Zbyněk Vičar, stand-up komik se zkušenostmi scenáristy a redaktora, aktuálně pracuje jako vedoucí odboru tiskových věcí a marketingu Jihomoravského kraje. Vloni debutoval jako spisovatel sbírkou velmi zvláštních povídek s názvem Temná rána. Pro jeho texty je charakteristický černý humor a absurdita, ale zaujmou i fanoušky sci-fi. Sbírka zaujala také porotu sekce fantastiky na letošních cenách Magnesia Litera.
Kterému ze svých povolání se věnujete nejraději?
Většinou z nich se prolíná jedna věc a to je psaní. Samotný proces je dost bolestný: Jaké další slovo napsat? Kam se posunout? Nepatřím mezi autory, ze kterých texty padají. Pak je však krásný pocit, když mám hotovo a věci spolu dobře fungují. Úplně nejhorší je jiná věc – nuda. Někdy je jí třeba, aby člověk nastřádal potenciál do něčeho se pustit. Ale nesmí trvat moc dlouho.
Takže stav „dlouhé chvíle“ je tím, co stojí za většinou vašich nápadů?
Přesně tak. Ale když je třeba, dokážu se vybičovat. Termín funguje skoro stejně dobře jako nuda. Když jsem působil na volné noze, moc volného času nezbývalo, musel jsem se pořád ohánět. Teď mám pevnou pracovní dobu, doma jsem v pět a opět tak můžu nabírat sílu něco tvořit.
Jste známý jako stand-up komik, což je poměrně stresující profese. Je psaní literárních textů vaší formou odpočinku?
To určitě ne, jen to není takový stres, protože se neodehrává před očima někoho jiného. Při stand-upu je každé vystoupení výjimečné, je to alchymie. Záleží na spoustě věcí, v jakém rozpoložení je publikum, jak je uspořádaná scéna a sezení, kolik je lidí, někdy bych řekl, že do hry vstupuje i atmosférický tlak. Když má člověk něco za sebou, nějak to nakonec ustojí. Trému mám vždycky, ale psaní není způsob, jak bych se z ní dostal. Ostatně začal jsem s ním mnohem dřív, už na základní škole.
Pamatujete si vaše první literární pokusy?
Kromě první neumělých textů to byly především parodie, které jsem měl moc rád. Se spolužáky jsme vydávali třídní časopis, s kamarádem jsme do něj vymýšleli komiks. A vyřádil jsem se i ve slohovkách. Dostali jsme třeba zadání „pracovní popis“, tehdy jsem ho zveršoval. Pojednával o postupu při praní ponožek. A také jsem napsal dva divadelní kusy pro dětskou besídku. Už tehdy dost morbidní. Byla to doba, kdy jsem opravdu hodně četl, máme doma opravdu velkou knihovnu, možná dva tisíce svazků. Všechno jsem samozřejmě nedal, ale byl to robustní základ do budoucna.
Působil jste také ve výrobních týmech známých reality shows či celovečerních pořadů. Mike White, tvůrce komediálně-dramatického seriálu Bílý lotos, říká, že ho v tvorbě ovlivnila právě zkušenost z tohoto typu pořadů. Mělo to podobný vliv i na vás?
Byla to každopádně velká škola lidské psychologie. V literární tvorbě jsem ji zatím nevyužil, musel jsem mimochodem podepsat doložku mlčenlivosti. V té komerční však ano. Vymysleli jsme s kolegy pro jedno velké nákupní centrum takovou budku, kam si lidé chodí plnit přání. A oplátkou lze nahrávky z ní využít na sociálních sítích. Přineslo to řadu zajímavých příběhů a emocí a na těch reality show stojí. Je to tedy vlastně také taková mikro reality show.
V povídkové sbírce Temná rána jsou postavy, které jsou (ne)obyčejně lidské. Jsou zmítány svými pudy. Při vidině úspěchu neempatické až brutální, racionalita se jim často vyhýbá. Můžeme sbírku číst jako kritiku společnosti?
Myslím, že každého autora formují jeho oblíbení tvůrci. V mém případě jsou to Charles Bukowski, Ray Bradbury a Jaroslav Hašek. Dost nesourodá společnost, ale myslím, že je přece jen něco spojuje – smysl pro černý humor, absurdita, a to, že se moc nepářou se svými hrdiny. Mám rád, když text odsýpá, člověk se u něj zasměje a někdy ho šokuje. Trocha toho poučení či kritiky je přídavek navíc, nemám zapotřebí moralizovat. Jsme nedokonalí lidé v nedokonalém světě a moc toho se sebou udělat nezvládneme. Tak proč se aspoň tou zvláštní situací nepobavit.
