Lucie Brejšová žila do devatenácti let v Praze. Život, studia i touha poznávat ji zavedly postupně do Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Brazílie. Vystudovala dějiny umění v Paříži a magisterskou práci dokončila na Sevillské univerzitě se zaměřením na památkářství. Posledních sedm let strávila v São Paulu, kde vyučovala jazyky a posléze pracovala v turismu. Příběhy rodin, které původně pocházely z Československa, a magická rozmanitost Brazílie ji inspirovaly k napsání Města nad městem.
Většinu dospělého života jste strávila v evropských zemích. Jak jste se dostala do Brazílie, tak daleko od domova?
Můj manžel kdysi pracoval na projektu hotelu Royal Monceau v Paříži pro jednoho francouzského businessmana a mecenáše. Ten samý klient se o deset let později pustil do přestavby bývalé nemocnice a porodnice Matarazzo v São Paulu na luxusní hotel a jeho stavební firma se mému manželovi ozvala. Brazílii jsme už znali, při naší první velké cestě s batohem jsme tu strávili měsíc a půl. São Paulo nás tehdy příliš neoslovilo, ale z Brazílie jako takové jsme byli u vytržení. Vrátit se sem a zažít zemi jinak než z cestovatelské perspektivy, pro manžela skvělá pozice a plat, příležitost naučit se jeden z nejpoužívanějších jazyků světa... nabídka přišla v červnu, ale my měli pocit, že už jsou Vánoce. Po bedlivém uvážení, které trvalo minutu a půl, jsme řekli ano.
Brazílie si získala jednu z postav románu, dobrodružnou Holanďanku Julii. Čím okouzlila vás?
Jak působí Brazílie na Julii v románě, tak zapůsobila v roce 2007 na mě. Jako ona, i já četla na cestě Donu Flor od Jorge Amada a při návštěvě města Salvador uvěřila na zázraky. Žít zde bylo jiné než cestovat, ale neméně obohacující. Díky práci v turismu jsem poznala spoustu míst a setkala se s obrovským množstvím lidí. Celkově miluju tropickou atmosféru, nezlomný optimismus obyvatel, ovoce, hudbu, starobylá koloniální městečka a čtvrti, ale i ohyzdná, fascinující města. Od São Paula jsem moc neočekávala, ale naprosto si mě omotalo kolem prstu. Miluju pořádat túry po jeho kopcovitém terénu, pozorovat věčný boj mezi betonem a nezkrotnou vegetací a vnímat, s jakou samozřejmostí velkoměsto přijímá bizarnosti.
A plánujete se tam ještě vrátit?
Určitě. Máme v Brazílii spoustu přátel a pokud to půjde, vypravím se za nimi. Když jsme před rokem a půl odjížděli, ničeho jsem nelitovala. Sedm let je dlouhá doba a měla jsem pocit, že Brazílii jsem si užila dosyta. Ale už teď se mi stýská. I když jsem hodně procestovala, soukromě i pracovně, pořád zbývá tolik míst, kam bych se chtěla podívat, hlavně na severu země a ve vnitrozemí. Brazílii ale není třeba vidět, jako spíš prožít. Čím víc času, tím lépe, ale i pár týdnů stačí, aby člověk nasál její vibrující energii. Jestliže hned první večer dovolené tancujete s místními na náměstí sambu nebo tlučete do bubínku, není to ani štěstí, ani náhoda. Je to standardní situace.
V knize Město nad městem se objevují věkově velmi rozdílné postavy. V tvorbě jejich psychologie, vyjadřování a chování jste vycházela z konkrétních zkušeností?
Postava pamětníka Francisca je inspirovaná osobou, kterou jsem v Riu skutečně poznala, ale setkání trvalo méně než hodinu a bylo spíš takovým naťuknutím, ve finále je hrdina především plodem mé fantazie. Chování postav se utváří intuitivně. Všichni máme odkoukáno a odposloucháno, jak se vyjadřuje starší osoba, jak mluví mladý člověk, jak muž, jak žena, jak dítě… Každá literární postava je směsicí stovek inspirací a výsledkem celoživotního pozorování.
