Léta mediálně zastupuje řadu českých snímků a působí jako šéfka tiskového oddělení a mluvčí Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Uljana Donátová má ale ještě jednu tvář – s nadhledem, humorem a empatií vypráví o životě a mezilidských vztazích. Před pár dny jí vyšla nová knížka s názvem Biograf láska.
Co vás vlastně přivedlo ke psaní?
Píšu od mládí, takže vlastně hodně dlouho. V jisté době, což je tak osm let zpátky, ve mně dozrál pocit, že po všech tiskových zprávách, rozhovorech a presskitech k filmům, které nutně byly spíše faktografické, bych ráda napsala něco svého. Vytvořila vlastní hrdiny, které provedu příběhem od počátku do konce podle mých představ, pocitů a zpracovaných životních zkušeností. Tak jsem chvíli sbírala odvahu, a pak se do toho pustila.
Když si sednete k počítači a ponoříte se do svého světa, co cítíte?
Je to ozdravný proces, při psaní relaxuju. Vnímám hrdinky – protože píšu hlavně o ženách – jako své kamarádky, s nimiž sedím někde na kávě. Sdílíme navzájem svoje příběhy a já se je snažím vyprávět tak, aby každý, kdo si je přečte, v nich našel kousek, který by mohl být jeho.
Na pultech knihkupectví se právě objevila vaše novinka Biograf láska. Kolik vás stála času a energie?
Tahle knížka vznikala trochu jinak, protože jí předcházelo divadelní představení. Takže měla danou jistou kostru předurčenou scénářem muzikálu, což ale neznamená, že je to jen mechanicky překlopený text. Čas nad ní strávený odpovídal vzniku běžné knížky čili něco kolem tři čtvrtě roku. A energii? Tu mi, stejně jako mé předchozí knížky, spíš dala.
A co vás inspirovalo k tomu, že jste se muzikálový scénář rozhodla přenést do knižní podoby?
Biograf láska je moje první zkušenost s muzikálem. Už když jsem scénář psala, bylo jasné, že divadlo má jiné zákonitosti než knížka. Příběh se kloubí s hudbou a písničkami, obě tyto složky se vzájemně doplňují. Ale samozřejmě i divadlo má své limity, má svůj vlastní rytmus. Říkala jsem si, že by bylo hezké celý příběh rozšířit o situace, které se v životě hrdinů odehrály před tím, než je uvidíme v reálném čase na pódiu. Jak se hrdinky poznaly, co prožily, proč jsou takové, jaké jsou. A zároveň, aby případní čtenáři, mohli příběh vnímat samostatně, i když divadelní představení neviděli.
Muzikál uvádí pražské Divadlo Kalich a každá repríza bývá vyprodaná. Čekala jste to?
Už když jsme projekt připravovali a vymýšleli, jsme spolu s producenty, režisérem a celým ansámblem věřili, že by mohl mít úspěch. Protože písničky Hany Zagorové, které tvoří jeho základ, jsou nádherné, jsou přesahové a nadčasové. Hana Zagorová byla vždy maximálně uvěřitelná, a proto má posluchače a fanoušky napříč generacemi. A navíc mají její písně úžasné texty, které jsou často samy o sobě takovými mikropříběhy. Důležité proto bylo, aby se emoce, které písničky nesou, propsaly do příběhu, aby se s ním organicky propojily, aby celé představení mělo v sobě tu laskavost, naději, touhu, jichž jsou písně Hany Zagorové doslova plné. Ten mimořádný úspěch, který muzikál provází, je dárek. Chodím si vždy jednou za čas užít znovu celé představení s diváky, a ohlas, který pokaždé zažívám, je neskutečně nabíjející. To se opravdu nikdy neomrzí. Když je mi blbě, podívám se na stránky Divadla Kalich, a když tam u většiny představení Biografu láska vidím: vyprodáno, hned mi je krásně na duši.
Zpátky ke knížce, jejímiž hrdinkami jsou tři kamarádky. Co o nich můžete prozradit?
Jsou to třicátnice, které se perou s vlastními životy, tak jako každý z nás, ale to, co jim pomáhá překonávat i nelehké situace, je humor, a hlavně vzájemné přátelství. Hana je věčná romantička, která na jednu stranu žije v romantických filmech, ale život ji donutil stát nohama na zemi. Novinářka Alča je sarkastická glosátorka života. Eva se provdala za úspěšného muže, ale v jisté chvíli zjišťuje, že musela hodně obětovat, až trochu ztratila sama sebe.
Mají Hana, Alča a Eva nějaký reálný předobraz, nebo vznikly pouze ve vaší hlavě?
Jsem trochu zlodějka příběhů, takže každá z hrdinek všech mých knížek má v sobě něco ze mne, mých kamarádek, situací, které jsme zažily. Eva, Hana a Alča jsou takovým kompilátem nás všech.
