František Kotleta (alias Leoš Kyša) a Kristýna Sněgoňová jsou dost možná nejzářivější hvězdy domácí fantastiky. Jejich společná série vesmírných dobrodružství Legie je tedy logicky projektem, který vzbuzuje zaslouženou pozornost daleko za hranicemi fanoušků sci-fi a fantasy. (text: Boris Hokr, všechny fotografie: Michaela Merglová)

Na vaše knihy se nadšeně čeká a ještě nadšeněji se čtou. Přesto, pro neznalé čtenáře, jak byste představili… jeden druhého?
Leoš: Kristýna je zjevení, na nějž jsem narazil díky povídce v časopise Pevnost. Okamžitě jsem věděl, že s ní stvořím nejlepší českou sci-fi ságu všech dob.
Kristýna: Jsem asi jeden z mála lidí, kteří milovali akční fantastiku a přitom se s personou „František Kotleta“ úplně minuli. Když jsem Leoše viděla poprvé, na křtu antologie Ve stínu Říše, kde si nasadil bekovku a najednou se představoval jinak, musela jsem si na Databázi knih ověřit, že jsem to pochopila správně. Měla jsem tehdy matnou představu, že je „František Kotleta“ sdílená identita redakce Pevnosti, a nikdy jsem nezkoumala, jestli je to pravda. Takže i když asi zná většina čtenářů líp než já řezníka z Bruntálu, já znám líp než většina lidí kluka ze Dvorců. A vyhrála jsem, protože je úžasný.  

Už dva roky spolu píšete sérii Legie, ovšem vaše spolupráce začala už dlouho před tím… 
Leoš: Díky povídkovým antologiím Ve stínu, do kterých Kristýna přispívala. A také jsem jí donutil napsat její první román Krev pro rusalku.
Kristýna: Vlastně začala na křtu antologie Ve stínu Říše, když mi poprvé řekl, že shání spoluautory sci-fi série, kterou by rád napsal, aniž by o ní cokoliv dalšího věděl, a já předstírala, že mám hotový román, protože navrhl, že by ho nakladatelství Epocha vydalo. Tehdy jsem měla s bídou padesát stran, ale dopsala jsem Krev pro rusalku asi za čtrnáct dní, což předurčilo můj přístup k deadlinům a systematické práci.
Leoš: Tady vidíš, že lhát se má. Kdyby mi Kristýna netvrdila, že má „prakticky hotový román“, nenutil bych ji tak vehementně ho dopsat. 

Legie je označovaná jako space opera, což je – podle úhlu pohledu – královna sci-fi i vrcholný sci-fi brak. Co vám nabízí a čím si troufáte ji obohatit vy?
Leoš: Legie je hlavně sci-fi seriál a jak mu kdo chce říkat, už je na něm. Nás baví, že to, co jsme od dětství sledovali v televizi, jsme si vytvořili po svém, a věřím, že v mnoha ohledech lépe, protože papír tvorbu neomezuje tolik jako televizní rozpočet. A také jsme to mohli udělat s českým humorem a nadsázkou. Někdy říkám, že je to napůl seriál Firefly a napůl Červený trpaslík. U Kristýny víc Trpaslík, u mě zase Firefly. 
Kristýna: Chápu, ale nemám moc ráda potřebu nálepkovat díla jako „akční fantasy“ nebo „space opera“ a současně volat po multižánrových textech. Čtenář se pomocí „labelu“ snáz zorientuje v nabídce, ale to, že Legie není romantický příběh ze Skotské vysočiny, pochopí už z obálek a našich jmen. Jsme relativně konzistentní autoři a ve svém zaměření „průhlední“. Označení „space opera“ na začátku část lidí zmátlo, protože v Legii nenašli to, co za gró subžánru považují oni – military detaily, vysokou politiku ve stylu Duny, unesenou princeznu, která se jednou možná taky stane Jediem. Legie je hra. Je to humor, papírová krev, volnost a láska k jejím hrdinům. 
Leoš: Je vůbec zvláštní, jak se u nás stala space opera úzkoprofilovým zbožím. My ten nedávný pohled rozbíjíme a hlavně jsme asi jediní, jejichž hrdina ve space opeře skutečně zpívá ve vesmíru operní árie.

Když zmiňujete árie… jakou hudbu ve vesmíru nikdy neuslyšíte? 
Leoš: Ve vesmíru je každá hudba. Ale ta naše šlape ve stylu rebelie, ať už si pod tím představíš punk, rock'n'roll, nebo Nicka Cavea.  

