Kdysi se věnoval právu, dnes patří mezi známé spisovatele, na jejichž nové příběhy se čeká netrpělivě a s napětím. Má to svůj důvod – knížky Petra Prouzy jsou autentickým obrazem života a doby. A rozhodně se v nich nic nelakuje na růžovo. Ta nejnovější vyšla letos a jmenuje se Na hraně dnů. (text: Martina Vlčková, foto: se svolením nakladatelství Šulc-Švarc)

Na pultech knihkupectví se na jaře objevila vaše nová knížka. Jaká z vašeho pohledu je? Jak byste ji charakterizoval?
Musím poznamenat, že Na hraně dnů je kniha dost odlišná vlastně od celé mé předchozí tvorby. Není to román či novela, nejsou to ani povídky, natož sbírka básní. Je to osobní literární dokument o době a lidech. Navíc doplněný pestrým, dobrodružným příběhem jedné mé nepoznané, však vpravdě fatální čtenářky, jejíž naléhavý dopis uspíšil mé vzpomínání. A kdybych měl knihu stručně charakterizovat, je to rozmanité vyprávění o různých podobách smíchu osudu. Ten může být ironický, smířlivý, přející, ale i nemilosrdný.

Prozradíte něco o jejím vzniku? Jak dlouho jste na ní pracoval?
Kniha Na hraně dnů vznikala neobyčejně pracně a zdlouhavě, jedním z důvodů bylo i dohledávání faktů v minulosti. Ostatně, píšu o tom i v textu, že celé to vyprávění je mé osobní svědectví, za které ručím, byť někdo může mít odlišné vzpomínky. S různými nenadálými přestávkami mi to trvalo přes tři roky, a pak se ještě čekalo v nakladatelství.

Ve vaší novince se to hemží známými osobnostmi. Podle jakého klíče jste je vybíral?
Vskutku připomínám mnohé české osobnosti. Rozsáhlejší portréty se týkají mých blízkých přátel většinou ze světa literatury, ale i politiky. A menší kapitoly jsou věnovány jiným známým osobnostem, většinou v neznámých zajímavých událostech, jejichž jsem byl svědkem. To je třeba jednání prezidenta Miloš Zemana se spisovatelem Milanem Kunderou. A jenom uvedu další jména zachycených osob – spisovatelé Bohumil Hrabal, Ladislav Fuks, Jan Skácel, Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Josef Škvorecký, ale také třeba malíři Jan Zrzavý a Karel Laštovka, či politici Jan Kavan a Petr Pithart.

Co pro vás vlastně znamená přátelství?
Myslím, že dobré a platné přátelství nikdy v plynoucím čase nemívá černobílé podoby. Nikdo nikdy a nic není jen černé nebo bílé. Což se právě osvědčuje v nelehkých situacích.

Které osobnosti, o nichž v knížce píšete, vás zásadně ovlivnili?
Je nejspíše určující, že mě v rozličných směrech nejvíce ovlivnili mí dlouholetí vzácní přátelé mimo literaturu. A byli to především politik Jaroslav Šabata a filozof Karel Kosík, na oba stále vděčně vzpomínám.

Přesto se ještě zeptám na vaše literární přátele – jak to vypadá, když se potkají dva spisovatelé? Povídají si i o něčem jiném než o svých příbězích a jejich hrdinech?
Když se potkají dva spisovatelé, tak se málokdy spolu vybavují o literatuře, natož o svých knihách. Rozebírají často politické poměry a zvláště nyní, i při událostech v mezinárodním měřítku, si souhlasně říkají, že vehementní hlasatelé prý jedině správného názoru na společnost a lidské vztahy, by potřebovali nakopat někam. Názorovou diktaturu jsme my starší zažili, a rozhodně už o opakování zásadně nestojíme.

Vaše manželka působila jako velvyslankyně, takže je vám blízká i diplomacie. Jak na vás tenhle svět zapůsobil? Co si o něm myslíte?
Čtyři roky pobytu ve Finsku, kde jsem byl jako manžel české velvyslankyně, byly pro mne hodně zajímavé, plné zážitků a v dobrém nezapomenutelné. V knize Na hraně dnů je o tom hned několik kapitolek, třeba o zákulisí diplomatického života v Helsinkách, a snad i zábavné líčení, jak ve značné přesile manželek ambasadorů nevšedně společensky obstáli tři manželé velvyslankyň.

