Sedmikostelí, Lord Mord, Stín katedrály, Hastrman, Santiniho jazyk… Spisovatel Miloš Urban má na kontě celou řadu příběhů – často tajemných až mystických, s detektivní zápletkou i historickým přesahem. Ten poslední se jmenuje Továrna na maso a zavede vás na pražská jatka před sto lety. (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: Jan Křikava)

Vaše nová knížka je spojená s velkým očekáváním. Jak to prožíváte?
Já si žádného očekávání vědom nejsem. Jen si občas potřebuju něco napsat a jsem rád, že mi to někdo chce vydat. Takže to prožívám asi jenom na osobní rovině – kamarádi o té knížce vědí a snad je nezklame.

Co přesně vás k napsání románu Továrna na maso inspirovalo?
Holešovice, Praha 7. A historie této fenomenální pražské čtvrti, kterou mám moc rád. Pokud vás nějaké místo přiměje napsat o něm historický román, není to jen tak ledajaké místo, že? Já už tam nebydlím, bohužel, ale tahle knížka je můj polibek na rozloučenou.

Kolik energie jste tomuto „polibku na rozloučenou“ věnoval?
Nebylo úplně špatné, že to byla doba covidová. Seděl jsem doma a studoval prameny a psal. Jako historická látka si román samozřejmě vyžádal načítání, snažil jsem se vcítit do Prahy za první republiky. Vodítkem mi mimo jiné bylo i Panoptikum starých kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum Města pražského Jiřího Marka, což je poněkud kontroverzní autor. Na televizní obrazovku jeho dílo převedl další kontroverzní autor, a sice Jiří Sequens. Já jsem asi ten poslední, kdo by se chtěl učit od starých komunistů, ale proč se neinspirovat tam, kde byli Marek a Sequens dobří? Jenom to bylo třeba promyslet a definovat znova.

Dozvěděl jste se o prostředí pražských jatek něco zajímavého nebo rovnou překvapivého?
Ano, jak byla protichůdná. Na jednu stranu zásobovala Velkou Prahu kvalitním masem, ale na druhou stranu byla zastaralá už v době, kdy se rodila naše první republika. Jatka původně vznikla na úplné výspě Prahy, spíš venkově, jenomže pak je začaly obklopovat nové činžáky, kde žily rodiny s malými dětmi. A ty musely poslouchat, jak vháněný a zabíjený dobytek úpí a jak potom ta mrtvá těla a druhovýroba z nich páchnou a zamořují okolí. Je to vlastně příběh o bolestivém zrodu důležitého velkoměsta – Prahy 20. století, metropole nového státu, kde to nešlo bez počátečních obtíží. Což nejde nikdy.

Hrdinou vaší nové knihy je inženýr jménem Leon Hebvábný. Co o něm můžete prozradit?
Je to zvláštní člověk, člověk 20. století, přestože ve 20. letech pořád ještě doznívá to století 19. A on ta staletí překračuje. Když ho chtěli naverbovat do války, řekl doktorům, že je žena. A co si s někým takovým počnete? Pošlete ženu bojovat? Před vice než sto lety nemyslitelné.

Má Leon nějaký reálný předobraz?
Samozřejmě – Davida Bowieho, androgynní rockovou ikonu naší generace.

Co byste si přál, aby si lidé ze čtení vašeho nového románu odnesli?
To nevím. Ať jsou rádi, že si přečetli dobrou knížku? Poněvadž já sám jsem rád za každou dobrou knížku, která se mi dostane do ruky.

Ve vašich příbězích se často objevuje krev a brutalita. Proč? Co vás k tomu vede?
Pulp fiction. Tuhle literaturu jsem konzumoval od dětství. A teď ji píšu. Jirásek ze mě fakt nebude.

Schválně, kdy jste se naposledy bál a čeho?
Bojím se pořád. Hlavně Putina a Rusáků. Ale s tím oni počítají a doufají v to: abychom se jich báli. Tak se to snažím překonat.

Co přesně vám psaní vlastně přináší?
Je to můj způsob komunikace se světem.

