Někdy je potřeba užít si trochu té drsné a nekompromisní divočiny. Severské detektivky jsou obecně známé sklonem k depresím, temnotě a brutalitě. Detektiv Fabian Risk a jeho švédští i dánští kolegové z kriminálky se v tom všem doslova topí – a často se dá jen stěží určit, kdo stojí na světlé, a kdo na temné straně síly…
PANTEON LITERÁRNÍCH DETEKTIVŮ SOUČASNOSTI
FABIAN RISK
Poučený čtenář si často se zájmem říká – kam až jsou ti spisovatelé schopni zajít, aby mě zaujali, čím chtějí přebít své slavné a známé předchůdce a jaké hrůzy vymyslí, ať jsem dostatečně šokován, kolik dějových linií spletou dohromady, aby si připravili půdu pro nečekané zvraty…
Přiznám se upřímně, že bych tohle jako autor nechtěl řešit, poté co bych se seznámil s Fabianem Riskem. Protože jakýkoli krok do ještě temnějších vod než jaké nám servíruje švédský spisovatel Stefan Ahnhem, už s trochou nadsázky zavání ztrátou osobní pověsti, a v horším případě i obviněním ze sadismu a perverze…
Trampoty osamělého vlka
Fabian Risk je kvůli blíže nespecifikovanému incidentu nucen skončit na stockholmské kriminálce a stěhuje se do rodného Helsingborgu, přístavního města, které spojuje Švédsko s nedalekým Dánskem (což je pro samotný děj důležité, neboť Ahnhem se v pověstné nenávisti, která mezi oběma národy panuje, místy doslova vyžívá).
Krátkou dovolenou hodlá Risk využít i k tomu, aby se pokusil slepit značně narušené vztahy se svou manželkou Sonjou, a také s oběma dětmi – pubertálním Theodorem, nezdravě se uzavírajícím do sebe, a malou Matildou.
Jenže nic takového mu není dopřáno, v letním, sluncem vyhřátém a přívětivém Helsingborgu totiž začíná řádit brutální vrah, který se soustřeďuje na dávnou Riskovu třídu ze základní školy – a jako první oběti si vybral dva násilníky, již si kdysi libovali v drsné šikaně svých spolužáků.
Fabian váhá mezi dovolenou s rodinou a povinností, která pro něj představuje vyšetřování případu – a i když mu rozum velí držet se v pozadí a věnovat se manželce a dětem, ví, že jeho policajtská povaha mu zůstat stranou nedovolí…
Nicméně ani počátek spolupráce s novým týmem rozhodně není ideální. Risk má problémy s autoritami a rád pracuje na vlastní pěst (což sice má na jednu stranu výsledky v podobě obrovského posunu ve vyšetřování, ale na stranu druhou jakákoli taková partyzánština vyvolá u pachatele reakci přinášející další nálož mrtvol). A hlavně – jakožto spolužák zavražděných, dávnou dětskou láskou spojený s manželkou jedné z obětí, patří i on zpočátku mezi podezřelé. Zvlášť když některé kroky, jež podnikl, s nikým nekonzultoval…
Ráj sériových vrahů
Už ve článku o Harrym Holeovi jsem naznačoval, že u severských detektivek občas člověk získává pocit, že sever Evropy je místo, kde všichni nezřízeně pijí alkohol, mají sebevražedné sklony – anebo si svou frustraci vybíjejí tím, že se z nich stávají sérioví vrazi. Nejlépe pak v podobě mimořádně inteligentních sociopatů, kteří mají potřebu hrát si s policií a různě své oběti aranžovat, aby policii i veřejnost co nejvíc vydráždili…
Tady je vše dovedeno do extrému – intenzivního, sevřeného, vyprávějícího na ploše šesti rozsáhlých knih příběh o zlu, osobnostním rozkladu a toxických vztazích (pracovních i partnerských), které člověka rozežírají tak, až začne jednat zkratkovitě.
Risk na rozdíl od Holea ještě svým způsobem má šanci z této mizérie na počátku vybřednout a začít fungovat normálně – jeho rodina má sice k harmonii daleko, ale aspoň se všichni naoko snaží s tím něco dělat. Jenže každá snaha se míjí ve výsledku účinkem, pojítek mezi manželi a jejich dětmi je minimum, každá i domnělá křivda postupně bobtná do olbřímích rozměrů – a mlčení, nepochopení i nezájem postupně jakoukoli trochu upřímnější komunikaci znemožňují.
