Sbírka rozhovorů s uprchlíky ze Severní Koreje Svědectví o životě v KLDR, která získala ocenění Magnesia Litera, se loni dočkala pokračování. Autorka, koreanistka Nina Špitálníková totalitní režim přiblížila i dětem v pohádce Tota lítá a momentálně píše knihu o mateřství.
Co nového se dozvíme ve Svědectví o životě v KLDR 2?
Jsou to další výpovědi lidí, kteří utekli z nejuzavřenejší země světa. Riskovali život, ohrozili svou rodinu, jen aby mohli žít ve svobodě. A hlavně. Rozhodli se život v KLDR sdílet, aby se lidé zastavili a uvědomili si, co se tam děje. Nebo jen kvůli tomu, že tu tíhu nechtěli nést sami. Myslím, že proto si zaslouží, aby byli vyslyšeni. Každý z příběhů je jiný, protože každý lidský život je jiný. Přesto se v nich objevují společné rysy, které jsou dané tím, v jakém režimu tito lidé vyrůstali a čemu byli vystaveni. Při výběru rozhovorů pro druhý díl jsem se soustředila na ty, které mi přišly osobnější. Chtěla jsem zahrnout rozhovory, které otevírají zase jiný aspekt každodennosti v KLDR.
Vydalo nakladatelství Paradox, 2025
Po jaké knize mají sáhnout ti, kteří první díl nečetli?
Na pořadí nezáleží. Svědectví o životě v KLDR nejsou koncipována jako série, kterou je nutné číst postupně. Každý rozhovor stojí sám o sobě, protože každý lidský život je unikátní. První i druhý díl nabízejí pokaždé jiný úhel pohledu na stejnou realitu, na život v nejuzavřenější zemi světa. Bez znalosti prvního dílu lze plně porozumět druhému a naopak. Kdybych ale měla vybrat jen jeden díl, měla bych docela problém. Nedokázala bych říct, jaký Severokorejec či Severokorejka, jaký hlas si zaslouží vaši pozornost a jaký ne.
Ve druhém dílu jste jeden rozhovor okomentovala. Na co jste chtěla upozornit?
Při práci s rozhovory vždy nejprve ověřuji faktická data z více nezávislých zdrojů. Teprve potom mohu říct, zda výpověď odpovídá tomu, co o KLDR víme. U osobních příběhů je to ale jiné. Nikdy s jistotou nevím, zda severokorejský uprchlík mluví „pravdu“ v tom smyslu, jak jsme na to zvyklí my. Ne že by nutně lhal, ale proto, že paměť, trauma, strach i dlouhodobý život v totalitě zkreslují vyprávění. Někdy si lidé sami nejsou jistí, co je jejich zkušenost a co je převzatý příběh. Proto mi připadalo důležité tuto nejistotu do knihy přiznat. Zvlášť v případě rozhovoru, který se dotýká velmi citlivého a třaskavého tématu. Komentář nemá výpověď zpochybnit, ale dát čtenáři kontext a upozornit ho na hranici, kde už fakta končí a začíná čistě lidská zkušenost.
Co byste ráda, abychom věděli o KLDR?
Myslím, že nejdůležitější nejsou historická fakta ani politické rozbory. Ty jsou samozřejmě podstatné, pokud bych si ale měla přát, aby si lidé o Severní Koreji odnesli jednu věc, pak je to vědomí, že Severokorejci jsou především lidé. Obyčejní lidé, kteří se narodili do špatného režimu. Ne roboti, ne exotická kulisa totality, ne anonymní masa. Často na ně pohlížíme jako na někoho vzdáleného a nepochopitelného. Jejich každodennost – strach, láska, snaha postarat se o rodinu – je ale mnohem bližší, než bychom si chtěli připustit.
V Severní Koreji jste osobně byla naposledy v roce 2012. Jak získáváte povědomí o tom, jak se tam žije dnes?
