Česká spisovatelka Simona Votyová se nebojí psát o složitých společenských tématech. Má za sebou bohatou kariéru novinářky a reportérky. Mimo psaní je rovněž autorkou hudebního projektu Čiperkové. V listopadu jí vyšel nový román Myší díra, o kterém (a nejen o něm) jsme si povídaly. (text: Helena Herynková, foto: se souhlasem Simony Votyové)
Simono, pracovala jste jako novinářka, přispívala do časopisů, pracovala jste také jako reportérka pro různé televize. Co vás k této práci přivedlo?
Odmalička mě bavilo pozorovat lidi a představovala jsem si, co asi žijí za životy. Nejvíc mě zajímali ti, kteří nějakým způsobem vybočovali, jak v tom dobrém, tak i ve špatném. Byla jsem zvědavá na jejich příběhy. Nestyděla jsem se zeptat třeba bezdomovce, proč skončil na ulici. Asi mi chybí takt, jak říkala moje babička. Jenže mě tyhle osudy hrozně fascinovaly. A lidé nikdy neměli problém se mi svěřit, spíš naopak za mnou sami přicházeli a mluvili. Začala jsem o nich psát do časopisů a časem i točit reportáže do pořadu Gejzír České televize. V televizi Prima jsem pracovala ve zpravodajství, v oblasti krimi, a i tam to bylo plné lidských příběhů, i když převážně těch smutných. Spoustu z toho teď čerpám do svých knih.
Kdy se ve vás poprvé probudila touha napsat vlastní román?
Nejdřív jsem psala pohádky, a to hlavně pro dceru, když byla malá. Později jsem se pustila do bajek pro děti, které mají nějaká trápení. S Magdalenou Čáslavskou, ředitelkou organizace Nautis, jsme sepsaly příběhy lidí s autismem, tím jsem se vlastně dostala k tvorbě pro dospěláky. Můj první román Provařená jsem začala psát v době, kdy jsem procházela dost složitým obdobím a potřebovala jsem se ze všeho vypsat. Kniha je postavena na pravdivém základě z mého života a do toho jsem samozřejmě přimíchala i notnou dávku fantazie.
Vašimi hrdinkami jsou ženy, potýkající se s různými problémy, o nichž se většinou ve společnosti mlčí. A hledají sílu, aby se se vším vypořádaly. Proč si vybíráte právě takové hrdinky?
Protože takové ženy jsou všude kolem nás, a jak jste řekla, o spoustě problémů se mlčí. Například o tom, že žena žijící po boku alkoholika, se stává spoluzávislou, byť nepije. To jsem popisovala v románu Chci tě mít ve skříni. Nebo téma deprese, kdy člověk nemůže ani vstát z postele, jenže je matka samoživitelka. Jednoduché to ale nemá ani ten, který žije s někým, kdo se v depresích zmítá. I jeho to stahuje dolů. Pak tu máme osamělost, stárnutí, různé strachy a fobie. Toto jsem zase zahrnula do Myší díry, kde nejsou hrdinky jenom ženy, ale jsou tam hrdinové i muži a děti. Ráda bych dala lidem naději, že nakonec se život zvládnout dá, i když kolikrát to stojí obrovské úsilí a dopadne to jinak, než si člověk představoval.
Chcete svými knihami také otevřít veřejnou diskuzi?
Myslím, že některá témata by si to zasloužila, ale možná spíš zamyšlení než diskuzi. Je strašně jednoduché na někoho ukazovat prstem a říkat – ten se má, protože má barák anebo to je lůzr, který nic nedokázal a jenom chlastá. Lidem nevidíte do hlavy, nevíte, co si nesou za břímě. Když je na vás například protivná prodavačka, nemusí to vůbec znamenat nic osobního, ale může se potýkat kdoví s čím. Někdy stačí opravdu jen úsměv a občas se podívat i kolem sebe, nejen na sebe. Myslím, že obzvlášť v dnešní době je tohle moc důležité – pokusit se vžít do druhého.
Myslíte, že čtení knih může být také určitou formou psychického naplnění, či dokonce terapie?
U mě to tak rozhodně je. Myší díru jsem napsala v hluboké depresi v lockdownu, kdy jsem jako spousta dalších zůstala bez práce, protože pracuji v kultuře, do toho jsme se potýkali s distanční výukou devítiletého syna a v hlavě se mi honily černé scénáře o budoucnosti, především mých dětí. Poměrně dlouhou dobu jsem měla pocit, že nic nemá smysl. Abych se z toho vymanila, začala jsem psát a dostala se do úplně jiných příběhů, než byl ten vlastní. To mi hodně pomohlo. Měla jsem hrdiny z knihy ráda, jako by to byly živé osoby. Je to jako když žijete dva životy. To mě na psaní baví nejvíc.
V listopadu vyšla tedy vaše nejnovější kniha Myší díra. O čem je a komu bychom ji určitě mohli věnovat k Vánocům?