V čem podle vás spočívá síla ženského přátelství?
Věřím na sílu ženského přátelství. Tu zvláštní sounáležitost, kdy můžete kamarádce zavolat ve chvíli, kdy je vám blbě, a ona vás vyslechne, i když je třeba půlnoc, nechá vás vypovídat a dokáže říct: proto jsem přece tady, abych byla s tebou.
Odhaduju správně, že právě kamarádkám jste svou novinku dala přečíst jako prvním?
Ano, ony jsou takovým mým lakmusovým papírkem, abych si ověřila, že příběh funguje. Některé jsou moje vrstevnice, ale dávám číst rukopis i kamarádce, která je o hodně roků mladší, abych se ujistila, že má šanci oslovit i jiné generace než tu moji. Někdy tam přítelkyně najdou historky, které mi vyprávěly, samozřejmě trochu pozměněné, ale většinou se u nich zasmějí. A jsem ráda, že to funguje i v divadle. Stalo se mi, že vedle mě seděly divačky, které samozřejmě netušily, kdo jsem, a při jedné scéně šeptala jedna druhé: to je přesně jako u nás doma. A dobře se bavily.
Jak moc se vlastně při psaní necháváte ovlivňovat názory druhých?
Záleží na tom, co právě píšu, ale u knížek jdu většinou na trh se svou vlastní kůží. Jsou to moje příběhy, moje hrdinky, ale i hrdinové, aby to nevypadalo, že muže nějak diskriminuji… Celý náš život je o vztazích – jak těch přátelských, tak těch milostných. Bez vztahů by nebyl úplný. Nějak je vnímáme, nějak je prožíváme, nějak se jimi trápíme, a pro mě jsou základem, který tvoří příběh. Vyprávím ho já, prostřednictvím své fantazie. Někdo druhý by možná podobný příběh vyprávěl jinak, promítl by do něj vlastní pocity a prožitky. Ale už by nebyl můj. Knížka má tu geniální vlastnost, že mi dovolí vyprávět ho, tak jak já chci. A když se mi to povede, čtenář se na něj napojí. To je to nejhezčí, co může autora potkat.
Všimla jsem si, že máte ráda happy endy. Proč?
A co může být víc než naděje? Že všechno bude dobré, že potkáte člověka, který vás bude milovat, že někdo jiný zjistí, že jste to nejlepší, co jej v životě potkalo. Všichni si to přejeme. A já chci říct: Jo. Je to možný!
Jak se vám spolupracovalo s nakladatelstvím Rosier, které titul Biograf láska vydalo?
Moc dobře. Líbí se mi osobní přístup, který všichni v nakladatelství té knížce dávají. Sedli jsme si i lidsky a spolupráce s jejich jazykovou redaktorkou byla skvělá. Dala mi přesně ten korektiv, který jsem potřebovala.
Pracovně jste velmi vytížená. Kde vůbec berete čas na psaní?
Když něco opravdu chcete, čas se vždycky najde. Navíc, já při psaní odpočívám. Někdo relaxuje při běhání nebo při vaření, já necvičím a vařím jenom jídla, u nichž doba přípravy nepřesahuje 30 minut. Takže relaxuji tím, že píšu.
Co vás v poslední době zaujalo jako čtenářku?
Mým oblíbeným autorem je Fredrik Backman, takže jsem uvítala jeho román Vítězové, který je závěrem trilogie Medvědín. Líbí se mi jeho styl, jak dokáže ve zkratce zobrazovat mezilidské vztahy a na vážná témata se dívat s humorem.
A jakou radu byste dala začínajícím spisovatelům?
Nebát se. A zkusit to bez ohledu na věk. Já jsem první knížku vydala až po padesátce, první věc pro divadlo napsala až po… No tohle číslo snad už ani není vhodné vyslovovat… Ale no a co! Prostě to tak mělo být!
Najde se ve vašem nabitém programu něco, na co se vyloženě těšíte?
Na jednu věc se moc těším, i když mám trochu svírání kolem žaludku. Podle knihy Matka v trapu natáčí režisérka Hana Hendrychová film, k němuž jsem napsala scénář. Producentkami jsou Svatka Peschková a Nela Schlaichertová, takže je to taková dámská jízda, ale film, doufáme, nebude jen pro ženy. Do kin by měl jít příští rok v únoru.
Uljana Donátová (* 1960) je osobnost v oboru PR kulturních projektů v České republice. Více než třicet let se věnuje filmu jako specializovanému oboru, ať už jako dramaturgyně, scenáristka, PR manažerka či šéfredaktorka. Na kontě má čtyři knihy: Matka s ručením omezením, Matka v trapu, Taková ženská jako já a nově Biograf láska.
Text: Martina Vlčková
Foto: Zuzana Mináčová
