Literární debutant tvořící pod pseudonymem Marek Technik zpracovává ve své románové prvotině Varování současná témata, která jsou zároveň archetypální. Co rozděluje současnou společnost? Je to generační konflikt, nebo jen úhel pohledu? Jak vyřešit rozepře, které vyvěrají z protikladů jako racionalita a víra, vážnost a ironie, neuchopitelnost smrti a smyslu života? A jak se s nadhledem postavit k proroctvím o konci světa?
Jedním z témat románu je křesťanský konzervativismus i jeho online podoby a jejich vliv na osud postavy, která začne sledovat podivnou náboženskou blogerku. Z čeho jsi v tomto směru čerpal inspiraci, týkalo se to nějakého reálného předobrazu?
Téma různých náboženských zakonspirovaných skupin, které fungují na internetu často blogerským způsobem, bylo opravdu prvotním podnětem, proč vůbec začít knihu psát. V románu je proto zmíněno několik skutečně existujících osob – v podstatě všechny postavy, které v příběhu přímo nevystupují, ale o které se hlavní hrdinka zajímá v historické nebo rešeršní perspektivě, mají reálný podklad. Jejich jména jsou skutečná, lze si je vyhledat a leccos si o nich přečíst, což také uvádím v poznámce autora na konci knihy. A tudíž všechny popsané bizarnosti, které jsou spojené s jejich aktivitou, vycházejí většinou z jejich vlastních publikovaných projevů. A naopak všechny moje postavy, které v příběhu přímo vystupují ‒ tedy včetně oné náboženské blogerky, která obě protagonistky nepřímo podněcuje v jejich spirituálně-emocionálním konfliktu, ‒ jsou fiktivní. Pokud jsem se v takových případech nechal inspirovat někým skutečným, pak to prošlo důslednou transformací, a tedy výrazným beletrizačním „zfikčněním“.
V rámci zmíněného tématu stojí v jádru knihy konflikt mezi racionalitou a vírou. Jak ho vůbec lze zpracovat tak, abys jen nezdůrazňoval dualitu obou pohledů?
Vzpomínám si, že Egon Bondy formuluje ve své autobiografické knize Prvních deset let myšlenku, v níž se diví, proč se každý člověk nezabývá základními metafyzickými otázkami: Jestli je Bůh, co je Bůh, tedy také proč je spíš něco, než nic; a jestliže něco je, tak proč to je, jaký je smysl jakékoli existence? Samozřejmě volně parafrázuji. Takové tázání možná zní jako hlubokomyslné intelektuální klišé, ale je to nějakým způsobem pravdivé klišé. Protože odráží přirozenou lidskou zvídavost po tom, co je mimo jeho smyslově-evidenční obzor. V tomhle ohledu věda a řekněme filozofie nebo obecně tázání se po světě kolem nás vycházejí ze stejného počátku. A protože v poznání vždy narážíme na limity, nelze žádné závažnější metafyzické a existenciální problémy uspokojivě vyřešit. Alespoň tedy ne čistě intelektuálně či pomocí nějaké racionální metodologie. Což je pro řadu lidí trochu frustrující. No a víra je zajímavá tím, že umožňuje určitý skok přes onen limit, takže mizí potřeba empirického důkazu nebo dostatečně robustního logického zdůvodnění. Víra nicméně předpokládá specifické mentální nastavení – toho ale není schopen každý a pro řadu lidí to samozřejmě není ani žádoucí. Myslím si ale, že někteří lidé k tomu mají větší náklonnost nebo potenciál, a jiní naopak takový skok víry nikdy nemohou přijmout. Čímž se to celé dostává na rovinu psychologie, která mi připadá coby téma literárně zajímavá.
„V poznání vždy narážíme na limity, takže závažnější metafyzické a existenciální problémy nelze uspokojivě vyřešit.“
Objevil jsi během psaní o tomto tříštění úhlů pohledu, které na sebe naráží, něco nového? Něco, k čemu jsi předtím nedošel?
To je jeden z aspektů toho, co mi psaní přináší. Jsou určité otázky nebo problémy, které mě zajímají a psaní je způsob, jak rozpracovávat jejich vnitřní možnosti, jak na ně nahlížet v nových kontextech nebo z nečekaných úhlů pohledu. Tvorba románu má nějakou zvolenou formu a narativní strukturu, které mě nutí vytvářet neobvyklá nebo nečekaná spojení. A taky promýšlet a dávat do souvislosti množství detailů. Díky čemuž se zkrátka může odhalit něco, s čím jsem předem nepočítal – něco, co na mě pak působí, jako by to ke mně v procesu přišlo zvnějšku. V kontextu toho, co jsem už říkal, pak jde vlastně o nové literární řešení tematicky formulovaných problémů. Což je rozhodně fascinující a uspokojující.
Když už mluvíme o samotném psaní ‒ tvůj literární styl je poměrně specifický. Jak si nacházel svůj spisovatelský hlas? Vychází prostě z toho, jak přemýšlíš, nebo měl tendenci napsaný text později ještě stylizovat?
Víc věcí dohromady. Určitě jsem chtěl do textu obtisknout způsob, jak přemýšlím. Zároveň pro mě jako pro čtenáře existuje řada autorů, kteří mě během života ovlivnili do té míry, že jsem v jejich způsobu psaní nějak nacházel sám sebe. Záměrně říkám neadresně „autoři“, protože bych nerad vyzdvihoval jednoho nebo pár jmen, ke kterým bych se tak odkazoval jako k nějakým osobním vzorům. Kromě toho nedokážu na takovou otázku odpovědět dostatečně spolehlivě, protože psaní je proces, který není plně pod kontrolou.
