Příruček osobního rozvoje vyšly již desítky. Málokterá je ale tak praktická a srozumitelná jako Úzkost mě nezlomí. Pod vedením terapeuta a kouče Roberta Řeřichy čtenáři o změně života k lepšímu jen nečtou, ale přímo jí dosahují. Podstatné je udělat si na sebe čas.
Razíte heslo „štěstí naproti“. Co pro vás osobně je štěstí?
Pro mě je to určitá vize, kterou o svém životě máme, a k níž se snažíme směřovat. Štěstí vnímám jako šipku ukazující ke spokojenosti a větší autenticitě. Každý další krok na téhle cestě pak přináší pocit štěstí.
Autenticita je v dnešní době velmi skloňovaný pojem. Co si pod ním představujete?
Z dětství a dospívání si neseme určitá nastavení a vzorce, které nás často dostávají do pastí, ve kterých se ocitáme znovu a znovu. Když tyhle „slupky“, které nám už neslouží, odhodíme, dostaneme se do bodu, kdy se můžeme svobodněji rozhodovat sami za sebe. Autenticita pro mě znamená právě tuhle svobodu – zvolit si vlastní hodnoty, řídit se jimi a díky motivaci, vůli a odolnosti si je udržet. Odtud pak vychází i spokojenost, protože jsem v souladu sám se sebou. A když jsem spokojený já, bývá spokojenější i mé okolí.
Kdy jste ve svém životě pocítil, že potřebujete udělat změnu?
Knížka vlastně shrnuje mou dlouhou cestu. Původně jsem vystudoval medicínu, ale nikdy jsem nepracoval jako lékař. Pohyboval jsem se spíš v manažerských pozicích ve zdravotnictví a farmacii. Postupem času jsem se ale dostal do bodu vyhoření. Byl jsem vyčerpaný a ztratil ve své práci smysl. Každé z hlavních témat knihy jsem si sám zažil. Každá kapitola mě někam posunula – blíž k sobě, dál od stresu, napětí a úzkosti.
Vyšlo v nakladatelství Portál.
Co jste dělal, abyste se štěstí přiblížil?
Uvědomil jsem si, že se musím začít víc starat o své tělo i psychiku, a začal jsem se v tom vzdělávat. Zásadní pro mě bylo nastavit si režim. Málo jsem se hýbal, měl jsem rozhozený spánek, a tak jsem si vytvořil denní rutinu a začal ji dodržovat. Nebylo to snadné, ale krok za krokem jsem se učil víc vnímat své tělo při relaxaci a meditaci a zároveň jsem pravidelně chodil na terapii. Postupně jsem se zklidnil a začal se lépe poznávat. To mě dovedlo až k tomu, co chci opravdu dělat. Nejprve jsem koučoval, nakonec jsem se ale našel v psychoterapii. Teď dokončuji psychodynamický výcvik a cítím, že jsem konečně na správném místě.
Změny se neprovádějí lehce. Co vám pomohlo vytrvat?
Nejdůležitější pro mě bylo mít jasnou vizi – vědět, proč to celé dělám a proč mi to dává smysl. A pak to byli také lidé kolem mě a terapie, na kterou jako každý terapeut ve výcviku chodím dodnes a opravdu jí věřím. Je to ale dobrodružství, které nikdy nekončí.
Kniha je plná nejrůznějších cvičení. Z jakých směrů vycházejí?
Vycházejí z různých směrů, především ale z kognitivně-behaviorální terapie a psychodynamické terapie. Kognitivně-behaviorální terapie pracuje s tím, že naše myšlenky ovlivňují emoce a chování. Učí nás pracovat s myšlenkovými vzorci a hledat zdravější způsoby, jak o věcech přemýšlet. Psychodynamika jde víc do hloubky – zaměřuje se na to, co máme uložené v nevědomí, co se dělo v minulosti a jak se to promítá do našeho chování dnes. Snažím se klienty vést k uvědomění souvislostí a k tomu, aby získali pravdivější náhled na sebe i svůj život. V knize ale nechybí ani prostor pro meditaci, mindfulness, sebepoznání a práci s tělem.
Přijde mi, že úzkosti a nespokojenost se životem trápí v dnešní době hodně lidí. Čím to je?
Žijeme v konzumním kapitalismu, kdy už nemusíme bojovat o přežití, protože máme všeho dostatek. Současně jsme ale pod tlakem, že bychom toho mohli mít ještě víc. To, co máme, nám nestačí a jsme nespokojení. Nabízí se nám nespočet možností a nevíme, jak si vybrat, což vytváří napětí a nejistotu. Do toho přichází sociální sítě, které situaci ještě zhoršují. Mladí lidé to mají podle mě opravdu těžké. Neustálým skrolováním na sítích narušují přirozenou funkci dopaminu a vzniká u nich závislost na stále silnějších podnětech. Jsou v pasti, kterou na ně nastražily předchozí generace.
Nespokojení ale přece nejsou jen mladí lidé, ne?
Určitě ne. Mladí to ale mají složitější i tím, že mají jiné vzory. V mém dětství byli vzory dospělí, kteří něčeho dosáhli – lidé, kteří šli za cílem dlouhou cestou a úsilím. Dneska stačí vidět sedmnáctiletého influencera, který působí úspěšně, a můžete snadno propadnout iluzi, že všechno lze mít hned. Tato iluze vytváří na mladé lidi obrovský tlak.
