Na podzim vydá slavného Puzova Kmotra s hlasem Oldřicha Kaisera nebo Vlastní životopis Agathy Christie v interpretaci Aleny Vránové. „Věřil jsem už v roce 2011, že nezkrácené četby mají smysl,“ podotýká Martin Pilař k začátkům vydavatelství OneHotBook, které je dnes na našem trhu audioknižních firem největší a pravidelně sbírá ocenění za svoji tvorbu.
Slyšel jste celou trilogii Milénium od Stiega Larssona, která má 46 hodin?
Samozřejmě. Právě s touhle slavnou sérií jsme v roce 2011 do světa audioknih vstupovali. Nejprve jsem ji nadšeně přečetl a ustavičně dumal nad tím, jestli by v představách publika tak dlouhou audiální verzi snesla. Tehdy se v takových stopážích knihy nenatáčely – podle spousty lidí se tenkrát podobný formát ani neměl šanci prosadit. Jenže jsem měl štěstí na skvělý titul. Jako narátora jsme po dlouhém zvažování vybrali Martina Stránského – i pro něj to byla jeho první audiokniha.
Jak na tyto začátky vzpomínáte?
Chtěl jsem vydávat nejlepší audioknihy a tomu jsem taky vše podřídil. Samozřejmě jsem si představoval, že všechno půjde o dost snáz. Byl jsem naivní, ale i zapálený a hlava nehlava jsem si razil cestu vpřed. Zpočátku to vypadalo jako hobby, na první titul jsem si dokonce půjčil peníze od babičky. Abych měl na vydání druhého, prodal jsem auto – vstupní náklady jsou u pořádné produkce vysoké. Přesto jsem chtěl navzdory všem a všemu dokázat, že to půjde, že audioknihy jsou skvělý formát, který si jen musí najít posluchače. Opravdu mě bavilo dávat této nezkrácené podobě konkrétní tvář: hledat nejvhodnější herecké hlasy, pracovat s hudbou a postprodukcí, mazlit se s grafikou na obalu, vymýšlet formy propagace. Prostě uvažovat o audioknize komplexně jako o svébytném díle. Nicméně před jedenácti lety – ve srovnání třeba s Německem – byla nabídka na našem trhu tristní.
Dnes vydáváte oceňované tituly a babička z vás může mít radost…
Nikdy nezapomenu na to, jak mi rozčilená volala po loňském vyhlašování Audioknihy roku, že v rozhlase zaslechla reportáž z předávání cen. „Martine, vy jste vyhráli v sedmi kategoriích z deseti! To snad není možný! Úžasný! Drž se, kluku!“ To byla pochvala! Od mnohdy přísné třiadevadesátileté babičky, úspěšné akademické malířky, která ve svém věku ještě každé dopoledne malovala. A těší mě samosebou i zpětná vazba od posluchačů. Když se za těmi léty ohlédnu, získali jsme zatím v téhle soutěži, která je v našem oboru určitou obdobou Českých lvů, třicet ocenění a postupně vyhráli i všechny vypsané kategorie – tedy vyjma dramatizací, na které se nezaměřujeme. Čtyřikrát po sobě jsme se stali absolutními vítězi.
Proč jste se pustil zrovna do audioknih?
Odmala jsem hodně četl, to mám po mámě. Na prázdniny jsem si vždycky nejdřív „zabalil“ pořádnou hromádku knih, to byla hlavní starost. Jasně, ještě kolo a plavky (smích). Parádně ohrané jsem míval i audiokazety s Hurvínkem a v neděli jsme si po obědě vždycky v rádiu naladili pohádku. Pamatuju si i všelijaké rozhlasové četby a hry, heroické výkony tehdejších velkých bardů a specifickou atmosféru mluveného slova. I jako teenager jsem věčně míval na uších sluchátka, sjížděl muziku a k tomu louskal knížky. Asi v patnácti jsem začal pomáhat v tátově firmě na výrobu audiokazet. Musel jsem se naučit sázet a vytvářet grafiku, ve studiu jsem si zkoušel vylepšovat nahrávky oblíbených kapel, a nakonec jsem si troufl i na zvukařinu. V mluveném slově se zkrátka v mých očích hezky spojilo vše, co mám rád. Myslel jsem si, že mezi knižními nakladateli bude o tenhle formát zájem, ale o spolupráci nestáli. A tak jsem začal sám.
Zprvu jste vydával pod jinou hlavičkou. Logo OneHotBook se objevilo až s titulem Cesta Steva Jobse. Mohli jste se jmenovat i jinak?
