Herečku Terezu Bebarovou znají dobře příznivci divadla, kvalitního dabingu či rodinných televizních pořadů typu Peče celá země. Milovníci audioknih si však její hlas spojují se spisovatelkou Liane Moriarty, jejíž nejnovější román Jablka ze stromu nepadají právě ve zvukové verzi vychází pod hlavičkou OneHotBook.
Čím vás autorčina tvorba tolik oslovila?
Je to bezesporu prvotřídní spisovatelka, která si pro své romány vždy pečlivě nastuduje zajímavou tematiku, což se odráží jak v úžasně vypracované struktuře příběhu, tak v charakteristice postav. Není povrchní a do hloubky zachází i v psychologii hrdinů. V jejích knihách se zároveň najde spousta humoru, což mě osobně velmi baví. Mám ráda, když vedle vážných témat vyprávěním probleskuje i zábavná, lidská stránka. Navíc je tu vždycky skryto překvapení, které drží čtenáře dlouho v napětí – ne vyloženě ve stresu, ale v takříkajíc příjemném tlaku.
Zápletka se tentokrát točí kolem pátrání čtyř sourozenců po zmizelé matce. Je to příběh, který od prvních stránek vtáhne a nepustí, nebo se k napětí postupně propracovává?
Spíš kombinace obojího. Když přistoupíte na způsob, jakým autorka píše, bude vás držet v napětí po celou dobu, jelikož si pohrává s možností, že to celé může být úplně jinak. Jakmile navíc děj vnímáte pozorně, všimnete si, kolik prostoru věnovala vybraným detailům: spousta se jich objeví na začátku třeba jen jako nepodstatná zmínka v uvozovkách a teprve ke konci si uvědomíte, že to nebyly banality. Ohromně mě bavilo romány Moriarty číst, protože i přes značný rozsah díla má každá jedna stránka smysl.
Inspirujete se při čtení reálnými typy z okolí, nebo si figury raději vymýšlíte?
Pro mě je to spíš věc kreativity a instinktů. Herec vždycky čerpá inspiraci z toho, co ho zaujme či osloví, a podvědomě si ukládá cizí emoce nebo reakce. Zvlášť pro mě je to postup velmi intuitivní. Potom – v situaci, když potřebuju tyhle vzpomínky vytáhnout – si vybavím, že jsem podobnou paní už někde zahlédla, nebo že tenhle pán se choval tak a tak a měl určitou řeč těla, hlas… Je to vlastně paleta barev, kterou v průběhu času nasbíráte, a ty už potom mezi sebou jen mícháte, abyste získali potřebné odstíny.
Vychází v červnu v nakladatelství OneHotBook.
Podstatnou roli v knize hrají tenisové kurty, zdánlivě evokující eleganci, galantnost a fair play, avšak pod povrchem se tu odehrávají dramata plná vybičovaných emocí. Jaký dojem jste si z prostředí profesionálních tenistů odnesla?
Úplně to korespondovalo s mým názorem na jakýkoli vrcholový sport. Tenis je hodně sólová záležitost, hraje v něm prim osobnost a individuální odolnost. Je to samozřejmě sport pouze pro skupinu „vyvolených“, kteří k němu mají vlohy, zároveň ale nesmějí postrádat vůli, jistý druh tvrdosti a schopnost nadhledu. Protože kolikrát vás někdo v životě něco učil – a vy jste s tím sekli hned po prvním nepovedeném pokusu? Jenže jak autorka trefně zmiňuje: skutečný talent se nedá zastavit, je pokorný a naslouchá. Což je poselství, které mě velmi zaujalo. Člověk má na sebe klást co nejvyšší nároky a musí vydržet i tisíc nezdarů, aby to přineslo ovoce. Cesta k úspěchu přece nespočívá v tom, že vás nakonec všichni poplácávají po zádech a říkají, jak jste skvělí. Musíte být i tvární, a když vám někdo něco vytýká, brát to jako možnost posunout se kupředu. Úspěch je nikdy nekončící proces, bez ohledu na profesi.
Text: Michaela Merglová
Foto: se svolením Terezy Bebarové
