Vilma Cibulková: Dopřej si a pošli to dál

02.12.2021 | Rozhovory
Vilma Cibulková: Dopřej si a pošli to dál

Vilmu Cibulkovou známe jako špičkovou divadelní a filmovou herečku, která umí zaujmout, dojmout, rozesmát, chytit nás a přidržet u příběhu. Není divu, že si ji vydavatelství audioknih OneHotBook vybralo jako interpretku takových bestsellerů jako třeba Vzpomínky na Afriku, Šikmý kostel, Nebezpečné známosti nebo Zlodějka knih. (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: se svolením OneHotBook)

Jaká knížka vám právě teď leží na nočním stolku? Do jakého příběhu jste momentálně ponořená?
Nemám noční stolky, nemám jiného nábytku, než jedno pianino, devět velmi krásných židlí – každá z jiného půlstoletí a jiné půdy, to pro hosty a kočky, dvě křesla, tři pracovní stoly, to pro každého člena domácnosti a všude kolem, když se příchozí porozhlédne, jsou jen knihovny. Plné bezmála osmi tisícovkami svazků. Nemám jiný nábytek krom knihoven. Jsou to svazky z mého života, života mých rodičů, života mého prastrýce, který byl hluchý, a tak se se světem domlouval pouze četbou. A dále knihy po mém prvním manželovi, který si je u mne nechal, aby se mohl k nám domů zase vracet. Dá se říct, že jsem takovým tichým strážcem životů a myšlení mých milovaných lidí. Když sama potřebuji, mám kam sáhnout, mám kolem sebe celou světovou literaturu, včetně publikací odborných. Když danou knihu potřebují jiní, nikdy nechci, aby mi ji vraceli. Co mám přečtené, zůstává ve mně. Krátce: dopřej si a pošli to dál...

Co pro vás tedy knihy znamenají?
Jistotu. Domov. Hmatatelnou stopu skutečné kvality slova a myšlení. Mám tím ale na mysli literaturu, která je pro mne hodnotou posuvnou, obohacující a nezaměnitelnou. Bývala doba, kdy se v divadle každý měsíc stála fronta na měsíční gáži. To jsem pak sbalila svých sedm tisíc a první moje cesta vedla přes Zenklovu ulici v pražské Libni do knihkupectví. Když jsem nenašla kvalitní knihu, tak byl hned vedle knižní antik, a tam jsem vždycky našla kýžený literární poklad. A pak jsem si šla koupit kytku a cigarety za odměnu. Každý měsíc stejný rituál.

Byla jste ke čtení vedená od malinka?
Malinká jsem byla v šedesátých letech minulého století. Dnes je to hádanka, jestli to bylo tou nadějnou dobou, nebo dobrodružnou povahou mých rodičů. Zkrátka jsme nepotřebovali to, co jsme neměli, a co jsme neměli, to jsme ani nemohli ztratit. Měli jsme jen jeden druhého. Po práci naši ulehli na naši společnou postel a střídali jsme se ve čtení, předčítali jsme si a představovali si, co hlavička, to jiný film za víčky. Byla to krásná léta. No, a protože jsme byli dost daleko od civilizace, jak já ráda říkám „daleko od lidí, blízko k srnkám‟, žádná divadla, kina, jen rádio po drátě, tak moji maminku napadlo, že by bylo dobré, abychom tedy v tom koutku země našli nějaké knihy ke čtení. Národní výbor jí dal do ruky velký železný klíč od půdy staré radnice, a když otevřela dveře, vysypaly se na ni stovky knih, rozežraných od myší. A tím začala veškerá idea jediného kulturního velkostánku v obci.

