V knize Láska ve špičce italské boty jste se poprvé seznámili s Blankou, která po rozvodu s manželem znovu nabyla sebevědomí a našla si novou lásku. 15. května vychází pokračování s názvem Srdce nemá vrásky. Blanka si už pár měsíců žije v Kalábrii svůj italský sen, ale její život není bez problémů. Musí se potýkat se zraněním svého milovaného Agostina a následným rekonvalescenčním pobytem u jeho rodičů. Přečtěte si ukázku z knihy a nechte se vtáhnout do nového příběhu Blanky Malé!
Ukázka:
Už týden se probouzím i usínám s myšlenkami na Annu.
V duchu spřádám plány, jak bych za ní mohla co nejdřív odletět. Chtěla bych jí toho tolik říct…
Osmého září jsem místo do letištní haly, jak jsem si plánovala, vcházela s Agostinem do místnosti, která byla už na první pohled studená. Její atmosféra se mi vůbec nelíbila. Navíc tady byla silně cítit dezinfekce. Okamžitě jsem zaregistrovala zvědavé pohledy lidí, kteří tu už seděli, a snažila jsem se nenavazovat s nimi oční kontakt. Mířili jsme ke dvěma prázdným židlím v pravém rohu místnosti. Ago pohledem zkontroloval, jestli jsou čisté, a naznačil mi, abych se posadila. Sedl si vedle mě a opatrně natáhl svou levou nohu s ortézou na koleni, která poutala pozornost všech přítomných. Očima jsem přejela celou místnost a můj pohled se zastavil nade dveřmi. Na zdi jsem uviděla křídou napsáno AMBULANZA. Ano, obyčejnou bílou školní křídou, chápete? Nevěřila jsem vlastním očím, že tohle je čekárna chirurgické ambulance! Když jsem se dívala na ten nápis, tak jsem jen těžko chápala, že to není dílo místního vtipálka, ale opravdové označení ambulance v nemocnici městečka Vibo Valentia. Slyšela jsem o italském zdravotnictví ledacos, ale tady na jihu to bude nejspíš ještě větší divočina. Agostino držel v levé ruce kartičku s codice fiscale, což je číslo, kterým se v Itálii identifikujete téměř všude, a pravou mačkal moji dlaň. Podle toho, jak mi ji tiskl, jsem cítila, že je nervózní. Podívali jsme se na sebe. Za chirurgickou rouškou, která je po covidu povinná při každé návštěvě zdravotnického zařízení, jsem kulila oči a dělala grimasy.
Naklonila jsem se k němu a zašeptala: „Ago, to jsme opravdu v čekárně chirurgické ambulance?“ Znovu jsem nevěřícně obrátila zrak na křídový nápis na zdi.
„Sì, amore,“ zašeptal a nadzvedl obočí, abych pochopila, že za kalábrijskou ambulanci, která je na první pohled sto let za opicemi, opravdu nemůže.
Očima jsem rentgenovala tu zvláštní místnost, která mi ani trochu nepřipomínala podobné prostory v Čechách, a jen jsem doufala, že takhle nevypadají všechny čekárny v Itálii. Třeba je tu někde i taková, která se podobá těm našim českým. Zrakem jsem přejížděla její vybavení a všimla si bílého listu papíru připíchnutého vedle dveří. Visela tam i tužka na provázku.
Naklonila jsem se opět k Agovi a šeptem vyzvídala: „Na co je ten papír?“
„No vidíš, zapomněl jsem se zapsat,“ zvedl se ze židle a kulhavým krokem zamířil ke dveřím k tomu papíru. Nevěřícně jsme koukala, jak na něj začíná psát svoje jméno a příjmení.
Pacienti v čekárně rentgenovali pohledem jeho nohu. Ani na vteřinu už nepochybovali o tom, kdo je tady pacient a kdo jen doprovod.
Agostino se od dveří do ambulance vrátil zpátky ke mně a posadil se.
„Vy tady nemáte něco jako digitální pořadník, nebo aspoň zvonek na sestru?“ položila jsem mu šeptem další otázku.
„No, amore,“ odpověděl mi a za chirurgickou rouškou bylo vidět, jak se široce usmál.
Oči jsem měla navrch hlavy a z kabelky vytáhla mobil. Tohle si musím vyfotit a poslat Zuzce, okamžitě jsem si vzpomněla na svou obvodní lékařku. Ta bude koukat!
Nenápadně jsem telefonem zamířila na nápis nade dveřmi a zmáčkla spoušť foťáku v telefonu.
To je kalábrijská ambulance, rok 2021… vyťukala jsem do mobilu zprávu a přidala k ní řehtající se smajlíky. Zprávu jsem odeslala nejen doktorce Zuzce, ale i kamarádce Šárce, která je zdravotní sestřička v kolínské nemocnici. Nebudou věřit, co všechno je na jihu Itálie možné!
Vychází 15. května v nakladatelství Kazda.
Text: Blanka Malá, se svolením nakladatelství Kazda
Foto: Markéta Havlová
