V knižním průvodci emocemi Nekašli na sebe psycholožka Tereza Hrušková nabízí osvědčené, a nejen na sobě vyzkoušené tipy a triky, jak o sebe pečovat, aby nám v náročném, hektickém současném světě bylo, se sebou samými i s ostatními, dobře.
Co vaše klienty v poslední době trápí nejčastěji?
Bývají na emoční houpačce. Chvíli nahoře, kdy cítí spoustu energie, potom zase dole, kdy se jim do ničeho moc nechce. Velmi se projevují úzkosti. Ty jsou často symptomem hlubšího problému, který může vycházet i z nejistoty současného světa, jaký aktuálně je a jaký bude. S tím je spojené i téma smyslu, co máme v životě dělat a jak se svým životem naložíme. Máme spoustu možností, a jak si vybrat tu správnou? Sociální sítě, kdy máme pocit, že ostatní všechno hravě zvládají, tomu příliš nepomáhají.
Zdá se, že důvody nejsou pouze osobní, ale má velký vliv, co se děje ve světě kolem.
Ano, žijeme v době obrovských změn. Válka na Ukrajině a obecná nejistota. Každý den se na nás ze všech možných zdrojů valí neskutečné množství zpráv. Jsme přehlcení a je těžké je zpracovávat. Na jednu stranu se cítíme ve stresu, přichází obavy, a o všem příliš přemýšlíme a analyzujeme. Cítíme se zahlcení až přehlcení. Na druhou dochází někdy až k úplnému vypnutí, kdy se cítíme odpojení a jako bychom to nebyli my. Klienti to často popisují jako „mouchy snězte si mě“. Nevíme, jak na to všechno reagovat. Jsme vyčerpaní a raději nechceme nic vědět ani řešit. Potřebujeme chvilku klidu.
Co dělat, když nás pohltí nějaká emoce nebo negativní myšlenky?
Potřebujeme nebýt dlouho ani v „hyperarousalu“ neboli přehlcení, kde jsme neustále v myšlenkách a napětí, ani v „hypoarousalu“ – odpojení –, kde jsme utlumení a nic moc se nám nechce. Cílem je dostat se někam „mezi“, aby byl náš autonomní nervový systém v rovnováze a my se cítili vyrovnaně a spokojeně. Odborně model nazýváme okno tolerance. Můžeme se do něj hezky dostat skrze práci s tělem. Ať už dechem, kdy se zastavíme, nadechneme se a zhluboka vydechneme, nebo uzemněním, ukotvením se v přítomném okamžiku. Opřít se o zeď nebo o strom, posadit se do křesla. Já mám moc ráda techniku „potápěčský reflex“, kdy si přiložíte studené ruce nebo vychlazený gelový sáček na oči a šest až osm vteřin zadržíte dech. Automaticky se zklidníte, protože se zapojí parasympatický nervový systém, který přirozeně tělo a mysl uklidní. Technik je spoustu a najdete je popsané v knize.
Vyšlo v nakladatelství Portál.
Proč bývá tak těžké se o sebe starat?
Ráda starání se o sebe popisuji na příkladu cibule emocí. Někdy jsme si toho na sebe nabalili už tolik, že zastavení je děsivé. Potřebujeme se nejprve dostat přes vrchní slupky. Někdy je těžké se propracovat k jádru cibule, protože se můžeme bát, co pod nimi objevíme. Můžou být dost náročné, a tak raději pokračujeme ve svých každodenních povinnostech nebo se věnujeme někomu jinému než sami sobě. Neznamená to ale, že musíme všechno hned vyřešit. Možná si v první řadě potřebujeme jen odpočinout a být na sebe laskaví. Pokud narazíme na něco těžkého a nepříjemného, neváhejme si o tom s někým popovídat nebo vyhledat odbornou pomoc. Nebuďme na to sami.
Vaše kniha se jmenuje Nekašli na sebe. Co to vlastně znamená? Dát si dortík a udělat si dobře, nebo na sobě pracovat a jít si zacvičit?
Základní myšlenka je pravidelně a konzistentně se o sebe starat. Takže je v tom dortík, kdy se na chvíli zastavím, odpočinu si a dám si něco dobrého. Když ale hodinu skroluju na sociálních sítích nebo pořád odkládám, co bych měla udělat, je to také o tom si říct: stačilo a dělat něco, co mi dlouhodobě víc prospěje. Přiznat si, že třeba něco nezvládám a potřebuju pomoct. Říct „ne“, i když bych moc chtěla někomu vyhovět a zároveň už nemám kapacitu. Prvně se potřebujeme postarat sami o sebe, a pak o ostatní.
Rozumím, že málokomu se chce vytahovat kostlivce ze skříně. Proč si ale neumíme ani dělat dobře?
