Maggie O´Farrelová: Hamnet
Rukavičkářův syn, ač vzdělaný, je podle svého nerudného otce líný budižkničemu. Pošle jej doučovat statkářovy synky latině. A tam potká dívku s poštolkou. Netuší, že je to nejstarší dcera statkáře, kterou všichni pro její toulání v lese a zálibu v bylinkách považují za tak trochu bláznivou.
Proti jejich vztahu jsou obě rodiny. Mladí to vyřeší po svém. Když je Agnes těhotná, svatba musí být, byť téměř tajná. Po čase se narodí ještě dvojčata, ale to už manžel jezdí do Londýna, údajně jako otcův pobočník v podnikání. Brzy se prozradí, že má své divadlo a píše pro něj hry.
Autorka přehledně střídá kapitoly z mládí obou manželů a děje po svatbě. Dokáže popsat život ve Stratfordu v osmdesátých letech šestnáctého století, včetně myšlení tehdejších lidí, a hlavně pocitů a myšlení svérázné Agnes, která je hlavní postavou citového a dojemného románu. Umí až s vědeckou přesností vylíčit cestu tří blech asijské opičky, a jak se vlastně mor dostal do Anglie.
Onemocněla Judith, slabší z dvojčat. Matka ji léčí všemi způsoby, které zná, jenže výsledkem je, že umře Hamnet, chlapec plný síly. Manžel přijede z Londýna pozdě, synka už nezastihne živého. Každý truchlí po svém. Matka by se uzoufala, hledá synka všude, vidí jej v podobných plavovlasých chlapcích, chce přivolat jeho ducha, probírá se jeho věcmi.
Otec spěchá do Londýna. Práce mu dovoluje zapomenout. Ale nejraději by zemřel místo syna sám. Koupí ve Stratfordu pro rodinu dům, ale ženu tím neusmíří. Ta, když se dozví, že po čtyřech letech od smrti syna napsal hru, již nazval Hamlet, což bylo tehdy jméno totožné s Hamnetem, doslova se může pominout, vezme koně a doprovázena bratrem jej jede do Londýna hledat.
Kdo dosud nepoznal, kdo inspiroval spisovatelku k jejímu románu, nyní už ví. Protože je v knize ale celá řada fikcí a autorčin záměr byl psát zejména o Agnes a její rodině, neobjeví se Shakespearovo jméno ani jedinkrát. Ani to křestní. Pro svou poutavost a svébytnost a kultivovaný text se Hamnet stal v roce 2020 Knihou roku ve Velké Británii.
Text: Zuzana Dorogiová
Foto: Štěpánka Levá