Riskův osud je tak ještě horší než ten Holeův – protože oba jsou sice stejní vlci samotáři, ale u Riska sledujeme postupný rozklad v přímém přenosu, a to má zejména pro jeho děti fatální následky.
Jeden velký temný příběh
Působivost celé série je podepřena i tím, že šest Ahnhemových románů tvoří vlastně jeden celek – příběh vyprávěný na poměrně malé ploše dvou let, 2010–2012. Po Oběti bez tváře se v prequelu Devátý hrob děj vrací k událostem, které vedly k Riskovu odchodu ze Stockholmu –, a pak plynule pokračuje dál až k jakémusi dílčímu završení v Posledním hřebíku.
Díky tomu může Ahnhem detailněji pracovat i s psychologií jednotlivých postav, krok za krokem čtenáře seznamovat s jejich vnitřními démony – a posléze nešťastníky smetat jako kuželky při bowlingu do propasti nepříčetnosti.
Málokterý z hrdinů kroužících kolem Riska tomuto martyriu unikne – a alkohol je tak pro ně nakonec ten nejmenší problém. Koketerie s nacisty, sklony k vraždění, znásilňování mladých žen, to všechno bují hluboko v podhoubí obou klíčových kriminálních úřadů – toho švédského i dánského –, které i přes často až iracionální nevraživost musí na mnoha případech spolupracovat.
Což v praxi vypadá tak, že si házejí klacky pod nohy, zatajují si důležité informace a vzájemně se obviňují z toho, že se vyšetřování nevyvíjí, jak by mělo. A profituje na tom vždycky hlavně samotný vrah…
Démoni velkého vypravěče
Stefan Ahnhem ve svých románech jednoznačně zúročil dlouhá léta, kdy působil jako filmový a televizní scenárista. Vypráví tak sugestivně a živě, že všechno, co se na řádcích děje, si čtenář představuje skoro jako obraz na plátně. Což zvlášť při naturalistických popisech násilností i obětí brutálních vražd (hlava sežraná potkany, střeva na silnici, vražda petardou, fantazii se zde meze nekladou) přináší nesmírně silný, i když nejednoznačný zážitek.
Také jednotlivé proplétající se linie, které prostupují napříč kapitolami i řádky, a nakonec skvěle zapadnou do celkového obrazu, tříbí čtenářovu fantazii – Ahnhem dokonale umí svádět na falešné stopy, přičemž používá rozsáhlou škálu literárních prostředků. Umně pracuje s flashbacky, s nespolehlivým vypravěčem – a v podstatě pořád tlačí na pilu (v pozitivním slova smyslu). Myslíte si, že už jste v knihách zažili všechno? Ale kdepak, to nejhorší vás ještě čeká…
Série o Fabianu Riskovi patří i v rámci už tak dost drsných severských detektivek k tomu extrémnímu, a rozhodně by se jí měly vyhnout slabé povahy. Nicméně nic to neubírá na tom, jak dokonale je odvyprávěna, na její inteligenci – ani na tom, že pod vším tím krvavým nátěrem se pořád skrývají poctivé, skvěle vymyšlené detektivky, při nichž musí být čtenář stále ve střehu.
STEFAN AHNHEM
Švédský scenárista a spisovatel se narodil v roce 1966 ve Stockholmu, kde dodnes žije s manželkou a čtyřmi dětmi. Dvacet let působil jako televizní a filmový scenárista, mimo jiné napsal čtyři epizody detektivního seriálu Wallander natočeného podle slavné předlohy Henninga Mankella. Je ale i autorem řady původních i adaptovaných scénářů rozličných žánrů – od komedií po thrillery. Jako spisovatel debutoval v roce 2014 první knihou s hlavním hrdinou Fabianem Riskem, nazvanou Oběť bez tváře. Dnes má série šest dílů, zatím poslední, Poslední hřebík, vyšel v originále v loňském roce.
text: Jiří Popiolek
foto: se svolením Euromedia Group