Těch opravdu dobrých nápadů na jméno firmy jsem měl tehdy několik. Hodně jsme s kamarádem brainstormovali u piva, poznámky k tomu mám schované, ale rád bych je využil pro další projekty, takže je neprozradím (úsměv). Pro název OneHotBook jsem se rozhodl asi ve čtyři hodiny ráno, kdy jsme finišovali obal pro náš sedmý titul Cesta Steva Jobse a já už chtěl konečně vydávat pod nosným logem. Při práci po nocích jsem tenkrát hodně poslouchal Red Hot Chili Peppers a jejich skvělou desku One Hot Minute, na které je i stejnojmenný song. Jeho neuvěřitelný drive mě hrozně nabíjel, a tak jsem se inspiroval. Myslel jsem to jako „tohle je ten správný formát knihy“, tedy „hot“ pro mě.
Jak složitě se tehdy opatřovala audiální autorská práva?
Praxe mě naučila, jak pořídit a produkovat nahrávku, o kterou stojím, ale spletitý svět agentů s právy pro mě byl v té rovnici neznámou. Na knižním veletrhu jsem se seznámil s Tomášem Reichlem z brněnského Hostu. Díky tomuto setkání jsme pak jako první tituly vydali právě Larssonovo Milénium nebo Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Měl jsem kliku.
V čem je rozdíl, když dojednáváte nahrávání oceňovaného českého titulu Šikmý kostel Karin Lednické oproti světové klasice v podobě Egypťana Sinuheta?
Zrovna o tuhle licenci jsme dlouho bojovali. Několik let trvalo, než finský majitel práv uznal, že jsme si už vybudovali dostatečnou reputaci a že nám práva svěří. Naopak Karin Lednickou jsem znal jako úspěšnou nakladatelku, ačkoli v roli spisovatelky byla novicka. Riskli jsme audioknihu vydat současně s tištěnou verzí a doufali v to, že text s takovým potenciálem si najde své posluchače. Jednat přímo s autorem je ostatně vždy příjemné, leckdy i dobrodružné.
Můžete naznačit, jak finančně i časově náročná byla výroba audioverze prvního Milénia?
První díl jsme připravovali tři měsíce, kompletní trilogii jsme vydali během jednoho roku. Náklady na pořízení byly a jsou poměrně vysoké, jelikož spíš jen zasvěcenci vědí, jak početný tým na nahrávce pracuje: od dramaturga, režiséra a herců, přes zvukaře, hudebníky, techniky až po producenty, redaktory a grafiky, k tomu platíte autorská či překladová práva a taky je třeba uhradit lisování nosičů… Řádově vzato jsou to stovky tisíc korun.
Proto jsou některé audioknihy dražší než tištěné papírové knihy?
Tohle se stává většinou u náročnějších produkcí nebo zpracování větších svazků. Audioknih se prodá řádově méně než knih klasických, nicméně při jejich výrobě rozpouštíte stejně vysoké, ne-li ještě vyšší vstupní náklady. Ty za poslední dekádu postupně vzrostly odhadem o 35–40 procent. Zvýšily se jednak odvody majitelům práv, jednak honoráře zúčastněných profesí, což se pak nutně odrazí i v maloobchodní ceně. Na druhou stranu digitální distribuce a zejména klubové prodeje – například Klub Audiolibrix – tlačí ceny dolů. A pokud nahrubo zprůměrujeme všechny způsoby distribuce s ohledem na aktuální spotřební koš, je na tom posluchač stále stejně, možná i lépe.
Na jakých fyzických nosičích či digitálních „nenosičích“ tituly distribuujete?
Vyrábíme je na CD ve formátu mp3. Dnes už ale prodáme víc pomocí digitální distribuce, tedy prostřednictvím stahování, jaké nabízí třeba portál Audiolibrix.cz. Máte v něm svoji knihovnu, komfortní aplikaci do mobilu, z níž si pak četbu streamujete například v autě. Anebo si ji stáhnete do počítače. Další formu nákupu představuje Audiokarta, povedený designový artefakt o velikosti kreditky, šikovný dárek pro toho, kdo už si CD nemá v čem přehrát. Jejím prostřednictvím mu nepřímo zřídíte digitální knihovnu s vybraným titulem.
foto: se svolením Martina Pilaře a vydavatelství OneHotBook
Kolik audioknih ročně natočíte?
Loni jsme vydali 75 titulů, letos to bude přibližně k devadesátce. „Přibližně“ proto, že od únorového napadení Ukrajiny se podmínky na trhu mění doslova za pochodu a my musíme reagovat pružněji než kdy dřív.
Je český trh s audioknihami něčím specifický?
