Na jihu Moravy, v krajině řek a vinohradů, se nad vesnicí Mušov stahují mraky války. Život se tu pomalu mění v tiché napětí mezi Čechy a Němci, kdysi tak blízkými sousedy, kteří po generace sdíleli jednu půdu i jeden osud. Když válka skončí, staré jistoty se rozpadnou. Němečtí obyvatelé musí odejít, jejich domy obsazují noví příchozí a krajina si tiše ukládá paměť všech, kdo tu kdy žili. Ještě ale netuší, že sama brzy zmizí pod hladinou.
Román Tam, kde býval Mušov zachycuje proměny místa, které muselo ustoupit vodě, a lidí, kteří museli ustoupit rozhodnutím mocných. V centru vyprávění stojí Tonda Mráček, poválečný přistěhovalec do Mušova, jenž z touhy po jistotě a výhodách přijímá i členství v KSČ, a o něco starší rodák Mirek Nevřel, neúnavně pátrající po ztracené německé lásce Emmě. Jejich příběhy se prolínají s osudy dalších obyvatel a společně vytvářejí mozaiku jedné krajiny a jednoho století, poznamenaného odsunem, kolektivizací, normalizačními kompromisy i ekologickým a kulturním odporem v době doznívajícího režimu.
Tam, kde býval Mušov je román o paměti a zániku, o vině, smíření i síle míst, která nezmizí, ani když se nad nimi zavře voda.
Vydalo nakladatelství Jota, 2026
Ukázka:
Na konci května si šli Mušovští pro potravinové lístky. Pro Němce platily menší dávky.
Mezi německými rodinami se začala tiše, ale vytrvale šířit zpráva, že je odsud vyženou. Nejprve to byly jen útržky vět, obavy pronášené jen šeptem na návsi či neurčité zvěsti z okolních obcí. Postupně však nabývaly na síle a měnily se v téměř jistotu. Nebyl nikdo, kdo by se jich zastal, nikdo, kdo by jim dal jasnou odpověď nebo alespoň naději. Stará jistota zmizela spolu s režimem, kterému mnozí věřili.
Adolf Hitler, který sliboval velikou Říši a tisícileté trvání, byl mrtev. Jeho sebevražda v troskách Berlína symbolicky uzavřela jednu éru. Válka po sobě zanechala zničenou zemi, vypálené vesnice, rozbombardovaná města a miliony mrtvých. Fronta se převalila krajinou jako ničivá vlna a po jejím ústupu zůstalo jen ticho, prach a nejistota. Ti, kteří ještě nedávno věřili v nezvratnost německé moci, stáli náhle bez ochrany, bez vedení, bez budoucnosti. Byli ponecháni svému osudu. Myšlenka o nadřazenosti rasy, tak dlouho hlásaná a vnucovaná, se jim nyní vymstí. Nejhůře na tom budou právě oni – obyčejní lidé, ženy, děti, staří muži – protože se přes noc stali cizinci v zemi, kde se narodili a kde žili jejich rodiče i prarodiče. V poválečném Československu už pro ně nebylo místo tak samozřejmé jako dřív. Nedůvěra a hněv visely ve vzduchu a kolektivní vina dopadala i na ty, kteří sami do běhu dějin vůbec nezasáhli. Někteří Němci pochopili, že odpor by byl marný. V tichosti sbalili to nejnutnější. Pečlivě vybrali několik osobních věcí, rodinné fotografie, dokumenty, pár kusů oblečení. Naložili svůj skromný majetek na povozy a bez rozloučení opouštěli domovy, ve kterých prožili celý život. Dveře zůstávaly pootevřené, okna bez záclon, zahrady bez péče, ve chlévě se ozýval hladový dobytek, všechen s sebou vzít nemohli. Odcházeli s pohledem upřeným vpřed, aby se nemuseli ohlížet.
A pak, třicátého května, přišel šok, který jim definitivně potvrdil to, čeho se obávali. Mušovem prošel zástup vyhnaných brněnských Němců, dlouhý, unavený průvod starých mužů, žen i dětí pod dohledem českého četnictva. Se sklopenými hlavami táhli kufry a krabice uvázané na provázku. V očích vyhaslost a beznaděj, těla na pokraji sil.
Lidé stáli u cest a mlčky přihlíželi. Bylo jich tisíc šest set. Ubytovali je v opuštěných domech, často s vyraženými dveřmi. Noc Němkám úlevu nepřinesla. Křik, pláč… Ruští vojáci si k nim chodili „pro radost“. Některé se rána nedožily.
Mrtvá těla ležela před staveními, tam, kde ještě nedávno hnily zvířecí mršiny. Smrt brala staré, děti i dospělé. Úplavice, tyfus, vyčerpání. Pláč příbuzných byl tlumený, téměř beze slov, na víc neměli sílu. „Musíme je pochovat.“ Nikdo nečekal na rozkaz. Bylo to jiné pohřbívání, ne s odporem, ale s vědomím, že ukládají do země nevinné. Výrazy utrpení zůstaly mrtvým ve tváři. Pohřbívali všechny, nejvíc trpěli při ukládání dítěte do rakve. Jeho matka seděla nehybně, s vyhaslým pohledem, neschopná plakat. Když rakev klesla do hrobu, zhroutila se za ní. Vytáhli ji. Strohý rozkaz zněl: „Pokračovat.“
Minula dětský kočárek. I kdyby do něj mohla složit celý zbytek svého majetku, odmítla by ho tlačit, obraz dítěte, které už ani neplakalo, by ji pronásledoval celou cestu. Připojila se k průvodu, ze kterého se ozývalo zoufalé Wasser, Wasser. Soucitní lidé jim naplnili kbelík vody. Než se k němu ale dostali, místní četník ho kopnutím převrhl.
„Co jsme to za hyeny? Musíme se podobat těm z koncentráku?“ drtil Mirek pěsti a sklonil se k vědru, že ho znovu naplní. Výhružný pohled a namířená zbraň ho zastavily.
„K nám se chovali za války ještě hůř a ty je chceš litovat?“
Anna Strnadová (* 1950) vystudovala češtinu a francouzštinu. Celý svůj život zasvětila pedagogické činnosti. Její první román Maxl žhář byl oceněn Literární cenou časopisu Reflex. Následovaly historické prózy Prodloužená sonáta života Boženy Němcové, … stačilo jen říct Jáchymov, Volyňská rapsodie a Život na pavoučím vlákně. V roce 2025 jí vyšel román Převaděč mezi dvěma světy o jednom z nejúspěšnějších československých převaděčů přes hranice.
Text: se svolením nakladatelství
Foto: Pexels
