Známe ho jako moderátora oblíbeného televizního pořadu Zázraky přírody, ve kterém na vlastní kůži testuje fyzikální zákony. Vladimír Kořen je ale také učitelem na základní škole, otcem čtyř dětí, bývalým komunálním politikem a nově autorem povídkové knížky. Jmenuje se Řeka zázraků a vypráví o jeho životě.
 

Váš knižní debut nese podtitul Povídky psané zralou rukou čerstvého padesátníka. Jak jste svoje kulatiny přivítal?

Padesátka je zlom. Pomyslný poločas rozpadu. Oslavil jsem ho jaksepatří. Jedl jsem dobrá jídla a byl s lidmi, mezi kterými mi je dobře. Zároveň jsem se ohlížel, listoval v paměti, zpytoval svědomí a znovu hledal, co je v životě důležité. V Bratislavě jsem navštívil svého kolegu a kamaráda Maroše Kramára a jeho bytové divadlo Vo veži, kde jsem viděl nádherné představení Tajomné variácie. A začal jsem plánovat, co nového ještě zkusím. No a do toho jsem psal. Řeknu vám: „to psaní je mimořádná věc.“

Chuť převést slova na papír přišla s věkem, nebo jste to měl v sobě odjakživa?

Už na základní škole někdy v osmi letech jsem bráškovi napsal knížku Vojtíšek a zebra. Byla to taková omluvenka za naše dětské škorpení. On je mnohem vášnivější čtenář než já. Zná celé kapitoly zpaměti. Já si vždy rád projektoval v hlavě svět, příběhy, osoby i obrazy. A do šuplíku si píšu odjakživa.

Proč jste si pro svůj debut vybral zrovna povídku? To není lehký literární útvar…

Struktura té knihy je provázaná. Povídky jsou mezi sebou propojené detaily, osobami, prostředím i dějovou linkou. A každá část knihy – každá povídka by mohla stát i samostatně. Navíc v poslední povídce Řeka zázraků se vše spojuje. To mi přišlo jako tvůrčí vzrůšo. A navíc to nutí hledat pro každou část jiné polohy a výrazové prostředky. Jazyk se mění, stejně i styl psaní. Proč jsem si vybral takovou cestu, to je asi nejvýrazněji vidět na povídce Teplický incident. Můžete text vyndat z knihy a otisknout ho samostatně. 

Prozradíte, jak váš povídkový soubor vznikal? Bylo to rychlé, nebo jste si naopak dal na čas?

Já si psaní odžil. Snil jsem a hledal slova, scény a propojení. A tak mě to pohltilo, že jsem se nedočkavě probouzel ve čtyři ráno a šel psát do pracovny. Jako jsem kdysi chodíval na ryby. To je nejlepší přirovnání, protože ryby a řeka se nesou celou knihou. Bývaly Vánoce, kdy jsem v noci před Štědrým dnem tajně chodíval na bramborový salát. Teď jsem potajmu v přítmí seděl a cvakal písmenka. 

Vychází 10. května v nakladatelství Kazda.

Jak byste svoji knížku charakterizoval? Jaká je z vašeho pohledu? 

Myslím, že je čtivá, bohatá na příběhy i emoce. Otevřete neznámý svět známého člověka. Podíváte se daleko do minulosti, ale zároveň uslyšíte současné prosby. Není to klasická autobiografie ani čistě humoristická kniha. Snažil jsem se o víc. Myslím, že své si najdou rybáři, kteří sní o velkých rybách. Maminky či babičky potěší rodinné příběhy. Vždyť se čtenář dostane ke všem porodům mých čtyř dětí. I k mému porodu, který jsme točili v rámci Zázraků přírody. Zasmějete se, popláčete i zamyslíte.  

Neříkejte mi, že jste sám sebe nemusel cenzurovat? Přeci jenom jde o reálné lidi a situace…

To je citlivá věc. Slova hladí i bodají. Česal jsem odstavce dlouho, aby blízké nepíchaly. A stále upozorňuji na velkou míru fikce. Opírám se o skutečné zážitky, ale hledání pravdy je mnohem komplexnější disciplína. Bráním se odsudku, protože sám nejsem bez viny. To ale neznamená, že je knížka servilní. Naopak. Otevírá témata, která nejsou vždy příjemná. Největší tragédií je přitom dramatická proměna kulis, ve kterých žijeme.  

A co tomu říkali vaši nejbližší? Nevadilo jim, že o nich píšete?

Z rodiny knihu četla jenom nejstarší dcera Majda, která je teď na studiích v Londýně. Poslala mi fotku, kde pláče. „Tati, to je taková emoční houpačka.“ Je to velká čtenářka a prohlásila, že je to „skvělý“. Manželka přečetla jednu jedinou povídku o tom, jak jsme se potkali. Řekla: „Kořínku, to je krásný.“ A dodala: „To nesmíš vydat.“ Začala studovat zákony na ochranu osobnosti. Pak jsme se ale domluvili.