O čem vlastně Legie je? A proč by měla zajímat čtenáře?
Leoš: Legie je o lidech, kteří se postavili mimozemské invazi a rozhodli se přežít a zároveň to nebrat moc vážně. Myslím, že tohle je odvěké téma lidstva a samozřejmě literatury – boj proti silnějšímu, odvaha postavit se uzurpátorovi, i když by možná bylo výhodnější s ním kolaborovat. O tom všem Legie je. A také o těch mimozemšťanech, vesmíru, lásce a humoru. 
Kristýna: Doufám, že proto, že ji píšeme s radostí a myslím, že je to na ní znát. Že si v ní hrajeme se všemi těmi „co kdyby“, bizarnostmi a paralelami s naší minulostí i současností, které by se do jedné knihy nevešly. Že čtenářům neříkáme „žerte tohle velké téma“ a necpeme jim do tváří věci, které v Legii jsou, ale neprvoplánově a ozdobené polevou z humoru, který stejně jako vesmír nemá hranice.

Když říkáš ta „co by kdyby“ a paralely, tak ok – proč mám pocit, že se jeden díl (Rudý vrabčák) odehrává v Kremlu a další (Pán hor) je Hana Marie Körnerová gone wild? Dala by to moje babička? (Ona je mrtvá, ale i tak)
Leoš: Naši čtenáři jsou všeho věku, což je naprosto úžasné. Od patnáctiletých, po devadesátileté. Myslím, že užít si Legii může každý, kdo má rád trochu té nadsázky a dobrodružství. A co se týče odkazů na popkulturu – to je přece podstata české fantastiky, tak proč se jí vyhýbat?
Kristýna: Tvoje babička je ideální čtenář. Jestli byla mrtvá už předtím, nemůže aspoň tvrdit, že jí to způsobila Legie.

Zazněly tady Firefly a Červený trpaslík, z toho mi vychází, že Legie je týmovka. Kdo z jejích postav je vaším oblíbencem?
Leoš: U každého týmu je důležité, aby v něm bylo napětí, trocha nevraživosti či soutěživosti, ale nakonec hlavně schopnost táhnout za jeden provaz. A taky, aby s ním byla zábava. Postavy jsme ladili spolu, takže je milujeme rovným dílem. Dobře, já možná o trochu víc kapitána Moravce. Ale to jenom proto, že je to sympaťák jako já. 
Kristýna: Kapitán Moravec je očividně Leošovo alter ego, zatímco já nic takového nemám a všechny postavy Legie jsou pro mě stejně živé a svobodné jako lidé, které denně potkávám v Lidlu, školce nebo vlaku.

Mimochodem, oba se hrdě hlásíte k braku, ale proč píšete právě sci-fi a fantasy brak, proč ne krimi nebo porno? Jak to mimochodem berou vaše děti? Není jim líto, že nepíšete třeba My Little Pony nebo něco do Magnesia Litera?
Leoš: Moje dcera jezdí na larpy, čte fantastiku a píše hororové příběhy, takže bych řekl, že je ráda. Fantastika samotná je pro mě nejkrásnější z žánrů, protože nabízí obrovské množství postupů, příběhů a vesmírů, ve kterých se mohou odehrávat. Může být vysoká i nízká, náročná i podbízivá, upjatá i holka do větru. Je nespoutaná, svobodná a nikdo jí neříká, jak by měla vypadat, což je pro mě naprosto ideální situace.  A to je na ní nejkrásnější. 
Kristýna: Dcera je na mě pyšná, což je pro každého rodiče cenná hodnota, a líbí se jí celá ta mašinérie, do které je v roli kreslířky zapojená i naše rodinná kamarádka, takže je práce na Legii ještě větší zábava. Synovi je jedno, co a jak dělám, hlavně když mu to vydělá na nové kolo. Pohádky jim vymýšlím bokem, ale možná mi jednou někdo zaplatí i za dobrodružství Drsňáka Jindry, Bobkového Deníska a Šušňové Sofie. V dnešní době, v desetiletích po filmovém Pánu prstenů, čase velkých streamovacích služeb a nostalgii v podobě návratů do světů našeho dětství, je radost být fantastický autor. Čtenáři jsou hladoví po hraní se sny a velkých dobrodružstvích. A vy jako autor s nimi můžete mluvit o všem, ale přitom v mantinelech omezených jen vaší vlastní představivostí. 

Jak se spolupracuje na sérii, která má dvanáct knih a během které ještě musíte ošetřit i svoje vlastní kariéry? A nenutilo vás to někdy k nějakým nepříjemným kompromisům?
Leoš: Musel jsem si zvyknout, že Kristýna se živí jen smaženým sýrem a bílou čokoládou, což pro mě, fanouška zeleniny, je trochu utrpení.
Kristýna: Občas je to náročné, protože den má jen 24 hodin a hlava se unaví snáz než ruce nebo nohy, aspoň ta moje. Legie je hra s parťákem, která mě baví, ale snažím se kvůli ní nezapomínat na své soukromé světy a postavy, jejichž příběhy jim dlužím uzavřít. Dost mi v tom pomáhá právě bílá čokoláda a smažený sýr.
Leoš: A tatarka s hranolkami. Vždycky, když zapomenu objednat tatarku, je naše tvůrčí duo na rozpadnutí!
Kristýna: Protože hranolky bez tatarky je podobná hereze jako Legie beze mě.