Dnes je velký tlak na to být produktivní, ať už od společnosti, anebo tlaku od nás samotných. Máme seznam, co všechno chceme stihnout, do toho bychom měli ještě skvěle vypadat, mít funkční vztahy, práci, která nás baví, a pak jet na skvělou dovolenou, ze které dáme krásné fotky na sociální sítě. Pokud to tak není, máme pocit, že selháváme nebo je s námi něco špatně. Myslíme si, že když odpočíváme, neděláme nic užitečného. Často slýchám, že když mají lidé volno, řeknou následovně „dneska jsem nic neudělala“. Odpočinek je součástí výkonu a produktivity samotné. Představte si, že byste nespala. Budete unavená, podrážděná, všechno vám půjde pomaleji a žádného velkého výkonu stejně dlouhodobě nedosáhnete.
Proč je víceméně přirozené pečovat o své fyzické zdraví, ale o duševní ne?
Fyzická bolest je viditelná, hmatatelná a většinou víme, co s ní můžeme udělat. Když nás bolí zub, půjdeme k zubaři. Doktor předepíše medikaci, kterou bereme určitou dobu. Máme jasný plán a postup. U psychického zdraví je spoustu neznámého a nejistého. Můžeme mít obavy. Nechce se nám mluvit o svých emocích, myšlenkách a prožitcích před cizím člověkem. Také nikdy nevíme, co všechno se otevře a některá témata se nám možná ani otevírat nechtějí. Faktorů je spoustu a my nevíme, co vše se bude dít.
Jak na lidi, kteří by potřebovali odbornou pomoc, ale odmítají ji?
Nejlepší je být samozřejmě motivovaný sám od sebe. Nejlepší je za mě netlačit. Neříkat jim, že mají nějaký problém a měli by to řešit, ale zkusit je navést a ukázat možnosti. Můžeme s nimi sdílet vlastní zkušenosti, jak to pomohlo nám. Anebo říct, že tu jsme sice pro ně, zároveň ale vidíme, jak dlouho se s tím trápí a sami už moc nevíme, jak víc bychom jim mohli poradit, a mohli by zkusit popovídat si s nějakým odborníkem. Můžeme jim nabídnout kontakt nebo nějaké odkazy, kde si můžou přečíst, jak to funguje.
Jak vlastně poznáme, že je naše prožívání v normě, a kdy už „přes čáru“ a měli bychom s tím něco dělat?
Pokud jednou za čas vybuchneme nebo nás semele emoce, je to za mě přirozené a autentické. Je přirozené prožívat úzkost, nejistotu nebo strach. Obzvlášť v dnešní době. Pokud se nám výkyvy emocí a zahlcení myšlenkami dějí dlouhodobě, opakovaně a nepříjemně ovlivňují náš každodenní život nebo se kvůli nim začínáme chovat jinak – začneme pocity zajídat nebo se začneme něčemu vyhýbat –, je to znamení, že bychom s tím měli něco dělat. Když vyhledáme pomoc včas, zachytí se problém v samotném začátku a vyřeší se poměrně rychle.
Existují vůbec „dobré“ a „špatné“ emoce?
Ne. Existují jen emoce. My jsme se naučili je hodnotit a rozdělovat na pozitivní a negativní. Já ráda používám příjemné a nepříjemné. Když pocítíme úzkost, máme tendenci se jí leknout, máme z ní strach nebo si začneme říkat, že takhle bychom se přece cítit neměli, chceme se jí zbavit, přicházejí výčitky, a přidávám k tomu další a další emoce. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu a už neřešíme prvotní emoci, ale další, a stává se z toho celá cibule emocí.
I nepříjemné emoce tedy ale můžou být k užitku?
Samozřejmě, je to autentický prožitek. V některých situacích je naprosto přirozené, že se cítíme nervózní nebo se strachujeme. Strach nás chrání a eustres nás může motivovat. Pro každou emoci je nějaký důvod a má nám co říct. Jen se na nich nesmíme zaháčkovat, aby pro nás nebyly náročné.
Vím, že nejde generalizovat, jak to ale mají Češi s projevováním emocí?
Často si všímám, že lidé jsou takoví „people pleasers“ neboli řeknou ano a snaží se ostatním vyhovět a pomoct, i když ve skutečnosti nechtějí nebo na to nemají kapacitu. Neumějí říkat „ne“. Moji klienti jsou převážně mladí dospělí, mezi osmnácti a pětatřiceti lety, a všímám si, že mladá generace už je v psychickém zdraví poměrně dobře edukovaná. Umějí emoce rozpoznat a komunikovat je. Ještě bychom mohli zapracovat na tom, jak na ně reagujeme a jak s nimi zacházíme, aby nám a ostatním neubližovaly.
TEREZA HRUŠKOVÁ (* 1992)
Psycholožka, lektorka a psychoterapeutka KBT (kognitivně-behaviorální terapie). Vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně a nadále pokračuje v doktorském studiu. Stojí za projektem @kpsychologovi, který se snaží bořit mýty a tabu ohledně návštěvy psychologa a starání se o duševní zdraví. Snaží se jednoduše a srozumitelně mluvit o tom, že duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické a že prožívat emoce je v pořádku.
text: Marie Vejvodová
foto: Lucie Bašniarová
