Jak herec namlouvá i dvacet postav v jediné audioknize? Viktor Dvořák si to vyzkoušel třeba v příbězích Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. „Spousta kolegů už si všechno nahrává do svých tabletů, kam si dělají i poznámky. Tak daleko jsem nedošel, já mám raději papír,“ říká herec, držitel divadelní Thálie, který zazářil v hlavní roli Václava Havla v celovečerním filmu. Mluví také o dabingu, v den rozhovoru pracoval na komentáři k dokumentu slavného hudebníka Mobyho. (text: Jan David, všechny fotografie: Patrik Borecký, se svolením OneHotBook)

Poslouchal jsi jako kluk rozhlasové příběhy nebo pohádky?
V neděli jsem klasicky poslouchal pohádku. Naučil mě to táta, pár jich poslouchal i se mnou. Díky tomu vím, že rádio také existuje, a že je dobré občas ho zapnout. Třeba Vltavu nebo Prahu.

A posloucháš dneska audioknihy?
Pár jsem si jich naposlechl, ale zatím málo. Teprve před půl rokem jsem si pořídil první auto, takže jsem až nedávno zjistil, jak je super jet, pustit si audioknihu, poslouchat. Doufám teda, že se to...

Jo, smí se to! (smích) Pokud nedržíš telefon u ucha.
(smích) Je to vážně skvělá možnost – řídit a zároveň poslouchat mluvené slovo. Nemusím sedět třeba před nějakou krabičkou a koukat se na obrázky.

Třeba i po tom, co trávíš večery na divadelních prknech?
To víš, že jo. Je to stokrát opakovaná pravda, že poslech podporuje rozvoj fantazie. Nasloucháš, přitom si můžeš příběh sám dotvářet. To je kouzlo rozhlasu.

Na čem teď děláš?
Není to audiokniha, ale také se to týká mluveného slova. Od rána jsem dnes byl ve studiu České televize, kde jsem namlouval dokument, který o sobě natočil muzikant Moby. A bylo to zajímavé.

Co třeba?
Prý se cítil mnohem šťastnější a svobodnější v minulosti, kdy žil za padesát dolarů někde v tovární hale, než když se stal později bohatým a slavným. Začíná svůj příběh tím, jak se jeho otec dozvěděl, že se s ním rozchází žena, a rozjel se autem plnou rychlostí proti zdi. Moby popisuje, jak se potom dál protloukal. Začal strašně moc chlastat, drogovat, probouzel se mezi cizími lidmi, přitom byl u sebe doma.

A tento dokument namlouváš takovým tím typickým, vážným, dokumentárním hlasem?
Záleží, jak je dokument střižený, a toto není ten případ. Moby tam často mluví sám se sebou, nebo ve fingovaných rozhovorech s psychoanalytičkou. 

Takže jsi českým hlasem Mobyho?
Dalo by se to tak říct. Zní to moc hezky, ale když to říkáš, trošku se zdráhám to tak vnímat.

Proč? Jsi dneska skromný?
(smích) Nevím, já se jen vždycky snažím udělat to co nejlépe, baví mě to. A když řekneš, že jsem hlasem Mobyho, tak mi to přijde až nepatřičné. Třeba o něm bude za dva roky další dokument, a pak ho může namlouvat někdo jiný. To označení prostě může mít dost omezenou platnost. Ale ano, měl jsem hlavní komentář v tomto dokumentu, na kterém dělalo víc lidí.

I když je v dokumentu víc než jeden hlas, už se dnes ve studiu při nahrávání navzájem nepotkáváte s dalšími herci. Nechybí ti vzájemná interakce?
Interakce tam není, musíš si ji představit. Dotvářet sám. Mí starší kolegové, kteří zažili dabing ještě před třiceti čtyřiceti lety vzpomínají, jak všichni přišli na celé odpoledne do televize. Chodba byla plná herců, kteří ve filmu dabovali role, a režisér si je zval postupně jako u doktora. Všichni tam byli pořád dohromady, a točili podle toho, jaký obraz přišel na řadu – ve dvou, ve třech, ve čtyřech, spolu. Teď tam přijdu sám, maximálně potkám ve dveřích nějakou odcházející kolegyni. Překvapivě často spolupracuji s Ninou Horákovou od nás z divadla, která má krásný hlas, je šikovná a žádaná, a hodně teď dabuje. Mám štěstí, že s ní často dabuju pár – milenecký, manželský... Většinou to ale zjistím jenom z papíru, z rozpisu. Když pak přijdu do divadla, tak ji pozdravím s tím, že už jsme spolu v dabingu zase chodili.