Překvapuje vás, kolik absurdity dokážete ve svých příbězích nahromadit?
Spíš mi to dělá radost. Když mi jedna čtenářka napsala, že by ji zajímalo, nad čím ráno po probuzení přemýšlím, opravdu mě to potěšilo. Spousta dnešní tvorby je k uzoufání předvídatelná. Třeba u průmyslově produkovaného filmu někdy člověku stačí prvních pět deset minut, aby věděl, jak se věci budou mít. Zachraňují to efekty, ale uvnitř se skrývá prázdno. Mám rád filmy a povídky od Woodyho Allena, ten jde v absurditě opravdu na dřeň. U ničeho jiného jsem se tak nenasmál. Když jsem měl zlomenou ruku, brával jsem si jeho sbírky na elektroterapii. Sestra si občas musela myslet, že jsem se zbláznil, jak jsem se za plentou řezal. Podobně dobře jsem se vždy pobavil u díla Monty Pythonů. Doufám, že to tak alespoň trošku budou mít i moji čtenáři.
V povídkách, kde se dostává do popředí téma moderních technologií a jejich vlivu, je v porovnání s jinými texty vidět, že lidstvo stále táhne za kratší konec. Myslíte, že se někdy tento trend změní?
Myslím, že technologicky vyspělou civilizaci čeká nevyhnutelný konec. Všechny ty sci-fi o osidlování hvězd se podle mě mýlí, všechno to pohodlí lidem ubírá vůli k životu a chcete-li, k agresi, která je podstatou každého dobývání. Vesmír nevyjímaje. Naše část světa už teď vymírá, mít víc dětí je totiž nepohodlné a bez dětí se společnosti nepouštějí do riskantních podniků. Nejdál v tom zatím zašlo Japonsko. Takže se mi rýsují dvě alternativy – jakási technologická dekadentní zlatá klec nebo dokonalá katastrofa, kdy se vyhubíme. Ale pár let to ještě potrvá. A třeba to dopadne dobře, kdo ví. Každopádně máte pravdu, taháme za kratší konec provazu. Technologie nám zanedlouho může brutálně přerůst přes hlavu.
V povídce Věštírna se zabýváte předpovídáním budoucnosti. Hlavní postavě Evženovi se díky této technologii daří, ale ztrácí svobodu volby. Chtěl byste znát svoji budoucnost?
Rozhodně ne, to je hlavní myšlenka této povídky. Život je krásný i hrozný v tom, že je nepředvídatelný, nemůžete vrátit tah. Pokud bychom znali budoucnost, nežijeme, ale hrajeme ve scénáři. Samozřejmě, stejně jako u všeho, to tak není na sto procent. Třeba moderní medicína už budoucnost s nějakou statistickou relevancí předvídat dokáže. Upravíte životní styl a třeba se vám díky tomu vyhne závažné onemocnění. Otázkou je, zda daní za to není, že se ho celý zbytek života bojíte. Ale to si musí zodpovědět každý sám.
Sbírka Temná rána je hrou různých žánrů. Který je vám nejbližší? Plánujete napsat literární text delšího rozsahu než je povídka?
První delší povídku jsem napsal ještě na gymnáziu v žánru fantasy. Pak jsem se posunul ke sci-fi a nakonec se propracoval až k dnešní žité realitě. Ty nejzajímavější příběhy se totiž odehrávají právě teď kolem nás, stačí si pustit zprávy nebo se jen dívat kolem sebe. Musím říct, že všechny povídky ze sbírky jsou mi blízké, nějakým způsobem realitu odrážejí, i když se odehrávají třeba v budoucnosti. V příštím textu bych se rád vrátil zpět ke kořenům a rozpracoval svoji první povídku. Bude to výzva, psal jsem ji ještě na stroji, stránky jsem nečísloval, některé se možná i ztratily. Od vydání knihy jsem ale napsal další povídku pro časopis Reflex. Zachycuje globální apokalypsu očima hospodských štamgastů a jmenuje se Bábovky. Tak jestli váháte, zda si Temná rána přečíst, můžete si tam dát ochutnávku. A to i v audio formě.
Text: Zuzana Urbaničová
Foto: se svolením Zbyňka Vičara
