S knihou Spasitel amerického spisovatele Andyho Weira, který stojí již za takovými tituly, jako jsou Marťan nebo Artemis, konečně známe odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami… Nejsme! A brzy nejspíše nebudeme vůbec… Dámy a pánové – Země končí, totálka, ende, šlus, parazitická forma života pojmenovaná jako Astrofágové si právě teď pochutnává na záření z našeho Slunce a nás tak česká další doba ledová, a co si budeme – doba ledová je doba ledová. S ní jsou na programu dne ochlazování, války, souboje o jídlo, masivní vymírání a další podobné srandy… ale hezky od začátku.
Oblíbený učitel na druhém stupni a poněkud zkrachovalý vědec Ryland Grace se probouzí někde, kde by si zároveň přála skončit spousta lidí anebo třeba vůbec nikdo – ve vesmíru, na poněkud sebevražedné misi mimo naši Sluneční soustavu. Jak se tam dostal? A kdo jsou jeho dva lehce mumifikovaní mrtví spolucestující? Tolik otázek, na které ani on sám nezná odpověď... Retrospektivně pak vidíme Grace, jak je pro své nepotvrzené, ale ani nevyvrácené studie povolán k prozkoumání nového mimozemského života – již zmíněných Astrofágů – a mozaika se postupně skládá dohromady. Ryland zjišťuje, že je na výpravě k hvězdě Tau Ceti, aby zjistil, jak těm mimozemským pidižvíkům zatrhnout tipec. Je jasné, že tam, kde je kniha, film a Ryan Gosling, je i naděje a v případě Spasitele možná i nějací ti „ufoni“ navíc.
Zcela bez mučení přiznám, že se žánru science fiction záměrně vyhýbám, nikdy jsem nebyl fanoušek futuristické techniky a fyziky a raději volím oddychovější žánry literatury. Spasitel mě ale velice příjemně překvapil. Nejdříve bych měl uvést na pravou míru, že jsem nejdříve viděl film a až následně četl knihu. Můj názor je tak ovlivněn obojím. A když říkám, že jsem byl příjemně překvapen u knihy, tak z filmu jsem byl vysloveně nadšený. Ale popořadě.
Přestože se prakticky celý děj točí kolem jedné hlavní postavy, ano, značnou část je to v podstatě takové One Man Show, najdeme zde i ty vedlejší, kterým je logicky v knize věnováno o chlup více prostoru než ve filmu, kde například Strattová může působit jako bezcitná potvora a v knize je bezcitnou potvorou uvědomující si důležitost své mise v historii. Je zde velké morální dilema, které mě osobně velice trápilo a hledám na něj odpověď asi od dob, kdy jsem začal uvažovat nad nesmrtelností chrousta. Má větší hodnotu život jednotlivce, nebo skupiny, kterou v tomto případě představuje celé lidstvo?
Kniha i film jsou prošpikované vědou, technickými záležitostmi, fyzikou, matematikou a dalšími pro mě ne zrovna přehlednými obory. Nutno podotknout, že s trochou soustředění lze téměř vše pochopit, a když zkřížíte knihu s filmem, kde je to i obrazově znázorněno, tak se může orientovat i takový laik, jako jsem já. Přestože tak nějak od začátku tušíte, že to vše přece musí dobře dopadnout, jsou zde zvraty, po kterých si nebudete zas tak jistí, je to příběh plný odhodlání i přesvědčení. Ačkoliv jde o vcelku vážné téma, kniha i film oplývají také humorem, který je zde dávkován vkusně a netlačí na pilu.
Kromě samotné záchrany naší civilizace je motivem příběhu také neobyčejné, a přesto nakonec velice silné přátelství, emocionálních chvil je zde skutečně dost a troufám si tvrdit, že minimálně ve filmové verzi vženou slzy do očí nejednomu divákovi. Jen u malého množství filmů si dovolím říct, že se vyrovnají své knižní předloze. Zde si to klidně dovolím a pro mě osobně film v některých aspektech i knihu překonal. Byla to neskutečná jízda vesmírem za záchranou minimálně dvou civilizací, kdy psaná verze čerpala z poněkud komornějšího ranku, a přesto napínavého a poutavého, a ta hraná sázela na zkušenosti a umění hlavní herecké postavy a akčnější momenty. Film je věrnou kopií své předlohy a odbočuje se v něm skutečně jen minimálně, obojí mě moc bavilo a k obojímu se rád v budoucnu ještě vrátím.
Vydalo nakladatelství Laser, 2026
text: Pavel Polcar
foto: Pexels