Jak to probíhalo dál?
Rozvážela jsem knihy po obci na kárce od domu k domu, maminka totiž nabírala z Karlových Varů skutečné skvosty. Když se ocitli nepohodlní autoři v normalizační době na indexu, zdekovali jsme romány domů pod postel a maminka využila té krajové nevýhody starých usedlostí a tvrdila úřadům, že ty knihy rozežraly myši. Po večerech jsme trhali laciné romány z padesátých let na malé kousíčky, aby je maminka navrátila zpět na centrálu v Karlových Varech, řka: „Je mi to líto, ale tady máte co zbylo z Mňačka, Vaculíka, Kundery…‟  Ale naše knihovna nebyla jen ke čtení, byl to prostor, kde jsme se jednou týdně scházeli všichni – od pětiletých dětí až po sedmdesátileté německé a maďarské dědky od řeky, na které nikdo nemyslel. Byli jsme jako jedna vyhladovělá rodina, která má touhu si vyprávět a být spolu. No, zkrátka život „Sudeťáků‟. Všichni, kdo v Sudetech vyrostli, nenesou jen osud vlastní, ale osud všech před nimi.

Kdy do vašeho života vstoupily audioknihy?
Tak to nevím. Zhruba před dvanácti lety jsem byla rozpačitá z četby povídek. Byl to pro mne vážně neskousnutelný přesun z dramatických rozhlasových her, které mne nesmírně bavily. Najednou jsem se ocitla sama s masou textu a měla jsem takovou trému, že pět stránek jsem vážně skládala čtyři hodiny po větách, a odcházela ze studia jako zbitý pes, který se zapřisáhl, že další utrpení už zvukařům a sobě vážně nedopřeje... A dnes je to jedno z mých nejmilejších pozastavení času.

Kolik času a energie vás stojí namluvení jedné audioknihy?
Bez ohledu na počet stran jde vždy o stejnou přípravu a úctu k pochopení autora. Přečíst si to umí rychle asi každý čtenář, ale pro mne pak nastává další kolečko, jak autora s režií uchopíme společně. Četba není ani dramatizace, ani ploché čtení, kráčí velmi nevděčně mezi těmi zavřenými víčky posluchače. Přečtu román během týdne, ale do studia nevkročím, aniž bych nad denní průměrnou normou čtyřiceti stran nepracovala na vlastní přípravě, pracovně tomu říkám „notový záznam‟. Někdy mne příliš sváže, jindy mne zachrání, mikrofon zkrátka prozradí jakékoli hnutí naší mysli, v dobrém i zlém. K mé lítosti musím přiznat, že jsem velmi sebekritická. Průměrně čtyřistastránkový román je pro mne se vší přípravou krásných osm týdnů.

Jak moc těžké je uchovat si při čtení zdravý nadhled?
Jejdamane! Tak, jako si u každé divadelní hry neustále opakujeme: vraťme se, děti, k dojmu prvního čtení, kdy s lehkostí vlastně o nic nejde, jen vyhmátnout pointu a pocity překvapení, a pak se stejně nakonec celý zainteresovaný tým herců a režiséra v celé analýze vztahů a děje do díla tak položí, že není cesty zpět, tak se i četba zákonitě potkává se stejným problémem. Navléknu si příběh a jeho postavy a už mne vláčí. A stokrát si mohu opakovat, že je to jen interpretace kýmsi smyšleného příběhu, ale musím najednou obsáhnout kupříkladu pětadvacet postav a vtisknout jim jejich životní postoj, nikoli v hlasové, ale myšlenkové rovině. A to už tak jednoduché není, protože spousta posluchačů s mým osobním příspěvkem souhlasit nemusí. Nenechám jim onu vlastní představu. Četba je krásná, ale velmi ošemetná. Co posluchač, to jiný film za těmi našimi zavřenými víčky, kam si dosazujeme své vlastní životní postavy.

Jak vypadá váš den, když víte, že vás čeká načítání?
Neumím sedávat na vícero židlích, než na té jedné. Pokud mám načítat, tak dopředu vím, že v ty dny nehraju ani představení, ani nezkouším jinou divadelní hru. Mám to ve svém režimu tak nastavené, že si každá z uměleckých složek zaslouží svůj vlastní čas a moji péči. Neumím to jinak.

