„Jsem autorka jednoho románu, který vznikl ve chvíli, kdy to tak mělo být. A možná to přijde znovu,“ říká překladatelka a nadšená cestovatelka Veronika Havlíková, která debutuje emotivním příběhem s názvem Domov je stav mysli. V něm upřímně odhaluje, jak naše minulost tvaruje přítomnost a jak často musíme projít těžkými zkouškami, abychom objevili vlastní sílu.
 

Do vydání vašeho debutu zbývá už jen pár dnů. Co se vám honí hlavou?

Je to směs emocí – radost, nervozita, pokora i vděčnost. Těším se na chvíli, kdy svou knihu poprvé vezmu do ruky, ale zároveň ve mně rezonuje vědomí, že příběh, který v mé hlavě tak dlouho zrál, už brzy vstoupí do světa a bude žít vlastním životem. Jednoduše pouštím ven niterný příběh mojí imaginace s nadějí, že si najde své čtenáře a snad zanechá stopu i v jejich srdci. Jsem si ale vědoma, že takové přání je možná příliš smělé.

Jak byste svůj román charakterizovala?

Je to intimní, emocemi prodchnutý příběh o vztazích, paměti a síle minulosti, která se často nenápadně promítá do přítomnosti. Dotýká se témat, jako je těhotenství, důvěra i vnitřní ticho, ve kterém někdy dozrává pravda. Román je hodně o pocitech – o tom, co si neseme z minulosti, co si z ní necháváme a co už je na čase pustit. Je jemný i syrový zároveň. Nehledá senzaci, ale skutečnost. A především připomíná, že domov není místo vázané na dům či byt, ale stav mysli, který si tvoříme každý den znovu a znovu, navzdory okolnostem, tam, kde právě jsme.

Má vaše hlavní hrdinka nějakou reálnou předlohu?

Vypravěčka nemá žádný konkrétní předobraz. Vznikla jako literární postava, ale přirozeně v sobě nese citlivost a způsob vnímání světa, které jsou mi blízké. Není to mé alter ego, spíš někdo, s kým vedu vnitřní rozhovor. Příběh hlavní hrdinky se v různé formě dotýká života každého z nás.

Vyšlo v květnu v nakladatelství Šulc-Švarc.

Jak vaše kniha vznikala?

Nevznikla najednou, ale pomalu, po částech – mezi vším, co život přináší: prací, péčí o rodinu, cestami, chvílemi klidu i chaosu. Někdy přicházela sama, jako by stačilo jen naslouchat, jindy to šlo pomaleji, občas i s bolestí. Byl to proces plný otázek, práce i ticha. Cesta, na kterou jsem si musela dovolit vykročit.

Na té pomyslné cestě vás doprovázelo nakladatelství Šulc–Švarc. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Upřímně – velmi krásně. Od začátku jsem měla pocit, že pro Veroniku, majitelku nakladatelství, kniha není jen další titul v edičním plánu, ale že ji skutečně vnímá, čte mezi řádky a rozumí tomu, co se snažím sdělit. A to není samozřejmost. Veronika i celý tým mi byli oporou – vstřícní, otevření, trpěliví. Dodávali mi klid i odvahu, kdykoliv bylo potřeba.

O obálku a grafiku se postaral váš manžel Rudolf Havlík. Mluvila jste mu do toho?

Nemusela jsem. Můj muž je nejen výtvarně velmi talentovaný, ale především naprostý profesionál s vytříbeným citem pro obraz, detail i atmosféru. Má pro takové věci výjimečný instinkt – a já mu v tom plně důvěřuji. I proto obálka tak přesně vystihuje duši celé knihy. Navíc mě můj muž velmi dobře zná a přesně ví, co jsem knihou chtěla sdělit.

A byl to on, kdo byl vaším prvním čtenářem?

Prvním čtenářem byla už zmíněná Veronika Baštová z nakladatelství. Můj muž knihu nečetl záměrně – je přesvědčený, že autor by měl psát co nejautentičtěji, bez vnějších vlivů. Jakmile totiž do tvorby vstoupí cizí pohled, byť dobře míněný, může v autorovi začít hlodat pochybnost. Co člověk, to jiný pohled na svět i jiná očekávání – a autor pak snadno začne přemýšlet nad tím, jestli splní představy druhých. Může ztratit jistotu a přirozenost, se kterou tvoří. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Můj muž samozřejmě věděl, že píšu, ale držel se vědomě stranou. Jeho největší podporou byla důvěra – věřil, že mám co říct a že to dokážu sdělit svým vlastním způsobem. Pro každého, kdo tvoří, je právě taková podpora nesmírně důležitá.

Pracujete jako překladatelka na volné noze. Co všechno vaše práce obnáší?