Jste součástí fandomu, platí stále, že v tomhle máte coby autoři fantastiky velkou výhodu, protože vás fanoušci nabíjí svou energií přímo na conech, nejen vaše konta?
Leoš: Fanoušci našich knih jsou obrovskou vzpruhou. Na Světě knihy během autogramiády před stánkem našeho nakladatele Epochy ucpali vchod do celého areálu a kolem chodili redaktoři z jiných nakladatelství a vrhali vražedné pohledy. To je obrovská podpora, která nás pohání vpřed skoro tak dobře jako smažený sýr.
Kristýna: Fanoušci jsou skvělí. Velice slušní, zábavní, s často neskutečným rozhledem, zájmy i profesemi. Možná se pletu, protože autorsky neznám jiné žánry, ale mám pocit, že vztah s nimi je zvláštně osobní, jako mít hodně velkou rodinu, jejíž členy sice vídáte jen dvakrát ročně, ale pokaždé si to užijete.
Leoš: Nejlepší je, že je s nimi vážně sranda. Berou nás střílet, nechávají nám v nakladatelství Epocha čokolády… No dobře, nechávají je tam Kristýně, ale když to není bílá čokoláda, kterou jedinou jí, není to krádež!
Kristýna: A teď vážně pro všechny fanoušky. Když mi něco necháte v nakladatelství a nezalepíte to, ostatní to tam sežerou. Sežrali by to možná i zalepené, ale jen ať víte, kam mizí vaše dárky.

Součástí vašich rozhovorů občas jsou narážky na to, jak si vyděláváte na ostrov v Karibiku… co nejbizarnějšího jste si za honoráře za knihy koupili?
Leoš: Založili jsme si společný účet na sdílené náklady. Kristýna si s ním ale omylem svázala svůj účet na Boltu, takže jsme si za to spolu ještě nekoupili nic kromě čepic s pokémonem Pikachu. Ale jednou jsme si za něj půjčili koloběžky a jezdili po Bratislavě v těch čepicích a křičeli: „Nejlepší je stejně Bruntál!“ Naštěstí si všichni mysleli, že jde o nějakou metalovou kapelu.
Kristýna: „Omylem“. Ty jsi ale ňáník!

Stará poučka říká začínajícím autorům „pište o tom, co znáte“. Co jsou vaše libůstky, které prostě v knihách musíte mít?
Leoš: Historie, zvláště ta česká. Miluji narážky na ni dávat do svých knih. Koneckonců, první díl Legie se jmenuje Operace Thümmel.
Kristýna: Velké věci. Miluju věci, které mě přesahují. Velké stroje, velké výbuchy, velká monstra. Mám asi malý penis, ale nevadí mi to.
Leoš: Hlavně, abys měla velký smažák!

František Kotleta je autor dobré dvacítky knih, z nichž každá se stala bestsellerem. Debutoval románem Hustej nářez (2010), v němž postavil mimozemské dobyvatele proti pozemským upírům. Mezi jeho nejslavnější romány patří ty z postapokalyptické série Spad. Jeho poslední romány jsou postapunkový Underground (2020) a Underground: Revoluce (2021), popisující příběh transhumánních prostitutek v Praze roku 22. století. Publikuje i v zahraničí a masivně podporuje domácí autory a autorky a zlolajně si vybudoval identitu renomovaného novináře Leoše Kyši.

Kristýna Sněgoňová, ostřílená povídkářka, finálně rozkopla dveře ke slávě debutovým románem Krev pro rusalku (2018, 2021), drsnou noirovou detektivkou o světě, kde magicky nadané víly žijí na okraji společnosti a živí se jako prostitutky. Podobně drsná Zřídla (2019) ji etablovala jako zkušenou autorku, jež v roce 2020 výrazně zaujala veřejnost sérií Města – originálním postapokalyptickým světem, kde se lidé pokusili zachránit civilizaci díky vyvýšeným městům chráněným před nebezpečím, na které jeho obyvatelé už dávno zapomněli. Tuto sérii dosud tvoří romány Město v oblacích (2020) a Země v troskách (2021). 

Legie
Vesmír je kruté místo. Lidé to zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka udělala z lidstva otroky. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým mimozemským majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc. Vesmírná loď Kraksna pod velením kapitána Moravce vyráží na svou misi…