Pak jsem do textu zakomponoval prvky, které jsou pro mě důležité. Například smysl pro detail – množství věcí a myšlenek, které se zapojují do románové struktury a které text až barokním způsobem požírá. Doufám však, že nikoli bezúčelně, ale v zájmu smysluplně vrstevnaté konstrukce. V tomto ohledu je mi umělecky blízký polystylismus.
Dalším důležitým aspektem je pro mě ironie. Ovšem ironie spojená se svým protipólem v podobě melancholické závažnosti. Melancholii a ironický nadhled rozhodně vnímám v nedělitelně symbiotickém svazku.
„V životě stačí málo a všechno se posune do úplně jiné emocionální sféry.“
V tomto smyslu je pro mě Varování román existenciální tísně, který je ale bytostně protnutý ironií. Jak moc vědomě s tím konceptem nebo kontrastem pracuješ?
V prvním kroku si tvořím plán, který počítá i se zabudováním scén, jež mají působit vtipně, ironicky, nebo vyvolávat sklíčení, tíseň či prostě specifickou citovou nasycenost. Což asi není záležitost rozumového propočtu, ale spíš intuitivního smyslu pro kompozici. Toho, jak si představuji text, který by při čtení účinkoval na mě samotného. Vlastně se snažím psát takový text, který by bavil čtenáře, jako jsem já. Pořád ale platí to, že samotný proces psaní má v sobě ne zcela kontrolovaný moment vynořování dalších možností. Původní plán se tedy nepokouším dodržet rigidně – vždycky se snažím mít dost prostoru pro nečekané nápady. Celkově se tedy jedná o balanc mezi kontrolou a spontánností.
Třeba už název tvého románu mi přijde jako slovo, které v sobě obsahuje jistou hrozbu, ale zároveň i prvek absurdní ironie. Jak vznikl?
Název Varování by měl přesně takhle fungovat. Každý, kdo tu knihu přečte, nejspíš zjistí, že se jedná o klíčové slovo, které rezonuje v těch konspiračně makabrózních světech, jež se v knize objevují. A v tomto kontextu je výstražné a zcela neironické. V příběhu je to však samozřejmě reflektováno se značnou ironií. Ale i ta nakonec vstupuje „do vážnosti“. V předchozí otázce byla zmíněna „existenciální tíseň“ nebo „úzkost“ – stav, kdy člověk ironický nadhled ztrácí. Ale zároveň to může být jen na okamžik – hrdinka něco prožívá, čtenář v tom vnímá nadhled, sarkasmus, přičemž se to kdykoliv může přepnout do úplně jiné polohy. A přitom to může být stále ta samá scéna nebo ta stejná myšlenka, která se náhle jakoby překlopí, čímž se všechno interpretačně promění. Stejně jako v životě – stačí málo a všechno se posune do úplně jiné emocionální sféry. V určité situaci prostě ironie nestačí – ani někomu jako je protagonistka románu. Pak se třeba zase všechno vrátí do obvyklé polohy, ale „stín vážnosti“ zůstává.
Zmínili jsme hlavní hrdinku. Proč jsi coby muž napsal román, kde jsou protagonisty zejména ženy?
Za prvé mi asi zejména v českém literárním kontextu chybí určitý typ ženské hrdinky – charakter, s nímž se ve skutečném světě setkávám, ale v literatuře moc ne. Alespoň podle mé omezené zkušenosti. Trochu zjednodušeně řečeno jsou to ‒ dejme tomu ‒ výrazně racionální individualistické osobnosti s dominantním typem chování. Navíc i současná literatura, v níž vystupují ženy v hlavních rolích, bůhvíproč až příliš často tematizuje romantické vztahy. Typicky jde nejprve jakoby o jiné téma, nicméně v závěru se ukáže, že mimo-vztahový námět je jen vehikl, který má hrdinku dovést k řešení zásadní otázky, s jakým protějškem najde životní naplnění. Tohle jsem chtěl ve své knize převrátit.
Druhá část odpovědi vychází z tématu, které tvoří konflikt racionality a víry. Chtěl jsem jej vystavět jako duel dvou blízkých lidí a bylo jasné, že by se mělo jednat o rodiče a potomka. Model „otec a syn“ ve mně evokuje vztahový vzorec, jakých je ‒ dle mého názoru ‒ v literatuře zachyceno dost. Schéma „matka a syn“ zase na scénu přináší oidipovský komplex a podobně. Když si člověk čte o vztahu otce a dcery, zase ho napadne, zda v pozadí není třeba nějaké zneužívání. Tudíž mi nakonec v souladu s výše zmíněnou potřebou ztvárnit specifický typ ženské hrdinky vyšla jako nejvhodnější kombinace matka s dcerou, která také zformovala výsledný tvar příběhu.
Marek Technik se narodil roku 1982 v Olomouci. V roce 1999 pochopil, že literatura nabízí nejkomplexnější způsob ztvárnění jakékoli lidské zkušenosti. V osobnostním MBTI testu mu vychází typ ENTP, s oblibou pročítá katalogy a vytváří seznamy, má rád zvířata a je vegetarián. Od roku 2010 se věnuje kritickému psaní o filmu a literatuře. Žije se svojí ženou v Praze. Román Varování je jeho literárním debutem.
Text a foto: Lenora Lesegier
