Srdcař v cílové rovince se rodil s dupáním a funěním

17.01.2022 | Rozhovory
Srdcař v cílové rovince  se rodil s dupáním a funěním

Běžecký závod v New Yorku blíže propojil kroky novináře Tomáše Poláčka a známého kardiochirurga Jana Pirka. Jeden prožíval svůj první maraton, druhý ten poslední. „Půlku jsme dokonce běželi vedle sebe,‟ říká Tomáš. Po letech se spolu začali potkávat pravidelně, aby velkou měrou i při běhání vznikla kniha rozhovorů. (text: Jan David, všechny fotografie: Tomáš Binter)

Jaké kardiochirurg Jan Pirk srdce?
Honza miluje motory. Je o něm známo, že sbírá veterány a velorexy, na chalupě má spoustu starých motorek JAWA. Od dubna do října pak jezdí do práce – takže ze Žižkova do Krče – na skútru. Náš knižní rozhovor jsme začali dělat v březnu roku 2020, kdy jsem ještě navzdory svému střednímu věku neřídil. Nicméně pár měsíců před tím, než jsme v srpnu 2021 s knihou končili, mě Honza inspiroval k pořízení skútru. Okamžitě jsem se s ním sžil a proklínal oněch promarněných pětadvacet let, kdy jsem řídit mohl, ale jezdil jenom městskou hromadnou dopravou.

A jak to souvisí s jeho srdcem?
Na pár posledních propovídaných odpolední u lahve vína už jsem za ním jezdíval do posázavských Konojed, kde má tu chalupu, na své zelené Vespě stopětadvacítce. Coby začátečník jsem ovšem podceňoval oblečení, a ano, bylo sice léto, ale pohled na hosta v tričku s krátkým rukávem se Honzovi vůbec nelíbil – a tak mi věnoval svou lyžařskou bundu s nápisem JAN PIRK na zádech. Hodnej je, moc hodnej! A když zmiňuju tu bundu, tak má samozřejmě srdce sportovce, dokonce sportovního fanatika. Neusnul by po dni, během kterého by si nezaběhal, nezalyžoval nebo nezajezdil na kole. Díky tomu jsme se taky pořádně poznali.

To bylo při pražském půlmaratonu, kde ti už prý radil, jak běžet?
Roku 2010 mě kolegové z magazínu Mf Dnes poslali na reportáž o tom, jak se neběžec Poláček protrápí pražským půlmaratonem. Honza všechny tyhle závody vždycky běhá, je už takový maskot, tak mi tehdy zcela zbytečně radil, ať například nepřepálím start a rozložím si tempo, jinak zdechnu. Nicméně to jsme si ještě vykali, šlo jen o pár minut... Mnohem líp jsme se poznali na podzim roku 2014 v New Yorku.

Ty jsi běžel poprvé, on naposled k radosti jeho manželky pak prý přesedlal na půlmaratony
Jo, já běžel svůj první a on svůj poslední životní maraton. Protože jsme byli oba sami a neradi zbytečně rozhazujeme, dohodli jsme si na čtyři noci hotelový dvojlůžák. Tehdy jsme si potykali, a půl maratonu dokonce běželi vedle sebe. Až na třicátém šestém kilometru se tehdy šestašedesátiletý Honza utrhl a s časem 3:36 mě nakonec porazil o čtvrt hodiny – rozložit tempo nedovedu dodnes.  

Kolik jste toho spolu kvůli knize naběhali?
Obvykle jsme si jednou nebo dvakrát měsíčně zaběhli sedm kilometrů za líných padesát minut, a potom dvě hodiny seděli u piva nebo vína. Honza by zvládl delší tratě, ale pro mě to nebylo praktické, nahrávku rušilo naše dupání a funění.

Jaký byl první nahrávací běh?
Tak tohle je velká výhoda povídání s Honzou. Na první běh jsem se trochu připravoval, ale na trati mi okamžitě došlo, že to je zbytečné, protože on si skutečně rád povídá, a k tomu je dobrý vypravěč. Myslím, že jsem se zeptal na rok 1948, kdy se narodil, a Honza se přes Jana Masaryka dostal ke svým nesmírně zajímavým předkům, což nám bohatě vystačilo jak na běh, tak na víno po něm.

Byly to nejobtížnější podmínky pořizování rozhovoru?
Vůbec, pro nás je to běhání přirozené, vlastně to bylo – až na zmíněné funění – stejné, jako by někdo jiný dělal rozhovor při procházce.

No, já to asi neumím. Ty ale děláš netradičním způsobem rozhovory častěji.
Snažím se, mám to rád. S Oldřichem Kaiserem jsme různými vlaky putovali přes Osvětim do Treblinky a povídali si v kuse čtyři dny. Byl to jediný rozhovor, který jsme v našem časopisu Reportér rozdělili dokonce do dvou čísel, dohromady měl snad šestnáct stran.

Také jsi hodně dlouho čekal, než Oldřich Kaiser kývnul, a bylo to pak skvělé! Jak to ale začalo s jazzovým trumpetistou Lacem Déczim, se kterým jsi dělal svoji první knihu rozhovorů?
To byla náhoda – dělal jsem s Lacem standardní rozhovor do Reportéra, sedli jsme si, ale hlavně se pak výsledný text hodně líbil Lacovu synovi Štěpánovi. Ten si správně uvědomil, že se blíží tatínkovy osmdesátiny, a tak je možná nejvyšší čas zachytit jeho život a historky ve velkém. Navrhl akci „kniha‟ a já se okamžitě chytl možnosti, že bychom si povídali deset dnů u Laca doma v americkém Connecticutu, dva kilometry od Atlantiku. Dopadlo to nakonec ještě líp – vzal jsem tehdy čtyřletého syna, který se stal obětí Lacovy svérázné výchovy, čímž jsem do knihy zadarmo dostal dost humornou linku.