Aniž byste se vůbec zahlédli.
A aniž bychom se o tom možná někdy vůbec dozvěděli. Někdy to nejde ani postihnout, tak dneska vypadá dabing.

Když se dostaneme k namlouvání audioknih, je to vůbec namlouvání? Jak se tomu říká?
Používám slovo načítání.

Načítáš teď něco?
Teď zrovna ne, ale mám za sebou aktuálně tři zajímavé audioknihy, každá byla úplně jiná. Načetl jsem třeba knihu Aramejský Otčenáš – Meditace na Ježíšova slova. Ta knížka je tady už asi dvacet let, znám ji dlouho, a jsem moc rád, že jsem ji mohl načíst.

Proč?
Je to text, který má filozofický až terapeutický rozměr. Klasický překlad křesťanského otčenáše, který jsme tady dosud znali, je velmi omezující. A parta lidí v čele s Ludmilou Chrášťanskou se před lety rozhodla, že vydá jeho moderní, přesnější překlad. Aramejština totiž byla specifický jazyk, velmi mnohovrstevnatý a mnohovýznamový, kdy u každé věty záleželo, v jakém kontextu byla řečena. V audioknize vždy výrok zazní v aramejštině, a já pak říkám třeba dalších deset významů, které může mít. Přijde mi, že lidé v Ježíšově době museli úplně jinak přemýšlet. Myslím, že si to ani dost dobře neumíme představit. Uměli asi naslouchat mnohem lépe než my.

Četl jsi i aramejsky?
Kdepak, aramejštinu četla Ludmila, protože ji studovala. Já jsem četl ty zbytky.

Zase skromnost?
Dobře, je pravda, že tam zaznívá hlavně čeština. (smích)

A ty další dvě knihy?
Načítal jsem s režisérkou Sašou Bauerovou Tajný deník Adriana Molea. Tuto audioknihu jsme dělali rozhlasovým způsobem, tedy trochu jiným způsobem, než se dělají běžné audioknihy.

To znamená jakým?
Preciznějším, je to víc vyprávěné, víc hrané. U audioknih znám dva způsoby, jak je číst. Některá studia, ale i někteří herci a režiséři ctí variantu, kdy se kniha z mého pohledu přečte suše. Posluchač získá danou informaci textu, ale není to moc hrané. Už je pak na něm, jak moc si v nitru dotvoří atmosféru. Popravdě, s touto formou nemám zkušenosti, zatím jsem tak nic nenačítal, takže na to nemám jednoznačný názor. Netvrdím, co je dobře, ale asi je mi bližší to, co mi dá víc práce. Proto jsme na Adriana Molea potřebovali mnohem víc času, než jsme původně mysleli. Je to i proto, že deníková forma, ve které je kniha psaná, je ošemetná. Aby nepřebíjela obsah, aby to nebylo příliš monotónní. Navíc jsme se rozhodli některé části natočit znovu, takže jsme přidávali frekvence. Výsledek jsem ale ještě neslyšel.

Co jsou frekvence?
Natáčecí frekvence, točíš ve studiu třeba od 14 do 18 hodin. Přidávali jsme nahrávací čas.

A třetí audiokniha z poslední doby?
Ta byla také moc hezká. Načítal jsem několik kapitol z fantasy knížky Prohnilé město od Leigha Barduga. Je to hodně dlouhý příběh. Jednotlivé části příběhu jsou nahlíženy různými postavami a tedy i interprety. Každá postava vždy vypráví celou kapitolu. Každý herec jich tak načte několik a dohromady se tak složí celý příběh. Je to super, protože je vidět, jak na sebe různí lidé nahlížejí. Příběh se najednou jeví jinak než od jednoho vypravěče. To mě na tom bavilo, navíc mám rád žánr fantasy. 

