Audioknižní podoby se dočkala kniha Petra Fejka Jak se dělá zoo, líčící bolestivou proměnu zchátralé zoologické zahrady v pražské Troji v jednu z nejlépe hodnocených zoo na světě. A protože vydavatelství OneHotBook chtělo dopřát svým posluchačům maximálně autentický zážitek, memoáry dlouholetého ředitele Zoo Praha si můžete vyslechnout v autorském podání! (text: Petr Nagy, foto: Kateřina Fejk Lorencová)

Z pražské zoologické zahrady, v jejímž čele jste stál třináct let, jste odešel v roce 2009. Co vás vlastně přimělo se k této životní kapitole nyní vrátit, ba napsat o tom dokonce knihu?
On to nebyl návrat. Hned po svém odchodu ze zoo jsem věděl, že to musím sepsat. Protože to, co jsem tam prožil, byl naprosto výjimečný a nadčasový příběh. Jenom mi to sepisování nakonec zabralo téměř celou dekádu. První dvě verze knihy skončily v kamnech. Dlouho jsem nemohl najít ten správný vyprávěcí styl. A také dostatek času a klidu na soustředěnou práci. Až přišel covid a s ním se to zlomilo.

Vaše plány na proměnu pražské zoo prý dlouho narážely na tvrdý odpor velké části zaměstnanců. Jak jste je nakonec přesvědčil o své vizi?
Vlastním entusiasmem, inspirací nejlepšími zoo ve světě, nekonečnou, trpělivou komunikací se všemi. Ze všeho nejvíc ale prvními výsledky. Když si lidé ověřili, že moje cesta funguje a přináší zahradě víc peněz a lepší podmínky pro zvířata.

Pod vaším vedením se zlepšil i přístup k návštěvníkům, které řada tamních zoologů do té doby vnímala spíše jako nutné zlo…
Návštěvníkům se v zoo říkalo „ksichti“ a podle většiny personálu by bylo lepší, kdyby do ní lidé vůbec nechodili. Protože ruší zvířata. Změnit to bylo na mé práci to nejtěžší. Protože to znamenalo obrat filozofie zahrady o 180 stupňů. Kolegové měli obavu, že snaha o vysokou návštěvnost povede k povrchnosti, podbízení se a zanedbávání zvířat. Přitom opak byl pravdou. Nejnavštěvovanější zahrady světa mají obvykle i nejlepší podmínky pro zvířata. Každá prodaná vstupenka je vlastně forma sponzoringu naší práce. A když se to dělá dobře, návštěvníky lze i masově zapojit do projektů na ochranu přírody mimo zoo.

Ve vašem poutavém vyprávění není nouze o napínavé scény, z nichž se největší množství pochopitelně vztahuje k ničivé povodni z roku 2002. To pro vás musela být značně traumatizující zkušenost?
Nejtěžší a nejbolestnější v mém životě. Řešili jsme neřešitelné situace, bojovali s mnohem silnějším soupeřem. A snažili se během několika hodin zachránit přes tisíc zvířat, od slonů přes tygry až ke stovkám ptáků. Nikdy nezapomenu na šílenou evakuaci goril z jejich zaplaveného pavilonu. V životě jsem nezažil nic vypjatějšího. Byl to boj na život a na smrt. Zachraňovali jsme někoho, kdo z paniky a strachu dělal všechno proto, aby se nám to nepodařilo. Dodnes se mi o tom nerovném, nervy drásajícím zápase zdá.

Při poslechu vašich vzpomínek na nekonečnou řadu problémů provázejících spravování podniku s dvěma stovkami zaměstnanců, více než třísetmilionovým rozpočtem a magistrátními úředníky i komunálními politiky za zády by s vámi měnil asi jen málokdo. Co vás dlouhých třináct let motivovalo k tomu pokračovat v téhle divoké jízdě na tygrovi? 
Byla to moje životní výzva. Nejkrásnější práce v životě, která vás nepotká každý den. Dal jsem do ní veškeré své síly a invenci a překážky mě jen motivovaly k jejich překonávání. Nejsilnější pro mě asi bylo to neuvěřitelné napojení veřejnosti na zahradu. Od začátku jsem věřil tomu, že Češi zvířata milují a že se nechají zapojovat do všeho, čím zoo žije. To se beze zbytku potvrdilo. Bez podpory návštěvníků bychom nepřežili povodeň ani nevystoupali mezi nejlepší zoo světa.

Sám přiznáváte, že role ředitele Zoo Praha vyžadovala jisté herecké nadání – a vy máte k herectví blízko už od mládí. Proto jste se odhodlal sám načíst audioknižní verzi svých memoárů?
Máte pravdu, že divadlo dělám už od studentských let. Zároveň jsem profesí učitel, dokonce s aprobací čeština a literatura. Na svém projevu a přednesu jsem si vždy zakládal a různé role a žánry při práci s hlasem mě přímočaře lákají a zajímají. Nebylo proto jiné cesty, než se pokusit načíst vlastní příběh sám. Mimo jiné i proto, že to zvyšuje jeho autenticitu. Jsem moc rád, že byli nakonec s výsledkem spokojeni i profesionálové z vydavatelství OneHotBook.

Překvapilo vás něco během nahrávání audioknihy? A jak se vám spolupracovalo s režisérkou Jitkou Škápíkovou?
Režírování audioknih je nenápadná, ale veledůležitá práce. Zkušenosti i empatie paní režisérky Škápíkové mi moc pomohly. Zbavila mě spousty bariér a klišé, které ve svém projevu mám. Odlehčila a uvolnila můj obvyklý čtecí styl. Myslím, že bez ní by moji posluchači do pěti minut usnuli. Ve studiu mě pak nejvíc překvapilo, že je tam slyšet úplně všechno. Třeba i to, když se špatně nasnídáte. Jedno dopoledne jsme málem nepřešli přes první stránku, jak mi pořád dokola nesnesitelně kručelo v břiše.