Rozhovory s trumpetistou a kardiochirurgem od sebe dělí pět let, ale také zcela odlišný mediální obraz. Jeden je vzorem slušnosti, druhý neslušnosti Díky čemu sis rozuměl s oběma?
Laco je mnohem hodnější a slušnější, než si cizí lidi myslí. A Honza je zas oproti svému mediálnímu obrazu mnohem veselejší, lidovější a uvolněnější. Už několik let mi například denně posílá vtipy, které bývají spíš košilaté než intelektuální. Málokdo by asi tipoval, že Laco je striktním abstinentem, zatímco Honza podle mého pozorování denně vypije své čtyři deci vína nebo ekvivalent v pivech. Jedno je ale spojuje, velmi inspirativně stárnou. Ježiš, jak já bych chtěl mít jednou jejich energii! Laco ve svých třiaosmdesáti letech hraje snad sto padesát koncertů ročně, Honza Pirk dělá dvacet operací srdce měsíčně a například dnes mi volal, že právě uběhl čtrnáct kilometrů a jestli nezajdeme na jedno... Jsou neuvěřitelní.

Mně zase přijdeš neuvěřitelný ty, když píšeš ve svých reportážních knihách ze stopování kolem světa, jak dramaticky projíždíš Kongem nebo klopýtáš nocí přes hranice ve střední Americe. Díky čemu se nevzdáváš, ani když máš namále?
Zbytečně bych nedramatizoval. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že mě od patnácti let nejvíc ze všeho bavilo stopovat, a to hlavně na východ, do Rumunska, do Turecka, nebo na Kavkaz. Pak jsem nastoupil do novin, a v Mf Dnes měl dobré šéfy, kteří řekli: „Tak stopem jezdi dál a piš o tom.‟ Byl bych hloupej, kdybych toho nevyužil. Od prvního momentu jsem si té možnosti vážil, chápal ji jako krásnou prodlužku mládí, a když mě na cestách občas něco bolelo nebo štvalo, pořád jsem si opakoval: važ si toho, že takhle můžeš trajdat. Jediné místo, kde jsem se jako stopař píšící reportáže cítil dlouhodobě špatně a v ohrožení, byla Demokratická republika Kongo, a tu jsem ani celou neprostopoval: ve vnitrozemí mě mírotvrci z OSN posadili do nákladního letounu a za hodinu jsem byl na hranici s turisticky mnohem schůdnějším Kongem Brazzaville.  

Byl náročnější stop z Prahy přes Asii a obě Ameriky na jih do Ohňové země nebo napříč Afrikou z jihu na sever?
Mně se zeměkoule objížděla nečekaně snadno. Z Prahy do východoruského Magadanu a z Aljašky do Ohňové země ani jedinkrát nešlo o zdraví. Pak to šlo nádherně i z JAR do Zambie, ale zasekl jsem se v tom Kongu – skončila silnice, všude divní ozbrojenci, nevěděl jsem kudy kam. Tyhle šoky jsem ještě pár týdnů rozdýchával, střední Afrika asi nikdy nebude mým nejmilejším regionem, ale vzpomínám, že od Beninu do Maroka šlo už zase všechno snadno a lidi byli fajn.  Na severu Maroka jsem pak musel do špitálu s malárií, ale s tím se musí počítat.

Krátce po malárii, kterou jsi přežil tak tak, jsi začal běhat. Netajíš se ani v knihách tím, že jsi trpěl úzkostmi a svíráním hrudníku. Co ti ještě v životě pomáhá cítit se líp?
Mé úzkosti mají asi přímou souvislost s těmi dvěma dlouhými etapami cesty kolem světa v letech 2015 a 2017, a následnými knihami, které jsem o tom napsal: v obou případech jsem zcela vyčerpaný odevzdal rukopis a propadl se do depresí.  Rozhodně mi pomohlo běhání, ale musím říct, že když bylo nejhůř, na rok jsem začal brát antidepresiva. Poslední dva roky se cítím dobře, takže bych asi měl zase někam odjet.

Na jakých knížkách jsi vyrostl se už dá asi dohledat v jiných rozhovorech. Jaké knížky čteš rád v současnosti?
Čtu málo, mnohem víc koukám na Netflix. Navíc nebudu originální: ze současných Čechů mám asi nejraději Petra Stančíka a ze světa určitě Michela Houellebecqua. Ale ty musí milovat snad každý chlap ve středním věku...

Tomáš Poláček, novinář a cestovatel, se narodil 21. prosince 1977 otci Lubomírovi (zemřel o pět let později) a matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní – stojí na webu magazínu Reportér, pro který Tomáš Poláček píše rozhovory a reportáže od roku 2014. Velký čtenářský ohlas měla jeho třítýdenní cesta stopem na olympiádu v Pekingu 2008. Přejel také celé Česko na segwayi, na olympiádu v Londýně zase dojel na elektrokole (často vybitém). Zúčastnil se „Dakaru‟ v Jižní Americe, projel přes pouště sever Afriky po arabském jaru. O svých cestách stopem skrze kontinenty napsal dvě knihy, které jsou víc osobní zpovědí než klasickým cestopisem. Další knihu skládal s legendárním jazzovým trumpetistou Lacem Déczim, nově vydal knihu rozhovorů s kardiochirurgem Janem Pirkem.
(s autorem tohoto rozhovoru se znají dlouhé roky, proto si tykají)

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.