Kniha Ted Bundy, vrah po mém boku spisovatelky Ann Rule zpracovává kriminální kauzu, která otřásla Amerikou. Naprosto jedinečná ve své ohromující intimitě děsivě popírá naši představu, že bychom přece samozřejmě poznali, kdyby mezi námi žilo monstrum, pracovalo vedle nás a tvářilo se, že je jedním z nás… (text: Helena Herynková + ukázka z knihy, foto: Štěpánka Levá)

S mrazením stupňujícím se s každou další strán­kou sledujeme, jak si autorka postupně uvědomuje, že její citlivý kolega z krizové linky Ted Bundy je ve skutečnosti jedním z nejděsivěj­ších sériových vrahů Ameriky. Bundy se doznal k zabití nejméně šestatřiceti mladých žen po ce­lých Spojených státech a za tři z těchto vražd byl nakonec odsouzen k smrti na elektrickém křesle.

Autorka Ann Rule čerpá mimo jiné i ze své korespondence s Bundym, jež trvala až do doby krátce před jeho popravou. Při honu na brutálního sériového vraha – geniálního a charismatického Bundyho, o němž si myslela, že ho zná – se jí daří udržovat v rovnováze svůj hluboce osobní pohled a svou roli kriminální reportérky. Touto nezapomenutelnou kronikou Bundyho života, jeho případu a jejich vzájemného vztahu Ann Rule změnila směřování literárního žánru true crime.

Nechte se navnadit ukázkou z knihy Ted Bundy, vrah po mém boku, která je první knihou z nové edice True Crime (z nakladatelství Jota):

