Její příběhy jsou provoněné skořicí, čokoládou a cukrem. Odehrávají se totiž v roztomilé švédské pekárně. Po bestsellerech Pekárna s vůní skořice a Pekárna plná života právě vychází třetí díl ságy pojmenovaný Pekárna svatebních koláčků! Spisovatelka Ruth Kvarnström-Jonesová se sice narodila v Británii, ale už skoro čtyřicet let žije ve Švédsku – a z jejích knih je patrné, jak moc má svou novou domovinu ráda!
Soudě podle vašich románů se zdá, že opravdu zbožňujete pekárny. Čím vás tak přitahují?
Pekárny jsou důležitou součástí švédské kultury. Nejenže je najdete na každém nároží – po celé zemi jsou jich rozesety tisíce! Myslím, že v mnoha směrech plní tutéž roli, jakou například hrají puby v Británii, a to hlavně během dne. Právě v nich se scházejí přátelé, aby si u kávy a něčeho sladkého sdělili novinky. Dnes tu samozřejmě sedává i řada lidí s notebookem a pracuje. Téměř nikdy nechybí Wi-Fi, atmosféra bývá příjemná a uvolněná.
Napadlo vás někdy otevřít si vlastní pekárnu?
Odpověď zní ne! V pekárnách sice strašně ráda vysedávám – hodně času přitom trávím tím, že pozoruju pekaře a povídám si s nimi –, ale nikdy mě nenapadlo založit vlastní podnik.
A jaký je váš vztah k pečení?
Nejlepší amatérskou pekařkou v rodině je moje starší sestra. Já sama peču vánoční perníčky, a když byly moje děti malé, moc ráda jsem je s nimi zdobila. Ale nic víc, opravdu (smích).
Tak aspoň prozraďte, které sladké pečivo při psaní mlsáte nejraději!
Ve Švédsku miluju všechny druhy jablečných koláčů. V Británii zase miluju custard tart, koláč s pudinkovým krémem. Taky mám ráda švédské semlor, sladké bochánky plněné mandlovou náplní a šlehačkou. Dají se koupit jedině před Velikonocemi, a díky tomu jsou trochu vzácnější.
V češtině právě vychází váš třetí román. Na co se v něm můžeme těšit?
Ve třetím díle čtenáři najdou tři hlavní dějové linky. Nechci nic prozrazovat, ale čeká tam na vás svatba, těhotenství i touha po kariéře. Znovu se potkáte se starými známými a přibude i jeden nový zaměstnanec pekárny.
Jedná se o třetí díl v sérii. Bylo psaní tentokrát snazší, nebo naopak v něčem těžší?
Tuhle knihu provázela větší odpovědnost. Nechci tu nic prozrazovat, ale řeknu vám jedno: bylo pro mě nesmírně důležité porozumět bolestné situaci, v níž se ocitá hlavní hrdinka, a vykreslit ji s nejvyšší možnou mírou citu a přesnosti. Nepochybně se najdou čtenářky, které prožily totéž, a já jsem si dávala velký pozor, abych je nějakou neobratností nerozrušila. Navíc jsem si musela nastudovat, co přesně obnáší práce profesionální flétnistky. Myslím, že můžu bezpečně prohlásit, že třetí kniha je hlubší po všech stránkách.
Jaké hlavní ingredience tvoří dobrou romantickou knihu? Máte nějaký recept?
Především musíte vyprávět dobrý příběh. Myslím, že na to žádný recept neexistuje, nebo mi ho aspoň nikdy nikdo neprozradil (smích). Já ovšem vyznávám jedno praktické pravidlo: být spravedlivá a pohlížet na věci z obou stran. To neznamená, že nutně musíte s oběma stranami souhlasit, ale nadchlo mě, jak jsou mé čtenářky rozpolcené, co se týče hlavní hrdinky. Část jí dávala absolutně za pravdu, druhá část s ní ostře nesouhlasila. To je skvělé!
Jak vypadá váš proces psaní? Dodržujete nějaký vlastní postup nebo rituál?
Mám velké štěstí, že můžu pracovat v kanceláři kousek od domova. Právě tam se věnuji všem rešerším a tam vzniká i podstatná část textu. Je to v přístavku jedné staré budovy, která je dnes rozdělená na malé kanceláře. Jezdím tam hned zrána a pracuji celý den. Používám přitom tři monitory: na prostředním píšu, na levém mám časový harmonogram knihy a vpravo si zobrazuju rešerše. Na stole vždycky stojí káva a zapálená svíčka. A obvykle i miska s oříšky… (smích)
Někteří lidé nemají romantické příběhy v oblibě, protože se v nich hodně pracuje s klišé a otřepanými zápletkami. Využíváte tyhle principy ve svém psaní také, anebo se je snažíte převrátit naruby?
