RECENZE: Život jako z pohádky… Až na jeden den, kdy se všechno otočí vzhůru nohama. Čas se zastaví, a přitom letí jako splašený. Bryndzův příběh ale teprve startuje.
Tíživým tichem Robert Bryndza na chvíli opustil své dvě linie vyšetřovatelek, které mají čtenáři tak rádi. Jeho hrdinkou je traumatoložka Maggie, která staví vědu a logiku nad emoce. Když ale na nemocničním lůžku skončí její manžel, ocitne se ve světě, co nemá úplně smysl. Trápí se a nedokáže to pochopit. Aby vše uzavřela, jede do prázdninového domu v Chorvatsku. Maličký ostrov, kde je jen ona a správce. A právě tady se začnou kola osudu roztáčet naplno.
Jak dobře vlastně znala osobu, s níž žila? Byl její manžel opravdu sebevrah a ona je jen vdovou, která musí jít dál? Nebo to všechno bylo trochu jinak?
Samotný název může vzhledem k obsahu knihy působit až jako oxymorón. Protože ten ohňostroj, co autor na stránkách vytvořil, lze těžko považovat za ticho. Gradace děje je tak nekompromisní, že než se stihnete vzpamatovat, už zase nevěříte vlastním očím.
Nejde o zas tak úchvatnou zápletku, která by mě poslala do kolen (pořád vzpomínám na jeho první knihu – Dívku v ledu, která mě tehdy naprosto odrovnala a právem se stala jednou z nejprodávanějších knih). Přesto dokáže psát tak, že se mi i při čtení téhle knihy tajil dech. Postavy jsou perfektně vystavěné, živé a přímo vystupují ze stránek. Snaží se reflektovat ženské emoce a jde mu to celkem dobře. Lokaci Chorvatska zase čerpá z vlastní dovolené, takže působí naprosto věrohodně a máte pocit, že tam jste přímo s hlavní hrdinkou.
Možná budete až překvapeni, kam vás příběh dokáže přenést. Já byla. Když pominu někdy až děsivou rychlost, s kterou se Bryndza řítil k závěru, musím říct, že umí vytvořit napětí, které by se dalo krájet, popsat sílu okamžiku a uvěznit čtenáře v příběhu přesně tak, jak potřebuje. Tíživé ticho si prostě chcete přečíst.
A jen tak mimochodem, víte, že „Tři lidé dokážou udržet tajemství… Pokud jsou dva z nich mrtví.“?
Text: Tereza Nováková
Foto: se svolením nakladatelství Cosmopolis
