Kniha Život na houpačce vám představí 22 životních příběhů lidí, kteří mají diagnózu hraniční poruchy osobnosti a každý den se potýkají s obrovskou psychickou bolestí a zátěží, ale také těch, jež se snaží „hraničářům“ pomoci; tedy jejich přátel či rodinných příslušníků. (text: Helena Herynková a ukázka z knihy, foto: Štěpánka Levá)

Člověk s touto poruchou se často cítí vykořeněný, osamělý, i když má kolem sebe spoustu milujících lidí. Na jednu stranu je extrémně křehký a přecitlivělý, ale na straně druhé dokáže v návalech emocí i nemilosrdně ubližovat – zejména sám sobě. Výpovědi „hraničářů“ mohou přispět k lepšímu pochopení jejich zdravotních potíží a upozornit i na alarmující nebezpečí, které s sebou přináší neznalost a nezájem o tuto diagnózu ze strany veřejnosti či zdravotníků. Přečtěte si jeden z příběhů z knihy Život na houpačce…

Maminka Terezy
Jak začít? Terka byla hodné miminko, hodně tulené a mazlené. Trošku tvrdohlavá malá slečna, ale to máme u nás v rodě v ženské linii všechny. Myslím, že na světě se jí přestalo líbit někde kolem prvního ročníku na střední škole. V prosinci 2014 prodělala komplikovanou operaci slepého střeva a bojovala o život jako lev.
Přestávalo se mi dařit manželství, děti začaly mít vlastní názor a otec to neuznával. Myslím, že byl lehce narcis a cholerik v jednom. Bohužel měl silné pedantské vlohy po svém otci, kterého ale Terez nikdy nepoznala.
Terez má ještě staršího bráchu, v dětství byl na ni občas tvrdý, dost upřímný, ale myslím, že i ona chápe, že ne všichni na ni budou v životě brát ohledy. Teď si spolu docela rozumí, až na pár neshod s jejím oblečením a výrazným líčením.
V tanečních poznala svou první lásku. Ovšem jednoho dne jí ten kluk zlomil srdce, a jak ona říká, byla úplně na dně. Nevěděla, co dál. Terez přestala tancovat a většinu času trávila v pokojíku, kde si kreslila, nebo jen tak u počítače. Na dotazy, co se děje, se usmála a řekla, že je vše v pořádku. To jsem ještě nevěděla, že po nocích pláče a svíjí se v temných představách.
Máme psa a myslím, že i to jí dost pomáhalo. To, že se sebepoškozuje, jsem dlouho neviděla nebo jsem to spíše nechtěla vidět.
Asi víte, že uvěříme čemukoli, než pochopíme pravdu: „poškrábal mě pes“, „vyrážka“, „omyl“.
U dětské lékařky se Terez svěřila se špatnými náladami, a ta ji následně doporučila k psychologovi.
Dnes již bývalý manžel a Terčin otec psychické problémy a diagnózy neuznává. Dle jeho slov „je to puberta“, nějaké „vymýšlení blbin“ či „pouhá nuda“.
Jednoho dne jsem u Terezy našla papír se seznamem důvodů „proč žít“ a „proč nežít“. Důvody proč „Ne“ silně převažovaly.
Zašla jsem za jejím psychologem a chtěla vědět, proč, když k němu již rok chodí, je toto výsledkem? Nic mi k tomu neřekl, neboť Terez už byla plnoletá.
Poté se mi venku sesypala a říkala, ať jí pomůžu, že ona už neví, co má dělat. Následně jsem ji odvezla na Centrum krizové intervence v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Prý tam už sama jela, ale nedovážila se tam nikdy vejít.
Okamžitě ji hospitalizovali, dostala benzodiazepiny na uklidnění a antidepresiva, která jí naštěstí sedla napoprvé. Celá hospitalizace trvala tři týdny. Diagnóza byla stanovena jako „hraniční porucha osobnosti“.
Než měla první propustku domů, řekla mi, kde v pokoji mám najít žiletky, a ty mě poprosila vyhodit. Drsné, ale pravdivé.
Pár měsíců před hospitalizací začala pracovat ve svém prvním zaměstnání, kde jí podrželi místo a byli ochotni se domluvit na zkráceném úvazku po dobu návštěv stacionáře, kam docházela po propuštění.
Bohnická nemocnice otevřela první skupinu pro rodiče a rodinné příslušníky pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Navštěvovala jsem ji celou dobu jejího trvání, tj. od února 2019 do prosince téhož roku.
Moc mi to pomohlo a začala jsem se k ní chovat jako k normální, zdravé holce. Když mě naštve, sprdnu ji a neobcházím kolem ní jako okolo horké kaše. Terez je za to ale ráda.
I přes všechny tyto události se Terka dala dohromady a začala i novou pracovní kariéru. Stále má psychiatra, k němuž pravidelně dochází, a pravidelně bere léky.
A světe, div se, po třech letech se vrací do nemocnice v Bohnicích, ale jako zaměstnanec. Pracuje tam jako asistentka právního oddělení.
Jsem na ni moc pyšná, jak se s tím dokázala poprat. A zároveň tak trochu i na sebe, že jsem k těm šťastným koncům přispěla. Bydlíme teď spolu, každý den samozřejmě není zalitý sluncem, ale to v životě ani nejde.
Nikdo neví, co nám život přinese. Teď vše funguje, tak se snažíme žít naplno a šetřit si hezké zážitky na horší chvíle. Hodně lidí tuto poruchu nezná. Občas jim i závidím. Některé mé kamarádky řekly, že je dcera rozmazlená, musí něco dělat a přejde ji to. Ale dělat něco, když se hlava a tělo nemohou domluvit, je opravdu těžké.
Myslím, že Terka bere vše dobře, a říká, že bychom se přece nudily a takhle máme alespoň pestrý život.