Štvou vás příbuzní u nedělního oběda? Nemůžete pochopit, koho to zas volili, proč si vzájemně přeposílají konspirační maily, nadávají na novináře a skuhrají, že za jejich mládí bylo líp? Vydechněte a počítejte do deseti. Ne vždy je hloubení příkopů mezi generacemi ten nejlepší nápad. (text: Tereza Becková, foto: se souhlasem Michaely Janečkové)
„Obchody? Natřískaný, člověče–Plný tašky si domů nosej. A my jsme tam v podstatě jedli jenom humra. Všechno, co tady říkaj v televizi, je čistá lež! Já tam byl a všechno viděl.“
– děda Evžen
Třicetiletá Michaela, profesí redaktorka veřejnoprávní televize, proto potlačila svůj pud sebezáchovy, a rozhodla se se svým (o čtyři dekády starším dědou) bezmála měsíc cestovat po Kubě. Když oběma balila kufry, ještě netušila, že za pár dní stráví večer na policejní stanici na okraji Havany, pak se děda ztratí v pralese, že rum je oficiální snídaní šampionů a patery trenky na měsíc v pohodě stačí.
Máte před sebou svérázné zápisky z cest, jež ve výsledku nejsou cestopisem, ale spíš deníkem bizarních situací v kubánských kulisách. Pokud čtenáře kdy zajímalo, co se stane, když sejme rudé třešničky z loga KSČM a naloží je do řízného kubánského rumu, v této knize najde odpověď.
Autorkou knihy Třešně v rumu je česká novinářka. Vystudovala Žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. S psaním začínala jako redaktorka Lidových novin. Tam rozkrývala třeba podhoubí tuzemské extrémní pravice; informace z jejích článků přispěly k odsouzení takzvaných žhářů z Vítkova. Poté vyměnila tužku za mikrofon a přešla do České televize, kde za ekonomickou redakci už více než deset let točí reportáže pro Události a edituje pořad Byznys ČT24. Příležitostně spolupracuje s Deníkem N a magazínem Forbes. Ale kdyby to šlo, nejradši by se jenom na koni proháněla po lesích a střílela lukem.
Ukázka z knihy:
Dneska ráno jsem měla něco zacucháno ve vlasech a zjistila jsem při zběžném ohledání, že to bude asi svatozář. V zárodku. Zajímavé, jak takhle člověk na cestách vyzjistí o svých bližních takové otravné vlastnosti. Tak třeba se ukázalo, že děda stále mluví. Zejména teda na lidi, což je obzvlášť znepokojující. Nezabrání mu v tom ani sluchátka vražená až do nitra lebky, ani otevřená kniha, ani klapky na oči, nebo to, že je potenciální posluchač pod vodou, nebo v koupelně, nebo ve vedlejší ulici. Taky při každém oslovení do přítomných bodře dloubne loktem, což mají teda lidi obecně hodně rádi. Na druhou stranu se ale taky ukázalo, že množství vypitého alkoholu se přímo úměrně rovná náladě posádky, takže řešením všech nepříjemných sociálních i tělesných situací je prostě PŘIDAT RUM. Díky tomuto prvnímu a jedinému kubánskému přikázání jsme včera strávili fajn den na pláži, kde bylo jen trošičku písečných blech. Děda v dobrém rozmaru si po večeři v pokoji dokonce trochu zacvičil, což spočívalo v tom, že si na postel umístil židli, opřel si o ni nohy a usnul. Not bad.
#tresnevrumu