Kdosi kdysi prohlásil, že každý román, ať už jakéhokoli žánru, je vlastně založen na jedné ze sedmi metaforických figur. Mám pocit, že je to pravda. Ovšem pokud jde o klišé a náhodu, těmto prvkům se snažím vyhýbat. Někdy to nejde, protože podstatou každého klišé je to, že se v reálném životě skutečně opakovaně objevuje. Takže když se Lovisa ocitne v situaci, kdy by určitým způsobem reagovalo devadesát devět lidí ze sta, jde tady ještě o klišé, nebo o rozumnou volbu autora? Ale pokud se vrší jedno klišé na druhé, pak už román ztrácí originalitu.
Co je podle vás na psaní romantických příběhů nejtěžší?
V první řadě bych měla říct, že své příběhy nepovažuju za čistokrevnou romantiku. Romantika v mých knihách hraje jen okrajovou roli. Označila bych je spíš jako společenské romány. Zajímají mě vztahy mezi jednotlivými postavami. Každá do příběhu vnáší něco jiného. Největší výzva je zařídit, aby každý z těch vztahů – ať už přátelský či nepřátelský – působil opravdově a zajímavě.
V první knize Pekárna s vůní skořice jste využila některé motivy z Romea a Julie. Kteří další autoři vás při psaní ovlivnili?
Bože, tak to je těžké! Hilary Mantelová, Ken Follett, Marian Keyesová, J. K. Rowlingová, Barbara Bradford Taylorová, Margaret Atwoodová… Nedávno jsem objevila Edwarda Rutherfurda a zcela mě pohltila jeho kniha o historii Londýna. Tito autoři a mnozí další mě hodně naučili, především o nutnosti přizpůsobit tempo vyprávění. Mám tendenci se do scén vrhat po hlavě a stejně rychle je opouštím. Ale naučila jsem se, že čtenář potřebuje prostor a čas, aby se v příběhu zorientoval. Spisovatelé a spisovatelky, které jsem zmínila, píšou mnohem delší romány nežli já, a právě od nich se učím, jak zpomalit. Zůstat chvíli ve scéně, kde jsem, a vychutnat si to. A taky že jsou momenty, kdy by se zpomalovat nemělo.
Měla byste chuť zasadit milostný příběh i do jiného prostředí, než je pekárna? Například do knihkupectví?
Zajímavá otázka! Moje nová série nese název Stockholmské poklady. Každá z knih se odehrává v jedné z ikonických budov ve Stockholmu. Těmi poklady v názvu série mám na mysli právě tyto domy. První díl, Báječné ženy z hotelu Grand, se odehrává na počátku dvacátého století a vypráví o neobyčejné Wilhelmině Skogh, která v té době hotel vedla. Jádrem celého příběhu je přátelství: uprostřed velkoměsta, kde vládnou bezohlední muži a diskriminační zákony, se totiž snaží prosadit sedm žen, které v tomto noblesním starém hotelu pracují.
Skandinávie je proslulá drsnými detektivními thrillery. Dá se říct, že se to svými romantickými příběhy pokoušíte změnit?
Vůbec ne (smích)! Neexistuje žádná kniha, která by se líbila všem. Dokonce ani v rámci jednoho žánru.
Co sama čtete, když máte volno?
Všechno. Historické romány, biografie, současné bestsellery. Úplně cokoli, co mě zaujme. Když objevím nového autora, mám sklon přečíst si od něj úplně všechno. Můj manžel tvrdí, že nedokážu jen tak projít kolem knihkupectví. Nejspíš bude mít pravdu – vždycky musím dovnitř aspoň nakouknout!
Jakou nejdůležitější radu byste dala svému dvacetiletému já?
Najdi si věc, kvůli které bys dokázala umřít, a pak pro ni žij.
Ruth Kvarnström-Jonesová (* 1962)
Narodila se ve Velké Británii, ale již bezmála čtyřicet let žije ve Stockholmu. Pozornost literárních agentů vzbudila už v době, kdy ještě pracovala jako reklamní textařka a dostala se na prestižní kurz tvůrčího psaní pořádaný školou Curtis Brown Creative.
Kromě pokračování série z pekárny Ruth píše také blog, a jak sama říká, obvykle je naprosto zavalená svými dětmi, psími chlupy, knihami, časopisy, hudbou, televizí, Twitterem… a kostkami lega.
Text: Žofie Sedláčková
Foto: Kate Gabor