A co byste si přál, aby si z vaší novinky odnesli čtenáři? Jaké pocity v nich chcete vyvolat?

Chtěl bych, aby si o trošinku víc vážili života. Svého, těch druhých i živé přírody kolem. Každý máme jen trochu času a je důležité, jestli ho věnujeme honbě za penězi či úspěchem, nebo v důležitý okamžik žijeme pro blízkého a sdílíme s ním krásu podzimní řeky.   

Jak se vám spolupracovalo s Nakladatelstvím KAZDA, které vaši knížku začátkem května vypustí do světa?

Perfektně. Je to tým s promazanými kolečky, který pracuje dynamicky, přesně a vlídně. Skvělí lidé. Pan redaktor Marek Chvátal mi pomáhal o sobotních večerech rozplétat motanice příběhů a našel i nějaké ty hrubky. Což bych neměl prozrazovat, ale stane se. Moc se mi líbí jejich ediční plán a přes jejich knihy jsem s nimi splynul. 

Proč je podle vás důležité číst? Zvlášť v dnešní rychlé a moderní době?

Protože je to setkání napříč časem a prostorem. Skrze knihy poznáváme i sníme. Literatura tvaruje. Můžeme si povídat se Senekou přes tisíce let. Je to vytržení z každodennosti. A stejně důležité je psát. 

Jakou knihou aktuálně žijete vy?

Já teď velmi rád čtu se svým dvouletým synkem. Ležíme zachumlaní v peřinách a prohlížíme si knížky o přírodě, o vlacích nebo o rodině. Máme jich na nočním stolku pořádnou hromadu. A je to skvělé, když řekne: „Tato, dem ííít íky…“ Nějak má strach z některých písmenek.

Jste muž mnoha profesí, například moderátor, učitel na druhém stupni, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan a teď také spisovatel. Jak se to dá všechno stihnout?

Stihnout to moc nejde. Spoustu věcí dělám na poslední chvíli. A k tomu všemu ještě na stará kolena studuji na Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK. Snažíme se s kolegy zachránit malé rybky českých řek. Můj aktuální život je série dluhů, které se připomínají. Já jdu kuchyní a pronesu: „Ach jo, to jsem blb…“ A žena na to: „Co je zas? Na co jsi zapomněl?“

Od roku 2009 jste jednou z tváří oblíbeného televizního pořadu s názvem Zázraky přírody, ve kterém se často dostáváte do extrémních situací. Která byla ta nejhorší?

Nejhorší? Nemám rád, když nemám věci pod kontrolou. Stačí, když mi zavážou oči a jsem úplně mimo. Takhle jsme kdysi točili přechod po kladině ve výšce asi deseti metrů. Se zavázanýma očima. Nedal jsem to… Teď to kolegové zopakovali a pěkně si mě vychutnali. Slanil jsem Žižkovskou věž, skočil z padesátimetrového mostu, ale tady jsem vyhořel jako malý kluk. 

Vaším televizním parťákem je už zmiňovaný herec Maroš Kramář, který Vám mimochodem do knihy napsal předmluvu. V čem spočívá síla mužského přátelství? 

Maroš je úžasný člověk. Má dar souznít s lidmi. Napojí se na jejich vnitřní harmonii a souzní. To je velmi vzácná schopnost. Je s ním veselo, bezpečně a vím, že se za člověka postaví, když se děje nespravedlnost. Tak se poznají přátelé. Neodvrátí pohled, nestrčí hlavu do písku. Poradí a pomůžou. 

Pomalu ale jistě směřujeme k létu. Co máte v plánu – pracovně i soukromě?

Čeká mě křest Řeky zázraků, který proběhne 15. května v pražském Luxoru. A pak se rozjedu po knihkupectvích, knihovnách, besedách… Třeba se uvidíme ve vašem městě nebo 25. května na veletrhu Svět knihy. A pak mám ještě nějaké projekty. Připravujeme seriál o lese a budeme objíždět krásné stromy v rámci ankety Strom roku. A pak: budou prázdniny! Chtěl bych na chatu za rodiči a chytat ryby.

Vladimír Kořen je moderátor, učitel na druhém stupni, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan a nyní také spisovatel. Pochází z Teplic, vystudoval tamní gymnázium a následně žurnalistiku na pražské Univerzitě Karlově. Dlouhodobě působil jako redaktor České televize. Známe ho hlavně ze zábavného pořadu Zázraky přírody. Žije v Říčanech společně s manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. Dne 10. května mu v Nakladatelství KAZDA vyjde povídková kniha Řeka zázraků.

Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Vladimíra Kořena