A jak se vám ve Finsku líbilo? Jak na vás zapůsobila příroda nebo mentalita místních lidí?
Severská krajina je mi mnohem sympatičtější než jižní pláže a vůbec vedro, takže mě samozřejmě finská hustě lesnatá a chladných jezer malebná krajina oslovila. Co se zimy týká, popisuji v knize jednu výmluvnou situaci o počasí. Milan Kundera mi do Helsinek často volal a první rok pobytu, někdy už v říjnu, se mě právě ptal, jak se připravuji na severskou zimu. Vyhrkl jsem, že mám dobrý odol díky očkování! Posléze se vysvětlilo, že jsem nemyslel zubní pastu Odol, ale že mám dobrou odolnost díky očkování kvůli chřipce, ale často jsme se později zdravili: Dobrý odol!

Původní profesí jste právník. Jak vzpomínáte na svá studentská léta?
Na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy rád vzpomínám i ve své nové knize, byli jsme velice soudržný ročník. Mými kolegy byli například známý advokát Josef Lžičař či ústavní soudce Pavel Rychetský. Scházíme se, pokud to jde, skoro všichni desítky let každý druhý rok. Jinak jsem právnickou profesi opustil spíše kvůli volnému času, ne že by mne nebavila.

Co se vám honí hlavou, když začínáte psát nový příběh? Jaký je to pocit?
Na počátku nového rukopisu mám pocity, jako bych se vydával do nepříliš známé tajemné krajiny a silně doufám v mnohá nečekaná a vzrušující dobrodružství. V té souvislosti mi vyskytující se systém psaní každý den jistý počet stránek připadá moc jako řemeslo. Já mám dny, kdy děj samospádem frčí a jindy naopak, kdo ví proč, se to úplně zadrhne a já jen koukám do prázdna.

Je pro vás důležité prostředí, ve kterém píšete?                                                                      Přiznám se, že nechápu některé své kolegy a ještě častěji kolegyně, které sepisují nejraději svá díla v kavárně plné lidí. Já naopak jsem nejspokojenější a nejsoustředěnější v tiché noci už v poklidné Praze a ještě lépe na vesnické chalupě, kde maximálně za hodinu dvakrát štěkne pes.

A jak řešíte případné krize, kdy se člověk při psaní zasekne a neví, jak dál?              
Takzvané tvůrčí krize zažívám, vím, jak dál, ale nějak se mi do toho prostě nechce. A mám vyzkoušeno, že nemá smysl se do něčeho nutit, lámat cokoliv jaksi přes koleno, nechám toho a plodná inspirace přilétne sama zpátky. Ovšem, někdy to pěkně dlouho trvá!             

Pulty knihkupectví jsou plné knížek a každý den přibývají další. Co vás v poslední době zaujalo?
V knihkupectvích na mne často padá deprese právě z napěchovaných regálů a polic plných stále nových knih. Moc se tam nezdržuji, to raději navštěvuji antikvariáty, kde bývají neznámé poklady. Nedávno jsem tam pro své vnučky, fandící fantasy příběhům, objevil Conana Doyla, autora Sherlocka Holmese, a jeho skvělou knihu o pravěku již z roku 1912. U nás vyšla v malém nákladu v roce 1971.

Co byste vzkázal začínajícím spisovatelům? Máte pro ně nějakou radu?
Možná by se hodilo upřímně doporučit začínajícím spisovatelům – nechoďte příliš do knihkupectví, zůstávejte doma, pište a pište!                                                                                   

Petr Prouza je prozaik, básník a novinář. Vystudoval Právnickou fakultu UK, v 70. letech byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil už zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi publikovat pod pseudonymem Emil Werner seriál astrologických statí. Za to byl v roce 1974 vyhozen a další tři roky zůstal bez stálého zaměstnání. Později působil v časopise Naše rodina. V letech 1991–2002 byl jednatelem kulturně-politické Nadace Bernarda Bolzana. Další čtyři roky žil ve Finsku se svou manželkou Alenou, která tam působila jako velvyslankyně. Na kontě má několik úspěšných románů (např. Ctitelé katastrof, Muž noci, Život střídá smrt, Krámek s kráskami či Psychiatr), básnickou sbírku Ubližování a povídkovou knihu Holky a hřbitov. V únoru 2022 mu v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla kniha Na hraně dnů.