Je především drobný v porovnání s dosahem světových jazyků: angličtiny, francouzštiny, němčiny… Naproti tomu třeba poměry ve Skandinávii ukazují, že i jazykově menší region zvládne uživit solidní audioknižní produkci, pokud se tam vydavatel opírá o tradiční literární kulturu. My se celou dobu snažíme náš trh budovat a kultivovat kvalitou, aby si lidé uvědomili sílu a skvělé možnosti poslechu. V tom máme náskok třeba před americkou produkcí – tam hollywoodské hvězdy se silným kapitálem v zádech knižní tituly nadále načítají spíš zřídka. Ani jiné země se s tím obvykle příliš nepářou. U nás naopak věřím, že časem zvládneme vydávat i okrajovější žánry, posluchačů bude přibývat a tato forma knihy se stane běžnou záležitostí.
Jak se taková audiokniha rodí?
Po výběru titulu a dojednání práv sestavím realizační tým, v němž hraje prim režisér. Jsou to „naši“ lidé: s některými dělám od počátku, takže vím, v čem jejich um a vklad dílu prospějí. V tu chvíli začíná i diskuse o konceptu celkové produkce. V některých případech mám jasno i s obsazením – při čtení si v hlavě přehrávám hlasy a vybírám. Vzhledem k množství titulů však často narátory volíme po pečlivém rozboru díla s režiséry. Ale bývá to i náročnější a občas uspořádáme casting. Do samotného procesu nahrávání výrazněji nezasahuji, tam už důvěřuji těm, kterým jsem projekt svěřil. Koneckonců máme studia hned „přes chodbu“ vedle redakce, takže vznik titulu denně sleduji. Po přípravě scénáře začínáme nahrávat, surový záznam se poté čistí, rytmizuje, následně mixuje s hudbou, poslouchá, opravuje… Výsledná hodina nahrávky nás stojí přibližně 12 až 15 studiových hodin.
Na čem závisí, jestli audioverze bude jednohlasá nebo vícehlasá?
Vícehlasé zpracování musí dávat smysl, a hlavně být přínosné pro posluchače. Většina předloh pro něj stavěná není, tudíž není žádoucí obsazovat v příběhu každý hlas. Navíc u zahraničních práv si majitelé někdy striktně vymíní jednohlasé znění. Pokud to ale jde a je to ku prospěchu věci, bývám určitě pro. Hezké příklady takových kolektivních interpretací jsou Kingovo To, Simmonsův Terror, Dědina Petry Dvořákové nebo nejnověji Bílá Voda Kateřiny Tučkové, kde se střídá devět narátorů.
Který titul vás v poslední době potěšil?
Překvapilo mě, jak skvělé jsou memoáry Petra Fejka Jak se dělá zoo. On je totiž čte sám, samozřejmě pod režijním vedením v naší úplné produkci, ale stejně: klobouk dolů. Autorské přednesy k nám do vydavatelství nesmí, nicméně tohle je přesně výjimka potvrzující pravidlo. Tak sugestivní vyprávění jsem dlouho neslyšel, byť i Petr si musel projít castingem (smích). A podobně působivé jsou Stančíkův Pravomil s Pavlem Baťkem, Opona Ondřeje Hübla v podání Lukáše Hlavici, Saint-Exupéryho Noční let s Hynkem Čermákem nebo celá řada audioknih od E. M. Remarquea, kterou si hýčkáme s herci Dejvického divadla.
Co chystáte na podzimní sezonu?
Audioverzi skvělé prvotiny Kláry Teršové Bílý pramen, první díl space-opery Expanze, nového Larse Keplera, Evžena Bočka i Billyho Summerse od Stephena Kinga. Za trumfové eso ale považujeme Kmotra Maria Puza, kterého jsme v posledním roce nahrávali s Oldřichem Kaiserem, a Vlastní životopis Agathy Christie, který od loňska točíme s Alenou Vránovou. Tím to, doufám, nekončí.
Osobně se těším, že si v klidu poslechnu i Dámský gambit a šestý díl Mycelia.
A když se poněkud předčasně dotknu Vánoc – staly už se audioknihy oblíbeným dárkem pod stromeček? Na jaké taháky spoléháte u vás?
Co já vím, tak Ježíšek nosí audioknihy moc rád. Jsou přece jen příjemně skladné. K těm nejoblíbenějším určitě patří tituly Aleny Mornštajnové či Kateřiny Tučkové, cokoli z fantasy cyklu Zeměplocha Terryho Pratchetta nebo legendární série Duna.
foto: se svolením Martina Pilaře
Ing. Martin Pilař (*1976) svou firmu založil v listopadu 2011 původně jako Dragontattoo, následně vydával pod značkou OneHotBook. Vystudoval stavební fakultu ČVUT, ale oboru se nikdy nevěnoval. Z mluveného slova má od dětství nejraději Skupova Hurvínka. „Visel jsem na něm už jako kluk. Teď ho se svými dětmi poslouchám pořád dokola – a dál se skvěle bavíme,“ dodává s úsměvem.
(text: Jan David, foto: se svolením Martina Pilaře)