Je o sousedech, kteří se skoro neznají. Každý si hledí svého a potýká se s vlastními problémy. Dohromady je svede osmiletý kluk, který má těžkostí možná víc, než by si kdo myslel. A do toho je sleduje někdo, o jehož existenci zatím nikdo netuší. Je tam dávka nadsázky, černého humoru, ale i smutnějších pasáží. K Vánocům bych ji nejradši poslala všem a pak sledovala jejich reakce (smích).
Prozradíte nám (aniž byste čtenářům vyzradila příliš), z jakého důvodu jste si pro Myší díru vybrala tak nezvyklého vypravěče?
Má to být taková metafora. Žijeme v době, kdy o nás ví kdokoliv snad úplně všechno, ale blízcí kolikrát ani netuší, jak se cítíme.
Hrdiny v novém románu jsou sousedé z jednoho domu, kteří opět nemají na růžích ustláno, ale umějí se poprat se životem. Čerpala jste z nějakých reálných příběhů, nebo se jedná čistě o fantazii?
Tentokrát jsem hodně zapojila fantazii. Předešlé dva romány byly víceméně takovou zpovědí, teď jsem to chtěla udělat jinak. Často ale používám vlastní emoce a příběhy, které mi svěřili moji známí.
Přiznám se, že s podobnou partou sousedů bych chtěla sdílet jeden dům, protože z nich čiší naděje a po dočtení jsem se ještě dlouho usmívala. S čímž souvisí – máte ráda, když se s vámi čtenáři dělí o zážitky při čtení vaši knih?
To miluju a nabíjí mě to. Kolikrát jsem překvapená, když v příběhu najdou něco jiného než já nebo naopak cítí přesně totéž.
Jaké knihy baví vás osobně, co máte právě rozečteno?
Jsem docela velká čtenářka, nejradši mám psychologické romány. Poslední dobou jsem chtěla číst hlavně něco zábavného, protože současná doba je poměrně zoufalá a potřebuji se zasmát. Hodně mě pobavil například román Doppler, který napsal Erlend Loe.
Mimo vlastní tvorby se věnujete také dětské kapele Čiperkové. Můžete nám tento projekt přiblížit, oč se jedná a kde můžeme Čiperky vidět?
Je to dětská kapela, která vystupuje téměř každý víkend po celé ČR, na festivalech, městských slavnostech, v kulturních domech atd. Na svém YouTube mají přes dvě stě milionů celkových zhlédnutí. Vystupují pro nejmenší a mám vždycky radost, když vidím, jak si děti, ale i jejich rodiče zpívají naše písničky. Je to projekt, který jsem vymyslela se svým partnerem a kamarádkou pro naše vlastní, tehdy dvouleté děti. Naším cílem nebyla ani vysoká sledovanost, ani vyprodané koncerty, seběhlo se to nějak samo. O to víc nás to těší. Pro Čiperky jsem také napsala dvě knížky, jsou to pohádkové zpěvníky, ta poslední se jmenuje Čiperkové – Frčíme dál a vyšla letos v červnu.
Co vás baví ve volném čase?
Většinu volného času věnuji synovi. Mám také dospělou dceru, se kterou hodně cestujeme, naposledy jsme byly v Irsku a před covidem ve Finsku u polárního kruhu, kam plánuju poslat jednu z mých dalších postav. Jinak mám ráda procházky se psem, hotjógu a čtení. A v zimě snowboard, potřebuji si občas „vymlátit“ hlavu adrenalinem.
Vím, že Myší díra vyšla nedávno, ale pracujete už na něčem novém, nač se můžeme těšit?
Právě jsem začala psát román Kdyby. Píšu ho ještě s jednou autorkou, nechceme prozrazovat o koho jde, to je zatím naše tajemství. Píšeme o stejné postavě, která ve stejné situaci udělá rozdílné rozhodnutí. Podle toho se pak odvíjí rozdílně i její život a pochopitelně to ovlivní i lidi kolem ní. Každá píšeme jednu verzi jejího životního příběhu Kdyby.
Simona Votyová je spisovatelka a manažerka hudebních projektů. Několik let působila v televizi Prima jako televizní reportérka krimi, pravidelně přispívala do několika časopisů, měla vlastní blog na serveru Proženy.cz. Pracovala na projektu Nadace Vodafone a také jako PR manažerka v asociaci pomáhající lidem s autismem. Spolupracovala na několika televizních dokumentech, pro Českou televizi natáčela reportáže do pořadu Gejzír. Podle její první knihy Dalmatin Barvička vznikl dětský muzikál Bílý dalmatin, jenž úspěšně několik let uvádělo divadlo Kalich.
Je autorkou deseti knih pro děti i dospělé, Myší díra je jejím nejnovějším počinem. Mimo psaní je zakladatelkou dětské populární kapely Čiperkové. Má dvě děti – Sabinu a Matěje – a žije nedaleko Prahy.
