři kilometry k rybníku, asi bych šla s nimi nebo bych ho nepustila.

Krajina u Okoře může nahrávat fantazii...
Když jsme někdy spali pod stanem s výhledem na hrad Okoř a strašili jsme se, viděla jsem skutečně ve své fantazii, jak po cimbuří chodí bílá paní. Dost jsem se bála, i když se ostatní smáli. Babička mě od dětství strašila vším možným, klekánicí, polednicí, čerty, ohňovým mužíčkem… Toho jsem se asi bála nejvíc. Měl vlasy, které mu hořely. Chápu, nic moc v digitální éře Pána prstenů a Marvel filmů. (smích)

Najdou si něco v knize při společném čtení s dětmi i rodiče?
Stoprocentně. Informací pod čarou určenou pro rodiče je – Řekněte včas svým dětem, co jste dělali ve svém mládí, než na to přijdou sami. (smích) Však se ukáže, že maminka Jasmína je také trochu komplikovanou osobností. Říkala mi Míša Maurerová, která knihu načetla do audioverze, že ji to moc bavilo, protože našla příběh i pro sebe.

Na čem záleželo, kdo se stane hlasem audioknihy?
Z nakladatelství Pikola mi dali vybrat asi z pěti skvělých hereček. Napadlo mě, že s Míšou Maurerovou máme podobnou energii. Mám radost, že jsem se nemýlila a Míša to skvěle načetla.

Jak jste se před lety stala vy sama jedním z hlasů v oblíbených Lichožroutech?
Když ilustrátorka Galina Miklínová tvořila animovaný film Lichožrouti, zavolala mi, a ptala se, jestli mi nevadí, že podle mě nakreslila televizní redaktorku. Byla to pro mě čest, že podle mě vznikne animák. To je přece nejvíc – mít vlastní animovanou postavičku. (smích) Po nějaké době mi volal producet Ondřej Trojan s tím, že potřebují, abych ji také namluvila. Že prý zkoušeli různé hlasy, třeba i Moniku Načevu, ale že k mé podobě už jiný hlas než můj nepasuje. Tak jsem šla načíst samu sebe. Děkuji tvůrcům, bylo mi potěšením.

Je vám blízký fantazijní svět Lichožroutů?
Naprosto je miluji. Autor Pavel Šrut mi navíc dodal vysvětlení, kam se mi ztrácejí ponožky. Žerou je úplně neuvěřitelným způsobem.

Potřebujete k psaní knihy klid? Nebo píšete kdykoliv a kdekoliv, když to na vás přijde?Mám docela náročnou profesi, takže píšu, když mám čas. Knihu se mi povedlo zkompletovat v období covidu, kdy se dařilo dotahovat projekty mnoha dalším lidem. Měla jsem tehdy sice třeba čtrnáct dní v kuse vysílání, vstávala jsem každý den ve 3:30, ale pak jsem měla zase čtrnáct dní volných. Dva tři dny jsem si dávala čas na oddech z vyčerpání, pak už jsem měla potřebnou koncentraci a pár dní jsem psala. Spíš pro sebe, abych to dokončila. Moc jsem nevěřila, že vznikne knížka. A k tomu klidu – ano, je lepší, když mě nikdo neruší.

Kdy jste ji přestala psát do šuplíku a už jste věděla, že vyjde?
Byla to trochu náhoda. V pravý čas jsem potkala ty pravé víly, které můj příběh posunuly dál. Na křtu jiné knihy jsem potkala Helenu Frantovou z nakladatelství Pikola spadajícího pod Euromedia Group a bavily jsme se o dětských knížkách. Říkala jsem jí, že jsem něco napsala a ona mi řekla, ať jí to pošlu, že to zkusí někomu dát k posouzení. Říká se, že štěstí přeje připraveným. Byla jsem připravena, knihu jsem měla napsanou. Takže druhá dobrá víla, redaktorka Šárka Dvořáková Tripesová, řekla ano. Ladily jsme spolu už jen drobnosti a hlavně vizuální podobu knihy.

Kniha je plná lípy, ve slovech i v obrázcích. Lipový květ je na každé stránce vedle číslování. Proč jste vybrala tento strom? 
Mám lípu moc ráda, užívám si, když kvete, s oblibou piju lipový čaj. Lípa může být zároveň hodně starý strom, a protože se příběh odehrává v naší krajině, tak to nemohl být třeba baobab. Měla jsem pocit, že by kniha neměla takovou atmosféru, když by se procházelo například skrze duby nebo buky. Když kvete lípa, je kolem kolem ní magický prostor.

Mně se vybaví specifická vůně. 
Přesně tak, na jednu stranu romantika, všechno krásné, ale na druhou stranu je tam přítomná i ta pavučina. A obří pavouk! (žertem se zamračí)

Jaké pak pro vás bylo vidět svůj svět na papíře očima někoho jiného?
Potěšilo mě, když volba nakladatelství padla na Evu Chupíkovou, protože jsem ji už díky jejím knižním ilustracím znala. Velmi mě potěšilo, že paní Eva souhlasila. Když pak poslala své ilustrace, byla jsem dojatá. Fascinuje mě, že z několika mých vět zachytila scénu přesně jako byla v mé představě. Už několikrát jsem si říkala, že si zkusmo, pro sebe, vyberu jednu ilustraci, která se mi líbí nejvíc. Nejsem toho ale schopná. Jsou nádherné všechny. Mám je doma vystavené a dělají mi radost. Eva Chupíková dala knize nový level, posunula ji do magických výšin… Když už tak pořád mluvím o té magii. (smích) Však říkám, že výsledná podoba knihy je zásluhou mnoha dobrých víl. A dokonce už vzniká pokračování, kde Belinda zažije nečekaná dobrodružství s tatínkem.

Jolka Krásná
Televizní redaktorka, novinářka a moderátorka spojená zejména s Českou televizí a dříve s Českým rozhlasem Radiožurnál, která kdysi začínala jako učitelka. Má jednoho syna. Namluvila svoji animovanou podobu ve filmu Lichožrouti z roku 2016. Na podzim 2022 jí vyšla kniha Belinda a tajemný výlet.

Text: Jan David
Foto: se svolením Euromedia Group