Pokud bych měla mluvit o Severní Koreji pouze na základě své osobní zkušenosti ze studia na univerzitě Kim Ir-sena v Pchjongjangu, byla by ta výpověď velmi omezená. Týkala by se především života zahraniční studentky v silně kontrolovaném prostředí. Neměla jsem možnost setkávat se s běžnými Severokorejci mimo oficiální rámec. Nedostala jsem se k nim domů, do jejich práce, nemohla jsem si s nimi sednout a mluvit o jejich každodennosti, pocitech nebo pochybnostech. Právě proto jsem se krátce po návratu z KLDR začala systematicky věnovat rozhovorům se severokorejskými uprchlíky. V jejich výpovědích jsem nacházela odpovědi na otázky, které jsem si během pobytu v Severní Koreji kladla, ale nemohla na ně tehdy dostat odpověď. Současný obraz života v KLDR skládám především z dlouhodobé práce s výpověďmi uprchlíků, z archivních materiálů, odborných zdrojů i z porovnávání jednotlivých příběhů v čase. Archivy dávají rámec a fakta, ale porozumění každodennosti a vnitřnímu světu lidí přichází především skrze ty, kteří tím systémem skutečně žili.
Jak vidíte budoucnost KLDR?
Nevím a myslím, že by nebylo poctivé tvrdit něco jiného. Jakákoli konkrétní předpověď budoucnosti Severní Koreje by dnes byla spíš věštěním z křišťálové koule než odborným závěrem.
Napsala jste i knížku pro děti. Bylo těžké vysvětlit totalitu dětem?
O totalitě jsem se svým synem mluvila poměrně často. Nechtěla jsem ho k tomu cíleně vést, ale byl přirozenou součástí mého života i práce. Jelikož jsem na jeho výchovu sama, neměla jsem vždy možnost hlídání, a tak se mnou jezdil i do Jižní Koreje. Snažila jsem se mu vysvětlovat, co dělám a čím se zabývám. A to tak, aby tomu rozuměl. Díky tomu pro mě nebylo vysvětlování totality dětem tak náročné, jak by se mohlo zdát. Měla jsem možnost si to „vyzkoušet“ doma. Sledovat, na co se syn ptá, co chápe, co ho zaujme a na čem pochopí principy totality.
Vydalo nakladatelství Paradox, 2025
Jak totalitu vnímá váš syn, jemuž jste knihu jistě četla?
Vnímal ji už předtím, než kniha vyšla. On vlastně pohádku Tota lítá vidí úplně jinak. Nevznikla totiž z pnutí, že bych cítila potřebu dělat osvětu mezi dětmi. Vznikla proto, že se mě můj syn jednoho dne zeptal, proč píšu knihy pro cizí lidi, pro něj ale nic. Tak jsem vzala pero do ruky a začala psát. Postupně jsem zjistila, že jedinou pohádku, kterou dokážu napsat, je o králi Totáčovi.
Napsala jste i román Severka. Plánujete v beletrii pokračovat?
Ano. Právě teď píšu knihu s názvem Strašná. Pokud se vše povede a najdu odvahu pustit ji z rukou, měla by vyjít letos na podzim. Je to kniha z úplně jiného soudku než cokoli, co jsem psala doposud. Je o tom, jak jsem se jako žena a matka cítila „strašně“, protože jsem necítila to, co se od „správné mámy“ očekává. O vině, studu a stigmatizaci, která kolem mateřství existuje, málokdy se o ní ale mluví otevřeně. Je to pro mě těžké na několika úrovních. Lidsky, autorsky i osobně. Právě proto mám pocit, že tu knihu musím napsat.
NINA ŠPITÁLNÍKOVÁ (* 1987)
Koreanistka, odbornice na KLDR a spisovatelka. Vystudovala koreanistiku v Ústavu Dálného východu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V průběhu studia se vědecky zaměřila na KLDR a v roce 2011 a 2012 se zúčastnila studijních pobytů na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu. V Jižní Koreji vedla rozhovory s uprchlíky z KLDR, z čehož vznikly dvě sbírky Svědectví o životě v KLDR 1 a 2. První díl získal v roce 2021 cenu Magnesia Litera. Kromě odborných publikací napsala i pohádku pro děti Tota lítá a román Severka.
text: Marie Vejvodová
foto: Světlana Mašková
