V nakladatelství Host vyšla populárně naučná kniha nazvaná Roztěkané s podtitulem Jak se žije ženám s ADHD. Napsaly ji novinářka Klára Kubíčková a terapeutka Jana Srncová, které na příbězích mnoha žen ukazují, jak s touhle diagnózou bojují ženy, na které medicína zapomněla. ADHD si spojujeme obvykle se zlobivými chlapci, málokdo ví, že jím trpí i dívky a že porucha pozornosti nezmizí s dospělostí. Naopak, právě v dospělosti mohou poddiagnostikované ženy narážet na bariéry, které jim klade neurotypická a patriarchální společnost. „S ADHD se nepojí jen impulsivita, zapomnětlivost nebo hyperaktivita, u žen tahle diagnóza souvisí i s četnými depresemi, úzkostmi, panickými atakami nebo nespavostí a poruchami příjmu potravy. Problém je, že když nevíte, že takovou diagnózu máte, nedokážete ji správně vnímat a považujete se za rozbitou, řešíte symptomy, které na tu diagnózu nasedají, a netušíte, že příčina je jinde,“ vysvětluje jedna z autorek Klára Kubíčková.
Jakým způsobem jste knihu vystavěly a pro koho je?
Roztěkané mají tři roviny: ta první vychází z příběhů, které s námi sdílely ženy, které dostaly diagnózu až v dospělosti. Obvykle se zhoršily její projevy s mateřstvím, přidaly se deprese, mateřské vyhoření nebo úzkosti a ty ženy, úžasné a kreativní, skončily v péči lékařů. Jejich cesta k diagnóze byla spletitá a dlouhá a teprve když zjistily, že mají ADHD, zpětně se jim vysvětlil celý jejich dosavadní život. Měla jsem to podobně, ve dvaačtyřiceti se mi s diagnózou poskládat život jako puzzle, které do té doby leželo na jedné velké chaotické hromadě. Začala jsem pátrat po tom, co za diagnózou vězí a našla mnoho žen, které žily podobný příběh jako já. Brzy mi došlo, že to není jen námět na novinový článek, ale na knihu.
A ty další roviny vaší knihy?
Druhá rovina spočívá ve výzkumech. Nechtěly jsme s Janou jen vyprávět příběhy, ale i rozebrat příčiny. Venku, zejména v anglicky mluvících zemích, už probíhají výzkumy, medicína už chápe, že ADHD u žen se projevuje trochu jinak než u mužů. Podstatné pro nás bylo zmapovat hlavně to, jak souvisí porucha pozornosti s patriarchátem. Protože naše společnost diskriminuje ženy s poruchou pozornosti hned dvakrát – protože jsou to ženy a protože jsou neurodivergentní. Naše příběhy i medicínská data jsou často nemilosrdná, tragická, plná křivd a propadů. Bylo to neveselé psaní, plakaly jsme, vztekaly se. I proto jsme zařadily do knihy ještě tu třetí rovinu, která je trochu humornější – daly jsme prostor ženám s ADHD, které se sdružují v Janině facebookové skupině nazvané Nepozorné ženy, a které s námi sdílely svoje rady, zkušenosti a zážitky často docela humornou nebo absurdní formou, jen při tom čtení člověku trochu tuhne úsměv na rtech…
Vyšlo v nakladatelství Host.
A to publikum? Kdo by si měl Roztěkané přečíst?
V první řadě každého napadne, že je to kniha pro samotné ženy s ADHD, že jim to uleví, když si přečtou, že v tom nejsou samy. To určitě ano. Stejně tak je ale určená pro jejich rodiny, které na nás potřebují tak trochu „návod“, ale vlastně úplně pro každého – může to být užitečné, vidět díky příběhům našich žen, že svět je nastavený podle neurotypických pravidel, že takhle fungují instituce, školství, firmy, zdravotnictví – a že v populaci je zhruba dvacet procent neurodivergentních lidí, jejichž mozek je postavený jinak než typicky. A že mnoho úplně běžných věcí nebo úkonů prostě nezvládnou nebo je to zvládání stojí mnoho sil.
Který příběh z knihy vám nejvíc utkvěl?
Všechny jsou velké a silné. Ale kdybych měla vybrat jeden, byla by to příběh matky, která v důsledku neléčeného ADHD skončila s hlubokými depresemi hospitalizovaná na psychiatrii. Když popisovala, že stála před rozhodnutím, jestli dál zůstávat na mateřské a devastovat sebe i děti svým psychickým stavem, nebo jestli na čtyři měsíce odejít na léčení, plakaly jsme obě.
Jak to s ní dopadlo?
Je stabilizovaná, zbavila se depresí, ale ADHD se vyléčit nedá, můžete s ním jen nějak vědomě pracovat, buďto v terapii nebo léky – a hodně může udělat i přijímající a chápavé okolí. To bychom si přály, aby bylo poselství naší knihy: ať už máme jakékoli mozky, žijeme tu s vámi, umíme myslet out of the box, jsme kreativní, máme obrovskou energii rozjíždět nové projekty, ale často to schytáváme za svoji nedochvilnost, roztěkanost, nesoustředěnost, neschopnost dotahovat věci nebo dodržovat termíny. Kdyby nás společnost ocenila za to, co umíme, ale nesnažila se nás neustále pranýřovat za to, čeho naše mozky nejsou schopné, bylo by to plus pro všechny. Nejenom pro nás, ale opravdu pro celou společnost.
Klára Kubíčková (* 1979)
Vystudovala sociologii a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Deset let působila v MF Dnes a pět let v týdeníku Vlasta. Je spoluautorkou knih Kapky na kameni (2019) o českých a slovenských rebelkách, … a pak bylo ticho (2022) o tornádu v Moravské Nové Vsi a autorkou knihy Kilometry s dětmi (2022). Žije v Brně, má čtyři děti. ADHD jí diagnostikovali ve dvaačtyřiceti letech.
Jana Srncová (* 1981)
Absolvovala mediální a komunikační studia na Masarykově univerzitě. Má dvě děti a žije v Ivančicích. Zabývá se terapií zaměřenou na trauma. Nyní pracuje v terapeutické komunitě pro závislé a studuje obor aplikovaná psychoterapie a inovace v sociální práci. Má ADHD diagnostikované v dospělosti.
text: Klára Větrovská
foto: Pavel Jasanský