Na mladíka, který v neděli 8. ledna 1978 vyšel za úsvitu z autobusového nádraží Trailways v Tallahassee na Floridě, se nikdo nepodíval.
Působil dojmem vysokoškoláka, možná o něco staršího, a mezi dalších 30 tisíc studentů, kteří ten týden dorazili do hlavního města Floridy, snadno zapadl. Tak si to naplánoval. V prostředí univerzitního areálu se cítil uvolněný, jako doma.
Po pravdě byl prakticky nejdál od domova, jak jen to šlo, pokud měl ještě zůstat ve Spojených státech. I to si naplánoval, tak jako si plánoval všechno. Podařilo se mu nemožné a teď začne nový život, s novým jménem, vykonstruovaným „ukradeným“ původem a zcela odlišným vzorcem chování. Díky tomu všemu si byl jistý, že jeho opojný pocit svobody potrvá navždy.
Ve státech Washington, Utah nebo Colorado by ho okamžitě poznal i ten nejroztěkanější televizní divák nebo čtenář novin. Ale tady v Tallahassee na Floridě byl anonymní, jen další pohledný mladík s nachystaným úsměvem.
Býval Teodorem Robertem Bundym. Ale žádný Ted Bundy už nebude. Teď je Chris Hagen. To bude stačit, dokud se nerozhodne, kým bude příště.
Tak dlouho mrznul. V mrazivém nočním vzduchu Glenwood Springs v Coloradu, když nepozorovaně vyšel z garfieldské okresní věznice. Mrznul na Nový rok, když se vmísil do davu v hospodě v Ann Arbor v Michiganu, nadšeně sledujícího televizní přenos fotbalového utkání v Rose Bowl. Mrznul, když se rozhodl, že zamíří na jih.
Vlastně nezáleželo na tom, kam pojede, jen když tam bude žhnout slunce, počasí bude mírné a on bude v nějakém univerzitním areálu.
Proč si vybral právě Tallahassee? Víc než cokoli jiného to byla náhoda. Při zpětném pohledu vidíme, že cestu k tragédii často určují náhodná rozhodnutí. Z kampusu Michiganské univerzity byl nadšený a mohl tam zůstat. Z peněz, které mel ukryté ve vezení, mu zbylo dost na dvanáctidolarový pokoj v ubytovně YMCA, ale michiganské noci bývají v lednu neúprosně mrazivé a on neměl teplé oblečení. Na Floridě už byl. V dobách, kdy byl energickým mladíkem pracujícím pro republikány, dostal v roce 1968 za odměnu účast na sjezdu strany v Miami. Když si ale v knihovně Michiganské univerzity prohlížel katalogy vysokých škol, o Miami neuvažoval. Podíval se na Floridskou univerzitu v Gainesville a okamžitě ji zavrhl. V okolí Gainesville nebyla žádná voda a, jak řekl později: „Na mapě nevypadala správně – asi pověrčivost.“
Tallahassee naproti tomu „vypadalo skvěle“. Většinu života prožil u washingtonského Pugetova zálivu a toužil po výhledu na vodu a její vůni: Tallahassee leželo na řece Ochlockonee, ústící do Apalačského zálivu a dál do rozlehlého zálivu Mexického.
Věděl, že domu už se vrátit nemůže, nikdy, ale floridské indiánské názvy mu trochu připomínaly města a řeky státu Washington s jejich pojmenováními původem od severozápadních kmenu.
Bude to Tallahassee.
Až do Nového roku cestoval pohodlně. První noc venku byla trochu obtížná, ale pohyb na svobodě stačil sám o sobě. Když na ulici Glenwood Springs ukradl „bavoráka“, věděl, že sněhem zavátý průsmyk do Aspenu tohle auto možná nezvládne, ale neměl moc na vybranou. Padesát kilometru od Vailu – pětašedesát kilometru od Aspenu – se auto zavařilo, ale jeden dobrák mu ho pomohl odtlačit ze silnice a svezl ho zpátky do Vailu.
Odtud následovala cesta autobusem do Denveru, taxíkem na letiště a letadlem do Chicaga, ještě, než vůbec zjistili, že je pryč. Vlakem nejel od dětství a cestu Amtrakem do Ann Arbor si užíval, v jídelním voze se poprvé po dvou letech napil a myslel přitom na to, jak jeho věznitelé prohledávají stále více se vzdalující sněhové závěje.
V Ann Arbor si přepočítal peníze a zjistil, že s nimi bude muset šetřit. Od chvíle, kdy opustil Colorado, byl čistý, usoudil ale, že na jedné další krádeži auta nezáleží. Tohle nechal stát uprostřed černošského ghetta v Atlantě, s klíčkem v zapalování. Nikdo si ho nebude moct spojit s Tedem Bundym – ani FBI (tuto organizaci osobně považoval za přeceňovanou), která ho právě umístila na svůj seznam deseti nejhledanějších osob.
Autobus Trailways ho dovezl přímo do centra Tallahassee. Když z autobusu vystoupil, trochu se vyděsil. Měl za to, že zahlédl člověka, kterého znal z vězení v Utahu, muž se ale díval přímo skrz nej a Ted si uvědomil, že je trochu paranoidní. Kromě toho nemel dost peněz na to, aby jel dál, a ještě si mohl dovolit pronajmout pokoj.
Tallahassee si zamiloval. Bylo dokonalé: zmrtvělé, tiché – typický zapadákov o nedělním dopoledni. Vyšel na ulici Duval a bylo nádherně. Teplo. Vzduch příjemně voněl a jemu připadalo správné, že nastává svěží úsvit nového dne. Jako poštovní holub zamířil do areálu Floridské státní univerzity. Nebylo tak těžké ho najít. Ulici Duval protínala College a on zahnul doprava. Před sebou uviděl starou i novou budovu kapitolu a za nimi už samotný kampus.
Parkovací pásy byly osázené dříny, které mu připomínaly domov, ale ostatní vegetace byla cizí, jiná než v místech, odkud přišel. Dub živý, dub vodní, borovice lesní, datlové palmy a vzrostlé gumovníky.
Zdálo se, že celé město je pod ochranou stromu. Větve gumovníku byly teď v lednu strohé a holé, takže na pohled trochu připomínaly zimu na severu, teplota už se ale šplhala ke dvacítce.
Už jen samotná cizost té krajiny mu dodávala pocit většího bezpečí, jako by veškeré zlé casy byly za ním, tak daleko, že všechno z posledních čtyř let mohlo být zapomenuto, zapomenuto tak dokonale, jako by se to nikdy nestalo. Tohle mu šlo dobře. Existovalo místo, kam se mohl v duchu uchýlit a kde mohl opravdu zapomenout.
Ne vymazat. Zapomenout.
Jak se blížil k samotnému kampusu Floridské státní, euforie ho opouštěla. Možná udělal chybu. Čekal mnohem větší cvrkot, v němž se ztratí, a záplavu cedulí Pronájem. Zdálo se, že míst k pronájmu je tady velice málo, a on věděl, že inzeráty mu moc nepomůžou. Nedokáže z nich poznat, které adresy jsou blízko univerzity.
Oblečení, které bylo příliš lehké v Michiganu a Coloradu, mu začalo připadat příliš těžké, a tak se vydal do univerzitního knihkupectví, kde našel skříňky, do nichž odložil svetry a čepici.