Co vás na spisovatelské činnosti nejvíc baví? Co je pro vás naopak nejtěžší? Překvapilo vás něco?
Baví mě, že si můžu dělat, co chci, jako bych byla Bůh, co tvoří svůj vlastní svět. Samozřejmě to má své meze: ten svět musí dávat smysl, být věrohodný, přesvědčivý, logický. Ale líbí se mi drobnosti, třeba že můžu kdykoliv změnit hrdinovo povolání, jméno nebo charakter, přidat nebo ubrat postavu, upravit okolnosti. Taky mi celkově vyhovuje flexibilita spisovatelství – stačí počítač s Wordem a můžu psát v podstatě kdekoliv. Nejtěžší byla počáteční nejistota a pochyby o vlastním talentu. Dnes už vím, že talent je otázkou chuti, vůle a dobře odvedené práce, víc než vrozeným genem. Pokud člověka něco baví a do úkolu se pustí s nadšením, může hory přenášet. A co mě překvapilo? Zájem o román na Mezinárodním knižním festivalu Svět knihy v Praze. Už se těším na říjnový veletrh v Havlíčkově Brodě!
Máte při psaní nějaký rituál? Co vám pomáhá se naladit nebo lépe soustředit?
Pravidelnost je mým nejspolehlivějším rituálem. Když člověk pracuje sám na sebe, z domova a bez dozoru, může se mu snadno stát, že propadne prokrastinaci, nebo naopak pracuje od nevidím do nevidím. Proto si vymezuju pracovní dobu a snažím se ji respektovat, samozřejmě aniž bych to přeháněla – někdy psaní prostě nejde, jindy je člověk nastartovaný a nechce přetnout kreativní nit. Když pracuju, nedělám nic jiného, nerozptyluju se, jen občas vyperu a pověsím prádlo. Piju dvě kafe dopoledne a jedno odpoledne, obědy nešidím. Hudbu u psaní většinou neposlouchám a pokud ano, tak mám speciální playlist beze slov, anebo se slovy v jazycích, kterým nerozumím. Na stole mám uklizeno, před sebou jen počítač a pár předmětů, které mám ráda, jako třeba starou plechovou krabičku na propisky, fotku nebo knížku.
Vaše prvotina obsahuje několik různorodých témat. Aniž prozradíme konkrétní detaily těm, kdo knihu ještě nečetli, řekněte, které téma bylo pro vás nejtěžší zpracovat? Ať už z věcného hlediska, tak třeba i osobního?
Největší výzvou není samotná téma, ale spíš jak jej do románu zapracovat, aby znělo přirozeně, dobře se četlo, bylo kvalitně napsané, obratně zkonstruované, aby přinášelo něco nového, a přitom se nevzdalovalo od čtenářových referencí. V knize se mluví o závažných věcech, ale dokážu si udržet odstup. Vlastně by pro mě bylo těžší o těchto tématech nemluvit a nepsat. Jakmile je totiž předávám svým hrdinům, jako bych se zbavovala jejich tíhy. Je na postavách se s problémy vypořádat, já jen pozoruju, jak se jim to daří nebo nedaří, nechávám se překvapit jejich reakcemi, často velmi odlišnými od mých. Čtení i psaní nám skrze postavy poskytuje nové perspektivy, rozvíjí naše chápání světa a empatii, dělá nás tolerantnější a shovívavější. To na literatuře miluju.
Marco se v románu setkává se spoustou převážně starších lidí, kteří mu vyprávějí příběhy. Tyto zlomky minulosti ho utvářejí, ovlivňují ho, a dokonce mu vnuknou nápad změnit životní trajektorii. I vy ráda nasloucháte?
Ano, vyprávění starších osob mě fascinuje, vážím si, když se chce se mnou někdo podělit o to co zažil nebo viděl. Jsou to přímá svědectví z minulosti, samozřejmě subjektivní a někdy možná i zkreslená – ostatně důležitá nejsou jen fakta, ale lidské emoce a jedinečnost vnímání každého z nás. Odmalička si zapisuju, co mně kdo kdy vyprávěl… moje babičky a dědečkové, i neznámí lidé. Nejsem Marco, ale tuhle věc máme společnou – moc rádi si u kávy nebo u piva vyslechneme příběhy pamětníků.