A co se vám honí hlavou, když začínáte psát nový příběh? Jaký je to pocit?
Velké pochyby, jestli to vůbec dopíšu. Musí mě to hodně bavit a musím mít vizi, jak to vést dál. Jinak to skončí jako pomníček. Takových už bylo až moc…

Jak vaše psaní probíhá? Dodržujete nějaké svoje rituály?
Píšu večer po večeři, kouřím (bohužel) a piju víno (bohužel). Musím mít perfektně vyluxováno (luxuju sám), poněvadž nesnáším drobky. Prostě čistý byt, cígo a víno. Pak se může něco urodit. No, a taky nemusí, nikdy nevíte…

A co když se úplně zaseknete?
Spisovatelský blok znám velmi dobře, jsme staří přátelé. Když to nejde, tak to zhasne. Příběh nevznikne, žádná škoda.

Psaní je samotářská činnost. Nevadí vám to?
Jsem dvojče, které nikdy nechtělo být dvojče, aspoň od doby, kdy jsem si uvědomil to dvojčatovské břemeno. Prostě jsem chtěl žít sám už někdy ve třinácti. Pak jsem měl partnerky a manželky, ale dneska už jsem v nirváně: konečně jsem sám. Mimochodem s bráchou dvojčetem jsme dnes nejlepší kamarádi.

Přes dvacet let jste redaktorem nakladatelství Argo. Co všechno máte na starosti?
Překlady i původní tvorbu. Jsem rád, jak se česká literatura vyšvihla a vzmohla v posledních letech, nabízené texty jsou častěji kvalitní, a to mi dělá radost. U překladů nikdy nevíte, zda je to jen obliba lidí, co si knížku koupí do letadla, nebo je to něco trvalejšího. Jako redaktor pak kromě načítání rukopisů máte na starosti byrokratickou agendu, hlavně e-maily. 

Co na své redaktorské práci máte rád, a co naopak moc nemusíte?
To jde ruku v ruce. Objevení unikátního rukopisu talentovaného autora, čímž míním i autorku. To je velký svátek. No a a pak musíte odpovědět těm 99 ostatním, že se rukopis nehodí. Příjemné mi to není, fandím každému, kdo to aspoň zkusí.

Knihám věnujete spoustu času. Máte pak ještě vůbec chuť číst ve svém volnu?
Samozřejmě. Akorát jsem strašně vybíravý a hned tak něco mě neuspokojí. Čtu znova Američanku Donnu Tarttovou. To je velká spisovatelka dneška, která má na kontě romány Stehlík, Tajná historie nebo Malý kamarád. A pak mě velmi zaujal příběh Chyby, to je teda biják režiséra Jana Prušinovského, ale úžasný! Komorní vztahová romance dvou zamilovaných…

Jakou radu byste dal začínajícím spisovatelům?
Hm. To asi žádnou. Jen snad, ať si drží perspektivu. Kdo vypráví a co všechno ví a může vědět, aby mu čtenář mohl věřit a chtěl číst dál. Mluvím jako redaktor.

Část svého dětství jste strávil v Anglii. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Já si to nevybral, byl jsem do toho vržen. Bylo to špatné i dobré zároveň, těžko soudit. Někdy si říkám, kdyby tohle nebylo, kdo bych byl? A samozřejmě: odpověď nemám. Nevím.

Zmínil jste, že pocházíte z dvojčat. Jaké to je?
Moc dobré to není. Od malička vám říkají: vždyť máš bráchu, nikoho nepotřebuješ. A je pravda, že si dlouho vystačíte. Akorát se pak začnete jeden s druhým nudit. Asi jako v manželství. Po letech je to fakt podobné.

Sám máte tři děti, co vám otcovství vneslo do života?
Největší radost a největší hoře. Děti.

Vaším koníčkem je fotografování. Jak jste ho objevil a co vám dává?
Baví mě portrét. Dostat se lidem na dřeň přes jejich ksicht. Ale ona je to strašná dřina, než je přimějete k upřímnosti. Těžká disciplína, tohle.

Když se podíváte do budoucnosti, jak sám sebe vidíte?
Jako penzistu v úžasu pozorujícího svištící svět.

Miloš Urban (*1967) je redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Narodil se v Sokolově, část dětství však strávil v Londýně na československé ambasádě. Po gymnáziu nastoupil na studium moderní filologie na Univerzitě Karlově, které ukončil roku 1992 jako vystudovaný magistr. Poté působil jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, které roku 2001 vyměnil za Argo. Je autorem řady románů, povídek a novel, z nichž mnohé si našly cestu i k zahraničním čtenářům. Dvě jeho knihy – Santiniho jazyk a Hastrman – se dočkaly filmového zpracování. 26. května 2022 mu vyšel historický román Továrna na maso.