Co byste řekl klientovi, který za vámi přijde s větou „zkusil jsem už všechno a pořád nic“?
Často si v tu chvíli říkám, jestli to spíš neznamená, že už všeho nechal. Záleží také na tom, jestli zkoušel věci, které opravdu fungují, dělal je správně a jestli byly vhodné právě pro něj. Klíčová je pravidelnost. Potřebujeme si vytvořit rutinu, která nám pomáhá – věnovat se každý den relaxaci, meditaci nebo třeba dechovým cvičením.
Co když řekne, že nemá čas?
To je častý problém. Společnost nás tlačí k tomu, abychom pořád někam spěchali, podávali výkony nebo dělali něco pro ostatní. Na sebe si čas nenajdeme. Místo toho, abychom si hned psali seznam, co všechno budeme dělat, je lepší se nejprve zastavit a zeptat se: Co mi brání se sobě věnovat? Proč to nepovažuji za důležité? Bez toho kroku se změna dělá těžko. Je podstatné si uvědomit, že ta cesta není krátká a nevyřešíte všechno za týden. Když ale budete dělat správné kroky a přemýšlet nad tím, proč jste se dostali tam, kde jste, dostanete se blíž k sobě – k té autenticitě, o které jsem mluvil na začátku. A taky budete snáz opouštět vzorce, které vám škodí. Důležité je vydržet, nespěchat a mít se sebou trpělivost.
Když se do toho pustíme, jak začít a vybudovat si návyk?
Začněte po malých krůčcích. Vyzkoušejte si různé techniky a najděte jednu, která vám nejvíc pomáhá ulevit si od úzkosti nebo se uvolnit. Té se pak držte, udělejte z ní rutinu a sledujte svůj pokrok. Když uvidíte, že vám to dělá dobře, bude vás to motivovat pokračovat. Důležitá je taky vize a závazek. Pomáhá třeba svěřit se někomu, že na sobě pracujete – nejste v tom pak sami a nechcete zklamat ani sebe, ani toho druhého. Nebo můžete napsat dopis sami sobě a dát si v něm slib, že do toho jdete. Důvěřujte procesu a pozitivní výsledky vás budou motivovat pokračovat dál.
Často nás brzdí neodbytné nebo negativní myšlenky. Jak na ně?
V první řadě musíme přijmout, že asi nikdy úplně nezmizí. Častá chyba při meditaci je, že se jich snažíme zbavit za každou cenu. Tím na sebe ale vytváříme tlak, soustředíme se na výkon, a paradoxně si tím spíš škodíme. Je důležité být k sobě laskavý. Když se navíc dostaneme do začarovaného kruhu, kdy se jedna negativní myšlenka nabaluje na druhou a začínáme panikařit, prvním krokem je co nejdřív si uvědomit, že se to děje, a pokusit se z toho vystoupit.
Mně osobně pomáhá napojit se na tělo. Dělám si krátký body scan – postupně si představuji jednotlivé části těla a vnímám, jak se v nich cítím. Za chvíli už ani nevím, na co jsem to vlastně myslel.
Tím ale problém nevyřešíme.
To ne, když jste ale uprostřed paniky nebo zahlceni negativními myšlenkami, stejně nic nevyřešíte. Tyto pocity přicházejí ve vlnách – je třeba se naučit je ustát a věřit, že zase odejdou. Až když se cítíme lépe, můžeme se k nim vrátit a podívat se na ně z jiné perspektivy.
Pomáhá například přerámování – ptát se, jestli jsou ty myšlenky skutečně pravdivé, hledat protiargumenty nebo si uvědomit, co je spustilo. Často pramení z minulých negativních zkušeností nebo neužitečných vzorců, které si neseme životem. V jádru to většinou souvisí s tím, jak vnímáme sami sebe. Zase jsme zpátky u sebepoznání a lásky k sobě.
V knize je též cvičení „můj ideální den“. Jak vypadá ten váš?
Pro mě je důležitý začátek dne a rutina. Než začnu pracovat, mám asi dvě hodiny, které věnuji jen sobě. Dám si rozcvičku nebo si jdu zaplavat do Vltavy. Otužuji se celý rok a často při tom zažívám až euforické pocity. Pak se pustím do práce, která mě naplňuje a baví. Rád se sebevzdělávám a mám radost, když můžu vyrazit na seminář a naučit se něco nového. Kolem páté se snažím mít už volno, sejít se s kamarády nebo si odpočinout. Ne každý den to tak samozřejmě dopadne. Někdy si říkám, že bych měl vzít svoji cvičebnici a projít si ji znovu pěkně od začátku až do konce
(smích).
ROBERT ŘEŘICHA (* 1972)
Vystudoval všeobecné lékařství a poté se věnoval výzkumu rizika vzniku nádorových onemocnění vlivem ionizujícího záření. Po ukončení studia MBA působil v mezinárodních korporacích, později pak v digitálních agenturách jako kreativní ředitel a account manager se zaměřením na zdravotnictví a farmaceutický průmysl. Je absolventem Psychoterapeutické fakulty (PVŠPS PPF) a výcviku ve schematerapii, nyní dokončuje pětiletý výcvik v psychodynamické terapii. V současnosti se věnuje psychoterapii, píše články a tvoří online kurzy Štěstí naproti, které jsou zaměřené na zvládání úzkosti, panických atak a fobií.
Text: Marie Vejvodová
Foto: se svolením Roberta Řeřichy