V románu pozorujeme dvě linie, jedna se odehrává v současnosti a druhá mapuje čtvrť Santa Teresa v Riu napříč dvacátým stoletím. Co máte v literatuře radši, přítomnost nebo historii?
Všechno, klasiky i současnou literaturu, minulost i přítomnost. Občas čtu historické romány, ale ještě raději mám romány z historie, tudíž literaturu napsanou před sto, sto padesáti, dvě stě lety. Studovala jsem dějiny umění a tvořit romány založené na historické rešerši by pro mě byla jedna z možností, a také jsem to částečně v Městě nad městem uskutečnila. Mým cílem je ale psát o době, kterou důvěrně znám – o současnosti. Chci čtenáře potěšit, pobavit a snad i obohatit, ale zároveň i dokumentovat, co už brzy zmizí, zachytit pomíjivé, zaznamenat určitou realitu.
Připravujete román z prostředí Paříže, prozradíte nám něco?
Nový román je odlišný od prvního tím, že se v něm proplétá méně témat, vlastně se celý točí okolo jedné dějové linie a okolo jedné hlavní postavy. Ústředním tématem jsou ale opět mezilidské vztahy, psychologie, otázka osobní svobody a nároku na štěstí, smrt a nový život. Hrdinka žije v Belleville, ve čtvrti slavné Édith Piaf, kde jsem strávila během studií čtyři roky. Bylo skvělé se tam při psaní zase „podívat“.
Město nad městem se odehrává v cizím prostředí, ale má spojitost s Čechami skrze pradědečka hlavního hrdiny. Je pro vás důležité, aby se v románu objevil český element? Bude i v novém románu něco českého?
Ano, i novém románu čtenář najde něco českého, a to skrze jednu vedlejší postavu. Ale ani v první, ani v druhé knize jsem to původně neplánovala. Z Města nad městem jsem už měla napsanou polovinu, když mi nápad dát Marcovi české kořeny vnukla v Praze jedna sympatická novinářka. Několik původem českých rodin jsem v Brazílii poznala, ale zakomponovat téma do příběhu mě do toho okamžiku nenapadlo. Nechápu proč, vzhledem k tomu, že mě takové věci fascinují – kdo, proč, kdy a kam odjel, odhodlání vše opustit a vrhnout se do neznáma, mít prababičku z druhé strany planety, proniknout do brazilského mišmaše národností. Český předek je v prvním románu jedním z ústředních témat. V druhém je česká postava spíš anekdotická, pro příběh jako takový druhotná.
Zmínila jste odhodlání vše opustit a vrhnout se do neznáma – to je přece i váš případ. Cestujete s batohem, žijete v cizích zemích, několikrát jsme změnila celý svůj život a následovala touhu poznávat nebo studijní a pracovní příležitost.
Ano, ale je to jiné. Dnes je cestování snadné, v Evropské unii ani nepotřebujete pas a vízum, i v nejméně rozvinutých zemích dnes najdete wifi, se všemi aplikacemi je nemožné se ztratit nebo přijít do větších nesnází. My si dokonce cestování „ztěžujeme“ – na obou velkých výpravách s batohem jsme byli bez mobilu, třetí cestu plánujeme obdobně. Země, které jsme navštívili nebo kde jsme žili, jsou přátelské a většinou i ochotné, s naší lingvistickou výbavou si člověk snadno poradí. Copesco, praděda mého hrdiny, ale chytrý telefon ani internet s veškerými informacemi neměl. Nasedl na loď a nevěděl, co ho čeká. Lidé utíkali před válkami a pronásledováním a hledali ve světě azyl, to se nedá s našimi mini dobrodružstvími srovnávat.
Text: Jiří Korejčík
Foto: se svolením Lucie Brejšové