Staráte se nějak speciálně o svůj hlas?
O hlas obavy nemám, mám takový hlasový potenciál, že obsáhnu i galerku v největších divadlech. Tam moje astmatické potíže pohyb na scéně zakryje. Rozhlasový mikrofon je ale nemilosrdný. Učím se dýchat, abych se jednou neudusila, jako většina mých předků. Promiňte, to je genetická, nikoli politická narážka… (směje se)

Jste jednou ze stálic pražského vydavatelství OneHotBook. Čím je pro vás tahle spolupráce zajímavá, ne-li výjimečná?
Jitka Škápíková, Michal Bureš, Martin Pilař… Tým lidí, se kterými spojuji svoje dramaturgické, umělecké a smysluplné představy, nic víc. Je to moje malé soukromé vítězství, protože se mi v životě daří potkávat jenom takové duše, které naplňují moji představu kvalitní výpovědi. Nechci plýtvat slovy o vděčnosti, když se člověk mého ražení potká s lidmi stejného puncu, to je přeci štěstí, radost, zodpovědnost a pokora. Nemusíme mluvit, pouze po sobě zanechávat své bobky jisté kvality. A pro mne to není práce výjimečná, pro mne je prostě tak kvalitní, jak nejlépe všichni umíme, a to nám vážně stačí.

Pokud se naskytne možnost setkat se s autorem či autorkou dané knihy, využíváte ji?
Nezapomenu na setkání s Kateřinou Tučkovou. Pro mne coby pro takzvaného celoživotního „psáče‟, nikoli literáta, znamenalo setkání s Kateřinou tak zásadní událost, jako když se brnkalista na kytaru potká s rockovou hvězdou. Poprala jsem se s nádherným románem Vyhnání Gerty Schnirch, mojí první audionahrávkou a vedle mne v závěru najednou usedla překrásná obyčejná dívka, podepsala mi svoji knihu a jen zašeptala: „Děkuji‟. Nebrečívám, ale tenkrát jsem celou cestu domů ze studia vyťukávala rytmy štěstí, že má naše země krásné básníky své doby.
Na kontě máte řadu bestsellerů od oceňovaného Šikmého kostela přes Zlodějku knih až po Vzpomínky na Afriku. Který z nich vám dal nejvíc zabrat? A z jakých důvodů?
Žádný ze jmenovaných titulů mi nenadělal potíž větší, než že u této práce pocítíte bolest v zádech. Nejsem zvyklá u práce vysedávat, na to konto se skloněnou hlavou a čtyřmi dioptriemi zavěšenými na nose a v záhlaví. Pak to prostě jen musím rozchodit a zpátky narovnat obratle tam, kde mají být, nic víc. Knihy, které jsem se pokusila nahrát, stály za víc než chvilkovou bolest v zádech. Ano, budu asi s největší láskou vzpomínat na Zlodějku knih a Vzpomínky na Afriku. Jenomže, já mám takový niterný problém, čím více mám k dílu citový vztah, tak se tak úporně přemotivuji, že jsem schopna to i pokazit, neboť osobním vztahem poztrácím právě ten tolik žádoucí  nadhled.

Pomalu, ale jistě se blíží Vánoce. Co byste letos ráda našla pod stromečkem?
To, co bych ráda našla, hledám nejen o svátcích, ale celá léta. A tak nacházím na každém dni alespoň jeden dar. Jak pravil Karsidi: „U vás Středoevropanů panuje přesvědčení, že je ve zdravém těle zdravý duch, u nás v Indonésii se přikláníme k myšlence, že ve zdravém duchu zdravé tělo.“ Věřím, že nám úhel tohoto pohledu dopomůže k pozitivnějšímu nahlížení na sebe sama, své bližní a naše skutečné potřeby a hodnoty.

Vilma Cibulková (58) je rodačka z Ostrova nad Ohří se po dokončení pedagogické školy v Karlových Varech zapsala na DAMU. Ještě za studií hostovala v Divadle Na zábradlí a v letech 1984–1990 byla členkou souboru činohry Národního divadla. V letech 1992–2003 působila v Divadle pod Palmovkou, poté na dalších scénách. Zahrála si ve spoustě filmů (např. Hranaři, Fotograf, Zemský ráj to napohled, Kuře melancholik, Pramen života). Je držitelkou řady prestižních ocenění (např. Cena Thálie, Český lev, Cena za nejlepší ženský herecký výkon na MFF v Moskvě).

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.