Když ses chystal na svou filmovou roli prezidenta ve filmu Havel, nechal ses zavřít i do vězeňské cely. Jak se připravuješ na načítání audioknih?
Potřebuju hlavně hodně času, brýle a tužku.

Nějaké speciální brýle, co šetří oči?
Kdepak (smích). To jsou moje klasické dioptrické brýle na čtení. Ne každý je k této práci potřebuje. Já už jo.

S poznámkami na papíře pracuješ rád?
Dělám to tak, ale spousta kolegů už si všechno nahrává do svých tabletů, kam si dělají i poznámky. Tak daleko jsem nedošel, já mám raději papír. Píšu, gumuju, značkuju. Jsem v tomto stará škola.

K audioknihám ses dostal skrze několik knih ze série začínající Sirotčincem slečny Peregrinové, kde jsi načetl spoustu postav. Jak se v nich orientuješ?
Zrovna v tomto případě s každou knihu postav přibývalo, takže mi postupně docházely značky. (smích) Všechna kolečka, čárky, křížky a nevím jaké další symboly… Řekl bych, že v šestém díle už bylo nějakých dvacet postav, které musím mít připravené. Samozřejmě není možné, abys všechny ty postavy poznal po hlase na první dobrou, ale o určité rozdíly se vždy snažím. Záleží také na tom, jak moc je chce režisér, se kterým spolupracuješ, odlišovat anebo ne. Přístupů je víc. Mě baví ten rozhlasovější, i proto, že je zábavnější. Navíc to beru tak, že člověk kupující audioknihu od ní očekává zároveň i určitý pohled, výklad, interpretaci.

Jinak by ji mohla přečíst online aplikace.
Přesně tak.

Jak je pro tebe jako herce zajímavé načítání audioknih finančně?
Pokud to chceš dělat dobře, tak tuhle práci nemůžeš převádět jenom na to, co za ní dostaneš. Stačí to tak?

Moc ne. A když bys porovnal ocenění aspoň obecně třeba s filmem, divadlem nebo seriálem?
Neumím to ale porovnat. Když jsem se ptal kolegů, kteří se v oboru pohybují déle, tak jsem zjistil, že jsem dostal podobně, jako by dostali oni. Je pravda, že některá studia se snaží tlačit cenu dolů, bohužel je taková doba, ale já mám většinou dobré zkušenosti. Shrnu to asi tak – za načítání dostaneš nějaké peníze, ale ten čas, který na tom strávíš mimo studio, se stejně nedá zaplatit. Příprava je násobná a tu ti nikdo nezaplatí. Většina lidí, kteří načítají audioknihy, by ti asi řekla, že příprava zabírá víc času, než by se zdálo. To je ale u každé práce, kterou chceš odvést dobře.

Kde se rád připravuješ na načítání?
Doma, když potřebuju klid. Když už mi ticho vadí, vyrazím do kavárny. Ten kavárenský ruch mi dělá v jisté fázi dobře, učím se při něm i texty. A když mi časově teče do bot, tak potom už dělám všude. Využiju každou volnou chvilku v metru, v autobusu... Furt a kdekoliv. V ruce mám tužku a frčím. Každopádně mám radost, že audioknih je čím dál víc. Vypadá to, že lidé o ně mají zájem. Tak si jen přeju, aby se nám všem podařilo udržet vysokou laťku kvality.

Viktor Dvořák (*1979) je herec a dabér původem z Českých Budějovic. Po absolvování DAMU působil v Moravském divadle Olomouc, pak v ostravském Divadle Petra Bezruče. Od roku 2009 je členem souboru Městských divadel pražských. V roce 2019 získal Thálii v kategorii Činohra muži za roli Louise Aronsona ve hře Andělé v Americe. Divákům je známý i z televize díky seriálům První republika, Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě, Redakce. S načítáním audioknih začal před lety s titulem Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti od amerického spisovatele Ransoma Riggse a Společenstvo klíčníků od Daniely Krolupperové. Má rád vlaky a tramvaje, jeho oblíbená je pražská linka 22, rád se projede Posázavským Pacifikem.