Má exotickou vizáž, kubánský temperament a talentu na rozdávání, což obdivují fanoušci módy z celého světa. Teď špičkový návrhář a stylista Osmany Laffita debutuje na literárním poli – před pár dny vydal knihu o svém životě. (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: se svolením Osmanyho Laffity)

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila vaše autobiografie s názvem Svlečený. Jaká z vašeho pohledu je?
To je jako zeptat se matky novorozeného dítěte, jak vypadá. Samozřejmě vám řeknu jen samé superlativy… Ale vážně, jsem návrhář, třiadvacet let vyrábím oblečení pro své klienty. Vidím je svlečené a trávíme spolu spoustu času. Ale ve skutečnosti o mně lidé moc nevědí, kromě toho, že jsem Kubánec a dost výstřední. Tak jsem si řekl, že by to pro mě bylo dobré cvičení a zajímavé pro ty, kteří by chtěli znát můj příběh. Také svlečený. Výsledkem je velmi otevřená retrospektiva mého života.

Když jste svůj knižní debut poprvé držel v ruce, co přesně jste cítil?
Bylo to hned několik emocí najednou. V první řadě jsem byl nadšený, že jsem mohl poprvé vyprávět o různých epizodách svého života, o tom s čím jsem se potýkal. Pak jsem se možná trochu styděl – za všechno, co v knize říkám. Možná i trochu za to, že o mně byla nějaká kniha vůbec napsaná. Nejsem známý politik… Ale jsem hrdý na to, že mě s nápadem oslovilo samo nakladatelství Cosmopolis. Že lidé, kteří v něm pracují, věřili, že můj příběh může zaujmout. Teď jsem šťastný, že mám svou knihu. A budu ještě šťastnější, když se bude líbit čtenářům.

Svoji autobiografii jste dal dohromady společně s novinářkou Radkou Červinkovou. Proč jste si vybral zrovna ji?
Abyste se otevřeli a vyprávěli svůj příběh, svoje vnitřní tajemství, tak se musíte cítit bezpečně. To znamená, že osoba, která sedí před vámi, musí být důvěryhodná. Pokud synergie s autorem není správná, bude výsledek průměrný. Radku znám již několik let, pracoval jsem s ní v několika televizních projektech. Okamžitě mi bylo jasné, že je to naprosto ideální volba. Je nejenom skvělá spisovatelka, ale také skvělá psycholožka. Dokázala se mnou cestovat za mými nejtemnějšími tajemstvími.

Jak často jste se scházeli a kolik vás to stálo energie a úsilí?
V nejsilnějších covidových měsících jsme se scházeli jednou týdně, někdy jednou za dva týdny. Vždycky jsme se scházeli u mě doma, protože bary a restaurace byly zavřené. To bylo asi dobře, protože jsem se doma cítil bezpečně. Žádné rušivé vlivy zvenčí. A jak to probíhalo? Povídali jsme si jako dva přátelé. Až na to, že Radka všechno nahrála. Některá setkání byla veselá, jiná smutná… Celkem nám to trvalo asi šest měsíců. No, a pak už bylo na Radce, aby všechny informace zpracovala do knihy.

Neměl jste přeci jenom strach se světu otevřít a pustit jej do temných koutů své duše?
Samozřejmě, není snadné nechat lidi nahlédnout tak daleko a ukázat jim nejenom světlo, ale i tmu. Tím myslím životní epizody, o kterých do té doby nevěděl ani můj manžel. A to spolu žijeme už osmadvacet let!  Asi to byla určitá autoterapie… Ale nemyslel jsem jen na sebe. Chtěl jsem, aby moje knížka poskytla ostatním nejenom řadu informací, ale i jednu zásadní věc – naději. Aby se drželi svých snů a nenechali si je nikým vzít.

Obálku knihy zdobí váš akt. To byl váš nápad? A jak moc náročné takové focení pro vás bylo?
Ve skutečnosti to napadlo mého manžela. Je silný v PR a marketingu, takže mi vnuknul myšlenku, že moje autobiografie potřebuje silnou obálku, aby v knihkupectvích zaujala. Připadalo mi to jako dobrý nápad – vzhledem k mé práci a vzhledem k obsahu knihy. Nicméně, i když mě lidé považují za extroverta, jsem spíše konzervativní introvert. Naučil jsem se hrát určitou roli, ale to není moje pravé já. Přiznávám, že mě to stálo hodně hlubokých nádechů a výdechů a pár skleniček vína, abych se před fotoaparátem Milana Junka cítil v pohodě.

