Deníky jsou kniha, která se dá číst několika způsoby. Tím povrchním, letmým, který zprostředkovává především emoce a intenzitu, s níž Alan Rickman žil. A pak do hloubky, podrobně, pomalu – a před čtenářem se najednou rozprostře plastický a propracovaný obraz uměleckého světa Anglie (a nejen jí) přelomu tisíciletí. Obojí je naprosto v pořádku – a obojí přináší nevšední zážitek. Což jen potvrzuje, o jak výjimečnou knihu se jedná. A jak výjimečným člověkem byl Alan Rickman.
Ukázka z knihy
2. července 1993
3.40 Bdím a snažím se najít jedinou smysluplnou a pojmenovatelnou emoci, která by ospravedlnila moji nespavost
2. října 1993
Když jsem přijel, oznámil jsem, že dnes jsem marioneta a budu se chovat způsobně. Ironický smích.
6. října 1993
Celý den sedím před zrcadlem. Ať jsem v takové situaci jakkoli dlouho, nikdy se mi nepodaří spatřit tu hrůzu, kterou dokážou zachytit fotografové. Jak se toho pak zbavit? Ve svých rysech pátrám po všech těch hrbolcích, vráskách a nerovnostech, kterých jsou jejich záběry plné…
11. prosince 1995
Zprávy, že Rozum a cit se povedl. Už opravdu cítím, že se blíží dovolená.
16. března 1999
9 hod. Vyzvednutí. Zhotovení sádrového odlitku mé hlavy. Specialisté jsou jako obvykle okouzlující a sebevědomí lidé, kteří si jsou naprosto jisti svým řemeslem. Je to už podruhé, co mi dělali odlitek hlavy (poprvé to bylo pro Rasputina). Je to velmi znepokojivý zážitek. Člověk se musí přemlouvat, aby nepropadl panice nebo neomdlel. Nevidí, neslyší, nemluví, nemůže se pohnout. Hmota (stejná, jakou používají zubaři) je studená, pak teplá, jak tuhne – teplota a konzistence se postupně mění a svět kolem se uzavírá.
7. října 2000
Znovu mluvím s Joanne Rowlingovou a ona mě nervózně zasvětí do několika střípků Snapeova příběhu. Mluvit s ní je jako mluvit s někým, kdo v těchto příbězích žije, ne kdo je vymýšlí. Ona je jako médium.
10. října 2001
Dnešní představení bylo jiné kvůli nejapnému smíchu osoby z první řady… Tupý, neradostný zvuk, který nebezpečně tlumí či ředí zbytek obecenstva.
14. ledna 2002
Harry Potter 2.
6.50 odjezd (Snapeova pracovna)
(až na to, že tento zápis píšu ve dvě ráno v rámci své nedělní nespavosti)
Bylo milé všechny znovu vidět, ale bylo to jako ve snu, jako bychom nikdy nepřestali. A svým způsobem jsme nepřestali – a nepřestaneme…
Richard Harris má chřipku – což znamená, že si Maggie Smithová omotala celý obličej šálou. Během dne jsme si povídali o Soukromých životech, i když to působilo nepatřičně. „To byl vrchol Bobovy šílenosti.“ „Ale je to něco úžasného.“
Na konci dne jsem neuvěřitelně vyčerpaný. Zdá se, že jedna hodina spánku vážně nestačí.
Zpátky na hotel, dám si sendvič, brambory, červené víno. Ground Force a do postele.
8. října 2003
Na pánech jsem si plácnul s Paulem McCartneym.
15. září 2004
HP.
7 hod Vyzvednutí.
Dnes běžíme dovnitř arény podávat nějakou bizarní tekutinu.
4. října 2004
9.30 Do ateliérů Goldcrestu namluvit hlas Marina do Stopařova průvodce galaxií, končíme před půl druhou ráno. Zním trochu jako z jižní části Londýna, ale stále jako já.
7. prosince 2004
HP.
7.40 Vyzvednutí.
Velká síň. Vánoční ples…. Vyskytly se pokusy přinutit mě tancovat. Proč? S kým? Za jakým účelem? Raději bych tam nebyl, ale pokud taková možnost nepřipadá v úvahu, tak bych naprosto nesobecky pouze přihlížel.
Více o knize naleznete v tomto článku.
Text: se svolením Euromedia Group; Jiří Popiolek
Foto: se svolením Euromeda Group