Překládám z angličtiny, převážně pro zahraniční klienty v oblasti médií a cestovního ruchu. Baví mě hledat rovnováhu mezi věrností originálu a přirozeností češtiny, zachytit tón, rytmus i náladu textu tak, aby působil živě i v překladu a zároveň byl přesným odrazem originálu. Je to práce, kterou mám opravdu ráda a jsem za ni vděčná – dává mi svobodu tvořit, zároveň být s rodinou a pracovat odkudkoli na světě.

Původně jste vystudovala obor sociální práce, což je určitě taky svět plný příběhů. Co jste si z něj odnesla?

Především schopnost skutečně naslouchat. Bez předsudků a hodnocení. Pochopila jsem, že za každým příběhem je ještě jeden další – ten, který si lidé často netroufnou říct nahlas. Naučila jsem se číst mezi řádky, vnímat nevyřčené. Mnoho lidí v sobě nosí trauma, vinu, bezmoc, a přesto žijí dál jakoby nic. Tato zkušenost mi ukázala, jak křehké je porozumění – a jak důležité je vytvářet prostor, kde může být člověk slyšen. I v literatuře.

Jste i ostřílenou cestovatelkou. Co byste poradila lidem, kteří moc zkušeností zatím nemají?

Začněte zlehka. Není třeba hned letět do Asie. Klidně podnikněte jen víkendový výlet vlakem do Vídně nebo na tapas do Barcelony. Vyzkoušejte si, jaké to je být sám sobě pánem. Koupit si letenky, najít ubytování, naplánovat si den podle sebe. A pak zjistíte, že to vlastně není žádná věda. Cestování není o odvaze jako takové. Je spíš o důvěře – v sebe, v lidi kolem, v to, že svět není tak nebezpečné místo, jak se někdy zdá z titulků v novinách. A že většina věcí se dá nějak vyřešit. I když třeba nestihnete přestup nebo nasednete do špatného autobusu. Každý krok za hranici komfortní zóny vás někam posune. Získáte jistotu, že si poradíte. A taky svobodu. A ta za to stojí.

Projela jste celý svět, kde se vám líbilo nejvíc?

Mně se líbilo všude. Opravdu. Každé místo mě něčím zasáhlo a obohatilo. Ať už to byl Angkor Wat v Kambodži, ledovcové fjordy v Patagonii, Andělský vodopád ve Venezuele, žirafy na nekonečných pláních Keni, západ slunce nad Tádž Mahalem v Indii, pralesy na Borneu, surfování na Srí Lance, potápění v Indonésii, skalní lezení ve Vietnamu nebo sandboarding v Chile. Kousek z každé té země mám v sobě. Už napořád. A každý jeden zážitek mě dovedl až sem, k napsání mého prvního románu.

Jaké jsou vaše další plány. Chystáte třeba cestovatelský deník nebo další knihu?

Zatím je to všechno spíš ve fázi nápadů a rozhovorů. O cestovatelském deníku nebo knize jsme se bavily s Veronikou z nakladatelství – byl to její nápad, mě samotnou by to teď asi nenapadlo. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dává smysl vytvořit něco spojeného s cestováním, protože je to neodmyslitelná součást mého života. Zároveň ale nechci nic slibovat. Mám své práce dost a jsem teď hodně vytížená. Nejsem spisovatelka. Jsem autorka jednoho románu, který vznikl ve chvíli, kdy to tak mělo být. A možná to přijde znovu. Nebo taky ne. Uvidíme.

Co vám psaní přináší?

Psaní je moje útočiště. Prostor, kde si můžu dovolit být zranitelná. Provází mě od dětství – už tehdy pro mě bylo způsobem, jak si srovnat myšlenky a zklidnit vnitřní svět. Moje první kniha do šuplíku se jmenovala Kelly, můj pes. Napsala jsem ji asi v deseti letech. Říkám si, že afirmace možná funguje… Později jsem psala články o cestování pro různé časopisy, dnes je pro mě psaní spíš formou relaxace. Ventil, ale i most k druhým.

A po jakých knihách ráda sáhnete?

Mám ráda detektivky od Johna Grishama, ale často sahám i po biografiích. Teď čtu životopis Steva Jobse, který je pro mě fascinujícím kontrastem mezi genialitou a lidskostí. Z beletrie mě v poslední době zaujaly Rozhovory s přáteli od Sally Rooney, Šepot z lesa od Kateřiny Surmanové a Uvnitř jsme stále mladí od Sissel Gran – kniha, která připomíná, že stárne jen tělo, ale to podstatné v nás zůstává stejné.
 

Veronika Havlíková (* 1984)
Překladatelka, autorka a nadšená cestovatelka. Vystudovala sociální práci a cestovní ruch, ale její profesní dráhu ovlivnily především cesty po světě, které inspirují také její literární tvorbu. Více než deset let se věnuje překladatelství na volné noze a své zkušenosti sdílí i na stránkách www.cestovatelka.com. V polovině května vyšel její románový debut Domov je stav mysli, který představila na veletrhu Svět knihy Praha. Je vdaná za režiséra, scenáristu a spisovatele Rudolfa Havlíka.