Výsledek jste pokřtil společně se svými přáteli. Jak jste si ten den užil?
Bylo to moc hezké odpoledne – moje kniha, moji přátelé jako Eva Decastelo, Vendula Pizingerová, Andrea Verešová, Hana Gregorová, sluníčko, skvělé jídlo a prosecco. Co víc jsem si mohl přát…

V knize věnujete velký prostor svému dětství. Jaký jste byl jako kluk? O čem jste snil?
Miloval jsem být dítětem. Svým způsobem jsem se nikdy nechtěl stát dospělým, což moji blízcí a přátelé vědí. Jinak ještě můžu dodat, že jsem snil o životě, který žiju teď. Víc vám nepovím. Kdybych to udělal, čtenáři by přišli o potěšení a možná i překvapení. Nejlepší bude, když si moji autobiografii přečtou a udělají si vlastní názor.

A co o sobě můžete prozradit jako o špičkovém módním návrháři? Z čeho třeba čerpáte inspiraci?
Tuhle otázku dostávám docela často. Květiny nebo mraky mě moc neovlivňují. Inspiruji se lidmi, na které se dívám. A vůbec nemusí jít o celebrity. Klidně to mohou být docela neznámí lidé, které vídám chodit po ulicích.

Co pro vás móda vlastně znamená?
Móda není umění. Je to byznys. Ovšem musíte být umělec, abyste vytvořili krásnou módu.

A jak v tomhle směru vnímáte nás Čechy? Za co byste nás pochválil? A co nám naopak vytknul?
Česká republika není Francie ani Itálie, kde je móda neoddělitelnou součástí života. Tady tomu tak není. Ale možná je to tak v pořádku. Životní priority by měly být někde jinde. Nerad diktuji lidem, jak se mají oblékat. Každý by se měl vybrat oblečení, jaké chce a ve kterém se cítí dobře.

Žijeme v v nejisté a bohužel nově i nebezpečné době. Jak si podle vás udržet optimismus?
Musíte umět rozlišovat. Nad vývojem covidu nemáme žádnou kontrolu, stejně jako nad válkou na Ukrajině. O tom rozhodují jiní a my na to nemáme žádný vliv, tudíž je zbytečné o tom přemýšlet a trápit se tím. Ale naštěstí ještě existuje spousta věcí, které ve svých rukou máme. Na ty bychom se měli soustředit a mít z nich radost.

Na co se aktuálně nejvíce těšíte – pracovně i soukromě?
Miluji letní měsíce v České republice. Letos o to víc, že budou na trh uvedeny čtyři panenky „Osmany Laffita“ pro děti.

Kde se vidíte za takových deset, patnáct let?
Snad nebudu jako Putin – sedmdesátiletý miliardář, který obtěžuje celý svět svou nenávistí a hněvem. Doufám, že budu ležet na pláži s vychlazenou sklenkou růžového vína, dobrým jídlem, milými přáteli a manželem po boku. A že budu šťastný a spokojený.

A myslíte si, že se ke psaní ještě někdy vrátíte? Že bude mít váš knižní příběh pokračování?
Určitě to nebude hned, ale vím, že můžu odhalit ještě mnohem víc. Uvidíme. Všechno má svůj čas.

Osmany Laffita (*1965) je rodák z kubánské Havany, kde absolvoval uměleckou akademii San Alejandro a působil jako redaktor módního časopisu. Do tehdejšího Československa přicestoval v roce 1987 a prosadil se jako módní návrhář a stylista. Navrhuje ale i šperky, obuv nebo nábytek. Za zásluhy v české módě je uveden ve Who is Who 21. století a jeho kolekce pravidelně bodují v New Yorku, Paříži či Miami. 21. dubna 2022 mu vyšla autobiografie s názvem Svlečený. S manželem Guy Gheysensem z Belgie žije v Nižboru ve zrekonstruované bývalé hvězdárně.